Zdravotníci by měli hledat chyby i u sebe

12. ledna 2004, 00:00 - Pavel Pekárek, Praha
12. ledna 2004, 00:00

Školím a trénuji lidi. Vysvětluji lidem - řadovým zaměstnancům, obchodníkům, jednotlivým vedoucím a manažerům - co je denní rozvrh, plánování času a jak je nezodpovědné vůči kolegům či klientům přijít pozdě nebo dokonce nepřijít na poradu. Ve zdravotnictví je situace naprosto odlišná.

DOPIS

Dokud člověk nic nepotřebuje, je vše v pořádku. Ale jakmile potřebujete jakoukoli drobnost, zjistíte, že problém není ani tak v odbornosti zdravotnického personálu, ale je v nekonečných frontách, našlapaných čekárnách plných nervózních pacientů. Soukromí lékaři, ne všichni, pochopili, že správnou organizací ošetří pacientů mnohem více. I když nevím, jestli je tohle jejich prvořadým cílem. S určitostí však mohu říci - pacienty neztrácejí. A o to jim jde především. Řeknu vám příběh. Čekal jsem na EKG ve státním zdravotnictví. Na dveřích je napsáno, že ordinovat se začíná v deset hodin. Poprvé se dveře otevřely v 10.21 a sestřička volá do přeplněné čekárny prvního pacienta. Osoba se po třetím vyvolání prodere čekárnou odkudsi zezadu a předbíhá celou frontu. Lidé remcají, ale budiž. Stejná situace se opakuje po sedmi minutách - doba pacienta v ordinaci. To už se lidí malinko rozčilují. A já počítám. Jsem sedmý, po sedmi minutách, tak to půjdu na řadu asi za 50 minut. A to už tu dvacet minut stojím, ale co nadělám. Po třetím vyvolání osoby, která nereaguje, se ti nejodvážnější pacienti dovolili sestry zeptat, jak je možné se objednat. „Neobjednáváme,“ stroze odpoví sestra a zavírá lidem dveře před nosem. Nejodvážnější dáma sestru zasypává dotazy: „Jak je tedy možné, že lidi jdou před nás, aniž by stáli frontu?“ „Jsou tu objednáni od půl desáté,“ stroze odpoví sestra. „Kde se tedy objednali, když říkáte, že neobjednáváte?“ Jsem laik, ale počítat umím. Ty tři minuty, co trvala ta vřava, by podle mého měřeného průměru na pacienta ošetřili půlku člověka. U jiného lékaře mi sestra poradila, ať chodím ke konci ordinačních hodin. Tak jsem přišel. Bylo asi dvacet minut do konce ordinačních hodin a přede mnou jeden pacient. Když bylo dvacet minut po ordinačních hodinách, dovolil jsem si zaklepat na dveře s dotazem zda mám ještě čekat. „Doktor tu už není, zněla odpověď.“ Čekáním v ordinaci na doktora, který mě nevyšetřil a musel jsem přijít jindy, jsem v práci zameškal téměř hodinu a půl. Z úst většiny zdravotníků slyšíte: „Čekejte, až na vás přijde řada…“ Ale jak dlouho? Většina lidí je v práci. Zaměstnavatel chce jejich práci včas. A tak se ptám: Jsou zdravotníci tak organizačně neschopní? Ne, nejsou. Vždyť stávku umí připravit přesně a včas. K lékařům moc nechodím, tak doufám, že to, co jsem zažil, byla náhoda a vy že máte úplně jiné zkušenosti.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče