Zdroje jsou, ale jinde

09. listopadu 2010, 10:54 - Jefim Fištejn
09. listopadu 2010, 10:54

Soulský summit Velké dvacítky zapudil jednu hrozbu

Soulský summit Velké dvacítky, zdá se, zapudil některé bezprostřední hrozby, jímž nyní čelí světový obchod. Ještě před summitem se účastníci dohodli, že nebudou nadužívat znehodnocení národních měn jakožto nástroje stimulace vlastního vývozu a tlumení obchodních disbalancí. Devalvace hlavních světových měn vůči měnám rozvojových zemí je totiž jednou z hnacích sil současné krize. Nikdy dříve konkurence zboží z třetího světa tolik netrápila vyspělé země, aby musely znehodnocením národní měny chránit své trhy před výrobky asijské, africké nebo jihoamerické provenience. Hospodářský rozmach „nových“ rozvojových zemí se stal zarážkou omezující další růst „starých“ průmyslových velmocí. Proto především proti těmto „mladým tygrům“ (nebo „drakům“, to dle libosti) byla použita měnová zbraň, kterou dříve vyspělé státy používaly výlučně proti sobě. Na návrh Spojených států a Jižní Koreje by napříště přebytky či schodky zahraničního obchodu jednotlivých zemí neměly převyšovat čtyři procenta HDP. Nebezpečí „měnové války“ je tedy zažehnáno. Problém tkví v tom, že závody v devalvaci měn nejsou zdaleka jediným nebezpečím, které číhá na světovou ekonomiku. Tak třeba němečtí průmyslníci bijí na poplach. Kvůli prudkému snížení kvót na vývoz vzácných kovů z Číny jejich ceny doslova explodovaly, jelikož na Čínu připadá až 97 procent světové těžby těchto surovin. Na konferenci, která proběhla minulý týden v Berlíně, prezident Spolkového svazu německého průmyslu Hans-Peter Keitel mluvil dokonce o rozpoutání obchodní války, na níž německý byznys nemá žádný zájem. Keitel burcoval vládu k razantním protiopatřením. „Pokud nepodnikneme nic proti nedostatku důležitých surovinových zdrojů způsobenému politickými důvody, pak se zpřetrhají všechny naše řetězce tvorby přidané hodnoty. Pro průmyslovou zemi, jako je Německo, se jedná o existenční hrozbu,“ citují Keitela místní deníky. Nedostatkem surovin trpí elektronický a elektrotechnický průmysl, neboť vzácné kovy jsou nezastupitelné při výrobě počítačů, monitorů, kabelů ze skleněného vlákna, smartphonů, elektrických a hybridních motorů nebo speciálních akumulátorů. A to neplatí pouze pro Německo. Nejenom Čína si však hodlá chránit své přírodní zdroje. Zatímco v roce 2008 ve světě platilo 450 druhů omezení na export surovin, o pouhé dva roky později jejich počet přesahuje tisícovku. Zní to jako paradox, ale čínské kvóty na vývoz určitých surovin byly zavedeny jako odpověď na požadavek cizích mocností znepokojených vzedmutou vlnou čínského exportu. Takže Říše středu činí přesně to, co po ní žádaly Spojené státy a jiné země – usilovně snižuje svůj vývoz. A pokud znepokojení dovozci měli na mysli zaplavení světových trhů hotovými produkty, jejichž výroba je v Číně výhodnější než kdekoli jinde, a nikoli vývoz nedostatkových surovin, není to čínská starost. Sotva někdo může vážně odsuzovat snahy země prodávat výrobky s vyšší přidanou hodnotou vyprodukované s použitím vlastních surovin než samotné suroviny. Nikdo není tak naivní, aby si myslel, že Čína zavedla omezení na vývoz vzácných kovů proto, aby ukonejšila kritiky nespokojené s příliš kladným saldem čínského zahraničního obchodu. Říše středu především nemá zájem na hromadění dalších měnových zásob – má je beztak největší na světě. Peking oficiálně nastolil politiku postupného spotřebovávání našetřených cizích měn a nejkratší cestou k tomu je omezení vývozu a zvýšení dovozu. Nechuť Číňanů vyměňovat vzácné zeminy a nedostatkové suroviny za peníze, ať už se jmenují dolary, eura nebo jeny, zdá se být zcela pochopitelná. Přírodní zdroje nejsou nevyčerpatelné a masa oběživa v dnešní době závisí jen na víře monetárních úřadů a národních bank v zázračnou moc tiskárenských strojů a razících lisů. Ministr národního hospodářství Německa Rainer Brüderle nemohl německým podnikatelům slíbit, že přenese otázku volného přístupu k surovinám na mezivládní úroveň, přestože čelil z jejich strany přívalu nelibosti. Chápal totiž marnost takového počínání. Vybídl místo toho německé průmyslníky, aby následovali příkladu Číny. Ta dlouhodobě vykupuje naleziště surovin ve světě, aby je pak ve vlastním zájmu vytěžovala. Rada je to k nezaplacení. Potíž je v tom, že o přístupná naleziště se ve světě strhla opravdová rvačka, navíc zdaleka ne všechna jsou na prodej. Pokud neskončí horečnatá a bezhlavá emise světových měn, dá se očekávat rostoucí napětí na surovinových trzích. Pak po válkách obchodních a měnových záhy uslyšíme i o válkách o zdroje.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče