Země neomezených zadlužeností

15. ledna 2009, 13:43 - Jefim Fištejn
15. ledna 2009, 13:43

Američané utrácejí příjmy za symboly sociálního postavení. Pokud nestačí, zadlužují se

V jedné, značně intelektuální společnosti jsme nedávno mudrovali nad pravými důvody současné hospodářské krize. „Cykličnost ekonomiky,“ pravil bývalý pravicový ministr. „Chamtivost bankéřů,“ děl levicový právník. „Mentalita národů,“ řekl guvernér jedné národní banky. Rozhostilo se trapné ticho. Cožpak může chování jedněch způsobit hospodářský úpadek všech?
Párek mladých Italů, živících se v Londýně příležitostnými přivýdělky, mi vyprávěl, jak se jednou stavil v bance, aby zjistil svou šanci na hypoteční úvěr. K jejich překvapení se bankovní úředník nezajímal ani o záruky či jistiny, ani o majetek či příjmy, z nichž by mohli případný úvěr splácet. Zajímalo ho jen jejich vzdělání a čeho chtějí v životě dosáhnout. Sociolog a kunsthistorička měli sice dobré školy a velké ambice, leč ve Velké Británii žili „z ruky do huby“. Bankovní poradce se přesto díky značné věrohodnosti rozhodl, že mladý pár bude mít slušné příjmy, a proto jim může nabídnout vysoký úvěr bez jakéhokoli vlastního vkladu. Italové tušili, že nebudou mít z čeho dluh splácet, a proto nabídku zdvořile odmítli. Ve vlasti jim však nikdo neuvěřil, že ve světě existují banky, jež sázejí na budoucnost, a nikoli na přítomnost a minulost klientů.
Němečtí komentátoři doslova oněměli zděšením, když uslyšeli amerického ministra financí Henryho Paulsona říkat, že „miliony Američanů nucených splácet vysoké úroky z kreditních karet nejsou s to si pořídit na úvěr ani to nejnutnější“. Němcům prostě nejde do hlavy, že lze dělat denní nákupy na úvěr. Kontinentální Evropané na rozdíl od Anglosasů nedělají velké dluhy. Evropské banky však milovaly dluhopisy jištěné kreditkami Anglosasů. Zisk byl slušný a riziko nezřejmé.
Nikdo zatím nedokázal přesvědčivě vysvětlit rozdíly v chování Američanů milujících život na dluh a spořivých Evropanů, Číňanů nebo Japonců. Jedna z hypotéz vysvětluje ekonomické chování Američanů jejich individualismem a vykořeněností. Berou úvěry na vzdělání dětí, dům nebo na denní nákupy nikoli proto, že kvůli lačným bankéřům v USA existuje úvěrová „nabídka“. Lační bankéři žijí všude na světě, ale jen v USA se to stává problémem. Nikoli „nabídka“, ale „poptávka“ po úvěrech vysvětluje tento druh chování. Američané věří v sociální mobilitu, proto je oslaben jejich pocit sounáležitosti s určitou třídou nebo vrstvou. Ze stejného důvodu je příliš netrápí majetková nerovnost – vysoké příjmy pokládají za přiměřenou odměnu za těžkou dřinu. Snaha získat uznání vlastním přičiněním, nikoli zděděným postavením, nutí lidi vystavovat vydřený blahobyt na odiv. Nemají šperky po babičce a snaží se o vysokou úroveň spotřeby, aby mohli bez ostychu ukázat okolí plody svého snažení. Proto Američané mívají málo úspor nebo vůbec žádné, ale spoustu dluhů. Zejména v těžkých dobách, kdy je stále obtížnější „udržet laťku vysoko“. Možná, že někde je sociální mobilita stejně vysoká nebo vyšší než v USA, ale pouze tam je to součástí kolektivní víry, amerického snu. Stačí si vzpomenout na Baracka Obamu, jehož dědeček pásl kozy v Africe, abychom uznali, že jejich hrdost není zcela bezdůvodná.
Na pořízení „správných“ symbolů sociálního postavení, prestižní školou pro děti počínaje a domem na nóbl adrese konče, utrácí Američan celý svůj příjem. A pokud nestačí, neváhá se zadlužit. Utrácí již dnes své zítřejší výdělky, s nimiž počítá najisto v důsledku víry v to, že odměna je úměrná vložené práci. Práce se Američan nebojí. Pracuje nejen úmorně, ale i stále více – v posledních desetiletích pracovní doba v USA vzrostla o dvacet, zatímco v Evropě klesla o deset procent. Ve Starém světě ten, kdo se už narodil jako bohatý, může počítat se všeobecným respektem. Majetek nabytý vlastní prací však vyvolává podezření z „tunelářství“. Američan, který má pocit, že zítra dosáhne úspěchu, již dnes zve svou dívku do luxusní restaurace a platí za večeři kreditní kartou. Evropan, který má pocit, že zítra dosáhne úspěchu, dnes zve svou dívku do pizzerie. A tam jí vypráví, že ji zítra pozve do luxusní restaurace.
Touha již dnes spotřebovávat to, co si budeme moci dovolit až zítra, vedla k životu na úvěr ve všech jeho formách – od kreditních karet přes hypotéky až k nákupu aut na splátky. Systém funguje, dokud je zdravý, jakmile se však porouchá, začíná nevídaná krize. Fed a Ministerstvo financí USA se snaží obnovit funkčnost hospodářství, jež zajišťovalo ekonomický růst v celém světě. Léčba předepsaná úřady však na uzdravení systému nestačí. Mezitím do nebetyčných výšin roste rozpočtový schodek financovaný chrlením státních dluhopisů. Paradoxní na situaci je, že nemoc, která vyklíčila ve sféře soukromých financí, je léčena masivní injekcí těch státních. Až krize skončí, zůstanou Spojené státy americké rájem individualistů zbavených třídních kořenů. Soukromých dluhů ubude, státních však přibude.

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče