Zkusme to bez politiků

04. června 2008, 13:06 - Benjamin Kuras
04. června 2008, 13:06

Je třeba obnovit symbiózu bohatství a estetiky, které se říkávalo mecenášství

Tažení proti divadelníkům a potažmo už bezmála veškeré kultuře nabírá nebývalou vulgaritu hraničící s barbarstvím. Vrchnímu veliteli českého výtvarného umění, jehož úspěšná kariéra stojí celý život z velké části na veřejných grantech, se stýská po dobách, kdy herci museli bydlet za hradbami měst. Pro politiky, kteří mají tu chucpe se označovat za konzervativní, jsou umělci jedna banda levicových vyžírků. Dobré na tom je jen to, že to snad donutí hodně lidí k praktickému přemýšlení, jakým národem chtějí být, jakou chtějí mít kvalitu života a jaké dědictví po sobě chtějí nechat dalším generacím.
Proto pro trochu přesnosti.

Pochybné tvrzení

V dobách, kdy herci museli bydlet za hradbami měst, se také masakrovali kacíři a pálily čarodějnice a říkáme jim středověk. Užívejme si jej znovu, možná si nic lepšího nezasloužíme. Tvrzení, že všichni umělci jsou levicoví vyžírkové, je nanejvýš stejně pravdivé jako mnohem populárnější tvrzení, že všichni podnikatelé jsou zloději. A nekonečně méně pravdivé než to úplně nejpopulárnější tvrzení, že všichni politici jsou zkorumpovaní.
Nejsmutnější však je, jak se politikům podařilo zfanatizovat i kultivované podnikatele do víry, že když si na sebe umění nevydělá, protože po něm není dostatečná poptávka, nemělo by být. To je pro stav mysli a budoucí přežívání národa ze všeho nejnebezpečnější, protože bez podpory podnikatelů umění zanikne a zbudou nám rock'n'roll, muzikál, dechovka, slaďák a výtvarný kýč. Nic proti nim a zaplať pánbůh za ně. Jak říkával Irving Berlin, neohrnuj nos nad písničkou, které se prodal milion výlisků. Pouze smutek nad tím, kdyby měly být to jediné, co má člověk k dispozici k duševnímu odpočinku a občasnému povznesení ducha.

Vše z veřejných peněz

Ze vší historické výtvarné krásy Prahy, kterou vnímáme jako svoje právoplatné dědictví a na němž dnes vyděláváme tolik peněz, nebyl jediný kousek cihličky, jediný coul sochy a jediný milimetr obrazu tvořen na kšeft. Všechny byly vždy prodělečné a financované z veřejných peněz. Nemylme se, peníze toho či onoho knížete, hraběte či arcibiskupa byly veřejné, neboť přímo či nepřímo získané z daní poddaných nebo pronájmu půdy. Umění subvencovali z touhy po kráse a noblese, přiblížení sebe i druhých vyšším duchovním sférám a také po osobní prestiži a pověsti. Zájem o umění byl vždy menšinový, ale obecný vkus, který umělecká díla pomáhala vytvářet, se stával většinovým. Celkem vzato platí rovnice, že čím noblesnější, krásnější a profesionálně dokonalejší je menšinové umění, tím noblesnější, krásnější a profesionálně dokonalejší bude každodenní celková kultura národa, od estetiky měst, bydlení a oblékání po chování. Těch běžných věcí, které pak už podléhají většinové poptávce. Nejlepším příkladem je Itálie a její design ve všem, co tak skvěle prodává. Jinak řečeno bez kultivace a tříbení estetiky menšinou (a menšina to vždy bude) by každodenní život většiny byl šedivý, nezajímavý, neinspirující a necivilizovaný. Tím padá argument umění versus poptávka.

Dva případy vulgarity

Problém s veřejně subvencovaným uměním nastává tehdy, když přestane plnit svou úlohu kromě bavení také ještě povznášet, kultivovat, inspirovat, vytvářet noblesu ve vkusu, lidském chování a lidských vztazích. To se mu stává dvojím způsobem. Na jedné straně se natolik přizpůsobí tomu nejnižšímu a nejširšímu vkusu, kterému se prodává a podbízí, aby na něm co nejvíc vydělalo. Na druhé straně se natolik odchýlí od smyslu pro krásu a volí si (záměrně nebo z nedostatku dovednosti, či dokonce z ideologické programovosti) ošklivost jako svoje krédo a smysl konání.
Oba případy směřují k vulgaritě (ač každá jiného stylu), u níž se samotný princip subvencování stává sporným. V prvním případě se umění uživí samo, často s velkým ziskem, a proto subvence nepotřebuje a stává se soukromým podnikáním. A jako takové je v zásadě neškodné a může být i skvělé. Jednoduše řečeno, kdo si sám dobře vydělává tím, že jsem mu zaplatil za vstupenku, nepotřebuje, abych mu ještě připlácel za to, že existuje. Ve druhém případě může umění působit tak, že degraduje, demoralizuje, hyzdí vkus a lidské vztahy. Jednoduše řečeno, kdo se mi chce záměrně hnusit, ať si to dělá za peníze těch, kdo mají rádi hnus.

Totožné talenty

Nechme tedy oba extrémní žánry volnému trhu a hádejme se jen o tom, zda nám stojí za to subvencovat umění, které k vytváření dobrého vkusu a dobrých vztahů přispívá. Ideální samozřejmě jsou díla, která jsou noblesní, a přitom si na sebe vydělají. Když se vám takové podaří, máte z pekla štěstí. Jenže i tam působí dvě maličkosti, které unikají i těm kultivovaným podnikatelům, ale jež právě jim mohou být blízké, když se nad nimi zamyslí. Jsou to tyto.
Jednak práce vysoké kvality často vzniká v prostorech, které si na sebe tržbou vydělat nemohou, protože na to nemají dost židlí. Takovými jsou třeba Činoherní klub, Na zábradlí, Viola nebo Lyra Pragensis (a několik dalších). Chcete vážně, aby Praha byla bez nich? A jednak žádné kvalitní dílo nemůže vzniknout z ničeho a najednou, dokud se je někdo pracně nenaučí dělat. Talent k umění je stejný jako k podnikání. Zůstane pouhým snem, dokud jej dřinou, zápalem, posedlostí, sebezapíráním a obětováním času nepřetvoříme v konkrétní výsledek.
Skoro každý podnikatel se svůj obor kdysi nejprve učil v nějakém zaměstnání za peníze někoho jiného. Do vlastního podnikání se pouštěl teprve tehdy, až si byl jistý svou vizí nebo ochotný podstoupit riziko neúspěchu. V tom riskování a pracovní posedlosti si jsou podnikatelé a umělci bližší než kterékoli jiné obory lidského konání. A v tom spočívá i potřeba existence subvencovaného sektoru umění, v němž se mohou talenty přetvářet v profesi a podnikání. A z něhož pak soukromý komerční sektor může takto vypracovaných talentů využít k umění samovýdělečnému. Ne každé dílo, které subvencovaný sektor vytvoří, bude nutně patřit mezi ta, jež by si zasloužila hromadné publikum. Ale kvůli těm, kterým se to daří, se vyplatí tolerovat a subvencovat i ta, jimž se to i s dobrým úmyslem nedaří. Bylo by škoda, kdyby kvůli těm nepodařeným měla zaniknout i ta podařená.

Dílo podnikatelů a umělců

Subvencovaná a komerční oblast umělecké činnosti jsou na sobě vzájemně závislé a dnešní řevnivost mezi nimi je vyvolávaná uměle a nemorálně. Výmluvné je na ní to, že ji vyvolávají politici. To je třída lidí ze všech nejneproduktivnější, nevytvářející žádné hodnoty, žijící stoprocentně z daní občanů a na ekonomické úrovni, jakou si (komerčně řečeno) nezaslouží a jakou by jim za jejich práci na volném trhu nikdo nezaplatil. Proto by měli být třídou ze všech nejpokornější a děkovat všem ostatním, že jim dovolí vydělat si u nich na živobytí. Ve srovnání s nimi je finanční břímě několika desítek subvencovaných divadel položkou natolik směšně nepatrnou, že by se pravděpodobně dala na celý rok uhradit ze dvou týdnů poplatků za parkování. (Nechtěl by to někdo spočítat?)
Dnešní úspěch této země není dílem politiků (ti jej spíše zuby nehty sabotují), nýbrž zaníceně pracujících podnikatelů, a ať už se vám to líbí nebo ne, umělců, kteří vytvořili krásu Prahy, kvůli níž sem jezdí tolik turistů nechávat podnikatele bohatnout a politiky topit se ve vybraných daních z každého prodaného výrobku a služby. Za předpokladu, že vůbec stojíme o esteticky povzbudivé prostředí, na němž bychom my i další generace ještě mohli cvičit svůj smysl pro krásu (a ano, také vydělávat), a s vědomím, že od politiků je jistější nic neočekávat, zkusme znovu onu osvědčenou symbiózu bohatství a estetiky, které se říkávalo mecenášství.
Jestliže politici kultuře pomoci nechtějí (a někteří už navrhují zrušení všech grantů, zatímco dodnes podnikatelům neschválili zákon, dle kterého by si všechno, co na kulturu věnují, mohli odepisovat z daní), zkusme to bez nich. Už to ostatně mnozí dělají na něčem podobném. Praha se hemží stovkami restaurací, které jsou věčně prázdné a nemohou se z tržby uživit. Jsou to, jak Pražáci rádi vysvětlují, „pračky“, kde si značně vydělávající podnikatelé ztrátami snižují daně. A proto mám pro vás takovýto nápad.

Nápad

Místo restaurací, kam nikdo nechodí, si na snížení daní kupte svoje vlastní finančně ztrátové divadlo, galerii, koncertní sálek. A nechte tam dle svého vkusu vznikat umění, na které někdo chodit bude, někdo nebude. Talentů, které se vám v nich vypracují, využívejte i komerčně. Na všechnu publicitu si dávejte svoje jméno a logo, abyste se proslavili jako kdysi Medicejští a Gonzagové, Kolowrati a Lobkowiczové, Carnegie a Guggenheim. Třeba i tu restauraci si tam dejte, když vás tolik těší.
Pak také ta divadla organizujte tak, aby každý věděl, kdy a kde se co hraje. Jak se to dělá všude na světě. Strčte pokaždé jednu inscenaci (nebo několik) do jednoho divadla a nechte je tam běžet v jednom tahu, aby se diváci nemuseli svých známých herců pořád doptávat, kdy a kde zase v čem jednou za tři týdny hrají.
Ale především nedovolte politikům zničit to, bez čeho by se Praha stala kulturní pouští, v níž by ani vás netěšilo žít.

Souvislosti

Zájem o umění byl vždy menšinový.
Obecný vkus, který umělecká díla pomáhala vytvářet, se však stával většinovým.
Platí, že čím noblesnější, krásnější a profesionálně dokonalejší je menšinové umění, tím noblesnější, krásnější a profesionálně dokonalejší bude každodenní kultura národa, od estetiky měst, bydlení a oblékání po chování.
Oněch běžných věcí, které už pak podléhají většinové poptávce.

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče