Zbabělí eurofederalisté

08. září 2011, 19:45 - Pavel Páral
08. září 2011, 19:45

Nikdo z politiků není ochoten postavit se před vlastní národ a říci: O vašich daních, penzích i zdravotnickém systému budou spolurozhodovat i vaši sousedé

Německý ústavní soud souhlasí s tím, aby německý daňový poplatník pomohl Řecku, Portugalsku či Itálii, pokud to odhlasuje Bundestag. Verdikt, z něhož šly před vynesením obavy, protože zákaz pomoci by znamenal okamžitý rozpad eurozóny, není až tak nelogický. Němci si se svými penězi mohou dělat, co chtějí, a jejich ústava jim v tom nijak nebrání. Evropskou ústavou neboli Lisabonskou smlouvou, která takovou pomoc výslovně zakazuje, se němečtí ústavní soudci evidentně nezabývali. Nakonec jsou to němečtí, a nikoli evropští ústavní soudci.
Jen o den později vyšel ve Financial Times článek, v němž nizozemský premiér Mark Rutte a ministr financí Jan Kees de Jager navrhují vytvoření instituce evropského rozpočtového cara, který by měl mít právo veta nad rozpočty zemí eurozóny a měl by právo fakticky vyobcovat zemi, která jeho rozhodnutí nerespektuje, z euroklubu. Bylo by určitě zajímavé vědět, co si o takovém návrhu myslí němečtí ústavní soudci.
Opravdu má o naprosto klíčových věcech v zemi rozhodovat jakýsi rozpočtový nadčlověk? Z čeho bude čerpat legitimitu pro své rozhodování? Lze vůbec pro takovou osobu či instituci najít prostor v ústavě demokratického státu? Kým bude volen? V jakém volebním systému? Zcela volně, podle počtu obyvatel nebo nějakými voliteli v komické instituci podobné Evropskému parlamentu? Nebo nějakým jiným sborem volitelů? Ten by ale musel vzniknout na základě nějakého federativního uspořádání Evropské unie. Je možné dosáhnout vytvoření takové federace na základě nějaké politické dohody, bez toho, že se zeptáme občanů členských zemí EU? Jestliže v to někdo doufá, hodlá zde budovat demokratické Spojené státy evropské, nebo Svaz evropských socialistických republik?
Je nespornou skutečností, že zavedení společné měny směřovalo od počátku k federalizaci Evropy v politickém slova smyslu. V myšlení evropských elit se zcela jasně, i když ne zcela veřejně, projevoval názor, že společná měna si časem vynutí i společnou fiskální politiku a povede k vytvoření politické unie, kterou právě oni, sami sebe považující za osvícené, povedou ke světlým zítřkům. A ten okamžik naděje nastal a představitelé evropských elit, zřejmě až na nizozemského premiéra, mlčí. Nikdo z nich není ochoten postavit se před vlastní národ a říci: „O vašich daních, penzích i zdravotnickém systému budou spolurozhodovat i vaši sousedé. Blízcí i vzdálení. O francouzských penzích nebudou hlasovat jen Francouzi, ale také Litevci či Belgičané. Do irských daní se budou zcela legitimně míchat Němci či Italové. A německý ústavní soud už nic rozhodovat nebude, neboť bude zrušen, protože žádná německá ústava nebude a nahradí ji ústava evropská.“ Naši eurofederalisté tedy chtějí federaci, ale takovou nějakou utajenou. A to je problém, protože to je v rozporu s naprosto elementárními principy fungování demokratické společnosti. To co chtějí, pak není federace, ale nějaké vyobchodované impérium nikým nevolených elit, kde sice bude rozhodovat oficiálně národní parlament, ale fakticky jakýsi komisař vybraný těmi, kteří se považují za nejlepší z nejlepších a vše, co dělají, přece dělají v zájmu míru na evropském kontinentu. Leč podobně bohulibými úmysly je dlážděna cesta do pekel a uzurpování moci nevolenými má obvykle opačný účinek než „posílení míru a přátelství mezi národy“, jak jsme si psali nad brány kasáren tankových divizí ještě před nemnoha lety.
To vše není teoretické cvičení z politologie, ale dnešní každodenní realita bruselských jednání. Máme v tomto směru jasno? Víme, zda se chceme tohoto podivného a momentálně zmateného vyjednávání účastit? Asi ano, ale s jakým názorem? A můžeme pro naše názory a zájmy v těchto jednáních najít spojence? Je si naše zahraniční politika vědoma důsledků, které mohou mít nyní vybíraná „řešení“ dluhové krize?
Autor by se rád mýlil, ale nevypadá to tak. Nedávný střet prezidenta a ministra zahraničí na setkání českých velvyslanců byl interpretován jako prestižní postrkování o zahraniční politiku. Ale popravdě řečeno, po celou řadu let nazpět nebylo tak důležité, aby se česká politická scéna sjednotila na nějakém směřování zahraniční politiky a opřela se o vůli občanů. Už brzy může být pozdě.

Hodnocení

Zaujala Vás tato zpráva?
Ohodnoťte ji

Loading

Děkujeme za Vaše hodnocení

Komentáře

Mohlo by vás zajímat

Finance
Najděte si novou práci do září
Plná zaměstnanost v ČR: čím jsme si ji zasloužili?
Obtěžují vás nevyžádané telefonáty? Návod, jak se jim vyhnout
O 20 % víc než loni: ceny bytů opět rostou
Mají Češi na elektromobil? Hyundai hodlá rozšířit dojezd až na 500 kilometrů
Auta
Povinné ručení: Jak na změnu smlouvy a snížení ceny
Galerie: Škoda Karoq se chlubí digitálním přístrojovým štítem. Taková věc tu ale byla už dávno
Nové BMW Z4 slibuje svobodu, ale počkáte si na ni až do jara 2018
Kouzlo bohaté sklizně: Zkusili jsme, jak se řídí moderní kombajn
Jeden Velorex 16/250 se dostal až do Chicaga. Teď je po renovaci a stojí přes 300 tisíc
Technologie
Tento týden podcast Cnews FM nebude
Co přinese Intel Coffee Lake do lowendu? Máme parametry Pentií, takt až 3,9 GHz
Povinné ručení: Jak na změnu smlouvy a snížení ceny
Intel už má 15W čtyřjádra pro notebooky v ceníku i s parametry, vydání je blízko
Na počítače míří nový Skype. Nebude to taková divočina jako mobilní verze
Hry pro příležitostné hráče
Zavřít