Země bublin a podvodů

27. dubna 2011, 15:20 - Tomáš Pergler
27. dubna 2011, 15:20

Sžíravá obžaloba skryté nadvlády americké finanční smetánky

Čtenáři týdeníku EURO se mohli na stránkách této rubriky seznámit s několika tituly, které se různou formou ohlížejí za finanční krizí a souvisejícími událostmi. V neustále se rozrůstající paletě „krizové literatury“ nechybí ani radikální, silně provokativní autoři. Jedním z nich je Matt Taibbi, nekonvenční komentátor magazínu Rolling Stone. Ve své knize Griftopia (Podfukistán) nemilosrdně tepe do americké finanční a politické elity, která podle něj důmyslně okrádá prosté občany a přiživuje se na ničivých hospodářských bublinách, jež sama vyvolává.
Taibbiho styl se natolik vymyká autorskému „střednímu proudu“, že stojí za to se podrobněji zmínit o jeho kariéře. Syn reportéra televize NBC sbíral první novinářské zkušenosti začátkem 90. let v Uzbekistánu, po šesti měsících však musel ze středoasijské země odejít kvůli kritickým článkům vůči tamnímu postsovětskému režimu. Následně pracoval jako editor pro The Moscow Times. Paralelně zvládl i vrcholovou sportovní kariéru – hrál profesionálně baseball. Po přesunu do exotičtějšího Mongolska si zase přivydělával v tamní basketbalové lize. S návratem do Spojených států se soustředil na psaní – jako volný novinář přispíval do titulů The Nation, Playboy a New York Press. V posledně jmenovaném týdeníku na sebe začal upozorňovat štiplavými politickými komentáři, které občas překračovaly zažité hranice. Známý byl případ jeho článku s názvem „52 nejzábavnějších věcí na blížící se papežově smrti“, který vedl v roce 2005 k propuštění editora textu a posléze také k odchodu samotného Taibbiho. Bezskrupulózní styl při popisu veřejného dění nicméně neopustil a drží se ho dodnes na stránkách a webu již zmíněného a asi nejznámějšího časopisu se zaměřením na hudební byznys.

Diktát finančních upírů

Autorova sžíravá kritika Wall Streetu a vrcholné americké politiky se zformovala po pádu tamního hypotečního trhu. Už v červenci 2009 vyvolal rozruch článkem „Velký americký bublinový stroj“, ve kterém se hlavním terčem jeho poměrně nevybíravé slovní palby stal finanční gigant Goldman Sachs. Instituci s pověstí nejschopnějších bankéřů na světě označil za bandu hamižných lotrů, kteří se jako „upíří chapadla“ provázali s vládní administrativou a zneužívají miliardové státní pomoci a úlev k ještě většímu obohacování. Zjevnou nenávistí vůči bance, ve které často působili členové americké vlády (například bývalý ministr financí Henry Paulson), se autor netají ani v knize Griftopia, do které zařadil i aktualizovanou verzi uvedeného článku. Taibbi předkládá obraz pochmurného zákulisí současné Ameriky prostřednictvím sedmi vzájemně provázaných kapitol, ve kterých se pouští do sondování vybraných milníků „bublinové ekonomiky“. S cynickým popisem poměrů v USA je čtenář konfrontován hned v první kapitole, která si bere na paškál konzervativní politické hnutí Tea Party. „Ze Spojených států se rychle stává obrovské ghetto, ve kterém jsou občané vysáváni relativně úzkou oligarchií vychytralých finančních zločinců a jejich vykastrovaných nohsledů ve vládě,“ píše autor. Tato „neviditelná spleť zlodějů“ z horní vrstvy společnosti podle něj zůstává stále u koryta hlavně proto, že obyčejní lidé se raději než o skutečné problémy zajímají o zábavu nebo politické debaty o nepodstatných problémech. Samotné republikánské hnutí Tea Party, jehož hnacím motorem je odpor proti větší roli státu z pohledu středostavovských Američanů, ve skutečnosti upevňuje pozice „podfukářské třídy“, tvrdí Taibbi. Finančníci prý spoléhají na to, že tito voliči považují za jednu z obětí rozpínavosti státu také velké finanční společnosti. Podle Taibbiho však jde o tragický omyl, který oligarchům z Wall Streetu skvěle přihrává toleranci veřejného mínění. Na rozdíl od obyčejných lidí, kteří mají vůči státu stále ještě jistou úctu, totiž finanční magnáti stát nemilosrdně ovládají a doslova ho vycucávají jako prostředek pro vydělávání peněz. V posledních letech navíc svoje postavení ještě upevnili a stali se prakticky neporazitelnými. Neotřesitelné pozice těchto „bublinových lordů“ potom nemohou ohrozit ani volby, které slouží spíš jako zástěrka. Nutno dodat, že ačkoli se Taibbi netají sarkastickým odporem ke konzervativcům, stejné pomatení světonázoru jako Tea Party přisuzuje také iniciativám pod křídly pragmatičtějších demokratů prezidenta Baracka Obamy.

Guru chamtivosti

Ačkoli se Taibbi ve svém pojetí zpravidla vyhýbá personifikaci, jeden z finančníků si od něj vysloužil zvláštní „poctu“. Jakýmsi zosobněným hromosvodem všeho zla Wall Streetu se pro něj stal bývalý dlouholetý šéf americké centrální banky Fed Alan Greenspan. O tom, co si o někdejším symbolu finančního světa USA autor myslí, dostatečně napoví už samotný název kapitoly – „Největší pitomec na světě“. Alan Greenspan je zde vykreslen jako patron nekonečné chamtivosti, sobectví a bezhlavé deregulace, které vedly k burzovním či finančním bublinám. Důraz je kladen na bankéřovo názorové ukotvení v takzvané filozofii objektivismu, jehož základem byl egoismus, přísný ateismus a odpor ke všemu kolektivnímu a veřejnému. Brutálně se zpochybňuje i Greenspanovo profesionální renomé. Kdysi téměř uctívaný šéf Fedu se v Taibbiho podání mění v tragikomickou figurku, jejíž makroekonomické prognózy se téměř nikdy nevyplnily.

Výnosná spekulace

„Greenspan vsadil na podvod, nechal vytisknout biliony a biliony dolarů, aby pobídl Američany k účasti na sérii her, ve kterých byli od začátku odsouzeni k prohře,“ žaluje Taibbi. Takovou hrou byl od počátku i trh s rizikovými hypotékami, jehož eroze před lety odšpuntovala finanční krizi v plné parádě. Kapitola s příznačným názvem „Horká brambora“ líčí předem ztracenou řetězovou reakci, ve které se výbušné finanční produkty předávaly z jedné ruky do druhé s cílem rychlého zisku a odsunutí na dalšího hráče ještě předtím, než průšvih vyjde najevo. Tím hloupým nešťastníkem byl nakonec hlavně pojišťovací gigant AIG, který v miliardových částkách obchodoval s cennými papíry navázanými na toxické hypotéky a s úvěrovými deriváty. Na miliardách dolarů poskytnutých Fedem se potom výrazně přiživily banky, kterým AIG následně splácela dluhy. Asi nepřekvapí, že roli ústředního příživníka na záchraně AIG sehrála v Taibbiho pojetí opět společnost Goldman Sachs. Neméně pohoršlivý obrázek dostala autorova „oblíbená“ banka i v exkurzi do komoditní bubliny v roce 2008. Nárůst cen ropy na rekordní úrovně, který postihl USA ve stejném období jako hypoteční krize, podle Taibbiho způsobily umělé spekulace na vzestup cen vyvolané hráči z Wall Streetu a umožněné díky výjimkám z legislativy, která měla právě před takovými manipulacemi chránit. Jedním z důsledků bylo nejen celosvětové zdražení potravin a tím i pád stamilionů lidí pod hranici chudoby, ale také nacpání kapes největších producentů ropy jako Saúdská Arábie, Spojené arabské emiráty nebo i Libye.

V zajetí korporací

Jak si autor všímá v další kapitole, posilnění šejkové neváhali proinvestovat část svých zisků do americké infrastruktury, kterou začaly úřady privatizovat či pronajímat v zoufalé snaze po zalátání veřejných schodků. Konkrétní obrázek „výprodeje Ameriky“ do rukou státních firem z arabského světa se naskýtá na příkladu pronájmu parkovacích hodin v Chicagu. Radnice uzavřela kontrakt v hodnotě více než jedné miliardy dolarů na 75 let, původně s domácí společností. Brzy ovšem vyšlo najevo, že pravý investor pochází z Abú Dhabí…
Mimo svět finančníků se Taibbi vydal pouze v jednom případě, a to při popisu historie schvalování zdravotní reformy Obamovou administrativou. Tento zdlouhavý proces, který se stal pro demokraty načas doslova alfou a omegou, použil jako příklad totální podřízenosti americké politiky světu byznysu. Takzvaná ObamaCare byla vlastně chladným cynickým obchodem – za podporu politiků získaly farmaceutické giganty příslib desítek milionů nových klientů, kteří se ocitnou pod ochranou státního zdravotního programu. A už vůbec se nemusejí obávat, že by je stát obtěžoval s nějakou přísnější regulací nebo antimonopolními zákony.

Hlavně šokovat

Matt Taibbi sám ochotně připouští, že nepatří mezi renomované ekonomické žurnalisty. Z knihy je ale patrné, že ani jedno z témat, o kterém píše, pro něj nebylo španělskou vesnicí. Neobsahuje sice poznámkový aparát, nepředkládá přesný výčet pramenů, ale z hlediska odborného přístupu se pochopitelně nemůže srovnávat s profesory ekonomie a patrně ani s kolegy z listů jako Financial Times nebo The Wall Street Journal. Její síla a přitažlivost spočívá v něčem jiném – v naprosté nekompromisnosti a zároveň čtivosti, s jakou nabízí skeptický obraz americké ekonomiky a politiky. V takovém případě nevadí, že si autor nebere servítky a leckdy neváhá použít hodně šťavnatý výraz. Celkově svým přístupem Taibbi připomíná styl kontroverzního dokumentaristy Michaela Moorea. A právě toto srovnání připomíná limity, které s sebou nutně nese každé angažované dílo. Může totiž vzbudit dojem, že nejdřív tu byl závěr a až potom se hledala cesta, jak k němu dojít. Vždy samozřejmě záleží na tom, s jakými ambicemi autor k dílu přistupuje. Bylo-li v Taibbiho případě cílem zaujmout provokativním glosováním zdánlivě neznámých faktů a souvislostí, záměr se vydařil. Pokud ale čtenáře zajímá hlubší a věcnější analýza nastolených problémů, přístup tohoto autora mu nemůže stačit.

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče