Zbavme se chimér

11. prosince 2007, 14:48 - Mojmír Hampl
11. prosince 2007, 14:48

Diskuse o euru bude jednodušší, pochopíme-li, že je to investice

Po prozíravém rozhodnutí vlády nestanovit prozatím datum přijetí jednotné měny, podpořeném identickým doporučením centrální banky, se letošní debaty kolem eura pomalu odebírají k zimnímu spánku. A právě to je možná ten správný čas, kdy se lze s jistým nadhledem vrátit k několika argumentům, které letos v diskusi o euru zaznívaly od některých průmyslníků či exportérů, a učinit k nim krátký dovětek.

Posun.

Jednou z neustále opakovaných chimér mnoha exportérů a průmyslníků je, že okamžikem přijetí eura se jednou provždy zafixuje konkurenceschopnost ekonomiky i jednotlivých podniků na eurových trzích. Česká diskuse se v tomto bodě značně posunula. Celé řadě ekonomů se snad již podařilo vysvětlit, že proces reálného posilování české koruny bude pokračovat i poté, co bude neodvolatelně zafixována k euru. Očekávaný (a žádoucí) předstih růstu v naší „dohánějící“ zemi proti státům eurozóny se však nebude při fixním kurzu promítat jako dnes do jeho postupného nominálního posilování, ale pouze do vyšší domácí inflace a vyšších mezd. Zahraďte vodě cestu na jednom místě a vyteče na jiném.

Praktické důsledky.

Praktické důsledky tohoto argumentu však mnoho exportérů a průmyslníků neakceptovalo ani dnes. Zásadním dopadem je skutečnost, že fixní kurz a při rychlejším růstu z něj plynoucí vyšší domácí inflace a mzdy budou mít dopad i na ceny vstupů, které podniky dnes běžně nakupují v korunách. Intuitivně je asi pochopitelné, že po přijetí eura už nemožnost posilování kurzu koruny nebude touto cestou moci brzdit například dopad vyšších cen ropy a plynu na domácí ceny. Intuitivně obtížnější je však pochopit, že všeobecný vzrůst cen a mezd bude též znamenat, že podniky se najednou začnou potýkat nejen s vyššími mzdovými požadavky zaměstnanců, ale i vyššími cenovými požadavky u celé řady dnešních korunových vstupů.

Konkurenční boj pokračuje.

Bude-li velký subdodavatel automobilky muset po vstupu do eurozóny platit na mzdách více svým lidem a rychlejší obecný růst cen zasáhne i jeho vstupy, bude muset předat tento „vzkaz“ i svému odběrateli, tedy automobilce. A to i přesto, že ta dnes dostává od onoho dodavatele faktury v korunách a má možná opticky pocit, že zavedení eura se tohoto korunového vztahu nemůže nijak dotknout. Omyl, všichni domácí producenti budou muset nadále bojovat o konkurenceschopnost na vnějším trhu. Boj se však bude odrážet v jiných nákladových a výnosových položkách než dnes.

Dva faktory.

To vše budiž podtrženo dvěma fakty. Za prvé, zatímco proti volatilitě kurzu je možné se dnes na trhu zajistit sofistikovanými finančními instrumenty, nástroje k zajištění proti rychlejšímu růstu cen vstupů a mezd těžko na trhu najít. Za druhé, otevřenost naší malé ekonomiky znamená, že jsme nejen vývozně, ale i dovozně orientování. Při růstu vývozů o jednu korunu se dovozy zvyšují o více než 80 haléřů. Jinak řečeno při posílení kurzu koruny je v průměru 80 procent tohoto dopadu na konkurenceschopnost ekonomiky symetricky kompenzováno tím, že celé hospodářství naopak díky témuž posílení zaplatí za své vstupy zvenku méně. Ekonomové mi prominou toto zjednodušení, slouží jen pro ilustraci problému.
Když tedy dnes někdo vidí jen existující účetní náklady na kurzové zajišťování či poplatky za konverzi měn a nevidí uvedené, pak jde o klasickou záměnu pohledu na svět účetního a ekonoma. Pro euro je přitom nezbytný zejména pohled ekonoma, který sleduje nejen to, co je dnes vidět, ale též to, co aktuálně ve finančních výkazech vidět není, ale jednou bude.

Nepřiměřená pozornost.

Dalším problémem je otázka správného řazení kroků na cestě k euru. Svaz průmyslu a dopravy zveřejnil letos v říjnu hutný devítistránkový text Strategické potřeby průmyslu v letech 2008 až 2011. Na oněch devíti stranách je výzvě k zavedení eura věnováno celkem osm řádek, tedy zhruba tři procenta textu, přesto právě tato část vzbudila největší rozruch. Zbylých 97 procent tohoto zajímavého čtení je věnováno výzvám k reformě nepružného trhu práce a vzdělávání a přebujelým environmentálním a obecně regulačním a legislativním požadavkům na podnikatelský sektor a podobně.

Správné řazení.

V pořádku, uvedené výzvy je však nutné dle mého správně seřadit. Správné „eurořazení“ je následující. Nejprve zpružnění ekonomiky (oněch 97 procent) a k tomu zlepšení veřejných financí a teprve potom euro (tři procenta), nikoli obráceně či paralelně. Zkušenost ukazuje, že obrácený sled kroků ani paralelní cesta příliš nefungují. A zcela technicky: není nutné neustále požadovat, aby termín plánovaného vstupu do eurozóny byl oznámen podnikatelům alespoň tři roky předem. To je dáno automaticky díky nutnosti dva roky před eurem setrvat ve směnném mechanismu ERM II, k němuž se dále přičítá rok na proces rozhodování a technickou přípravu. Tento požadavek je tedy automaticky splněn.
Euro je, podnikatelskou řečí, investice. Nikoli pověstný „oběd zdarma“ a bezpracný zisk, který padá z nebe. Když pochopíme, že nejprve je třeba investovat a až s odstupem času konzumovat výnosy, bude v příštím roce diskuse o euru jednodušší.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče