Zbabělí eurofederalisté

08. září 2011, 19:45 - Pavel Páral
08. září 2011, 19:45

Nikdo z politiků není ochoten postavit se před vlastní národ a říci: O vašich daních, penzích i zdravotnickém systému budou spolurozhodovat i vaši sousedé

Německý ústavní soud souhlasí s tím, aby německý daňový poplatník pomohl Řecku, Portugalsku či Itálii, pokud to odhlasuje Bundestag. Verdikt, z něhož šly před vynesením obavy, protože zákaz pomoci by znamenal okamžitý rozpad eurozóny, není až tak nelogický. Němci si se svými penězi mohou dělat, co chtějí, a jejich ústava jim v tom nijak nebrání. Evropskou ústavou neboli Lisabonskou smlouvou, která takovou pomoc výslovně zakazuje, se němečtí ústavní soudci evidentně nezabývali. Nakonec jsou to němečtí, a nikoli evropští ústavní soudci.
Jen o den později vyšel ve Financial Times článek, v němž nizozemský premiér Mark Rutte a ministr financí Jan Kees de Jager navrhují vytvoření instituce evropského rozpočtového cara, který by měl mít právo veta nad rozpočty zemí eurozóny a měl by právo fakticky vyobcovat zemi, která jeho rozhodnutí nerespektuje, z euroklubu. Bylo by určitě zajímavé vědět, co si o takovém návrhu myslí němečtí ústavní soudci.
Opravdu má o naprosto klíčových věcech v zemi rozhodovat jakýsi rozpočtový nadčlověk? Z čeho bude čerpat legitimitu pro své rozhodování? Lze vůbec pro takovou osobu či instituci najít prostor v ústavě demokratického státu? Kým bude volen? V jakém volebním systému? Zcela volně, podle počtu obyvatel nebo nějakými voliteli v komické instituci podobné Evropskému parlamentu? Nebo nějakým jiným sborem volitelů? Ten by ale musel vzniknout na základě nějakého federativního uspořádání Evropské unie. Je možné dosáhnout vytvoření takové federace na základě nějaké politické dohody, bez toho, že se zeptáme občanů členských zemí EU? Jestliže v to někdo doufá, hodlá zde budovat demokratické Spojené státy evropské, nebo Svaz evropských socialistických republik?
Je nespornou skutečností, že zavedení společné měny směřovalo od počátku k federalizaci Evropy v politickém slova smyslu. V myšlení evropských elit se zcela jasně, i když ne zcela veřejně, projevoval názor, že společná měna si časem vynutí i společnou fiskální politiku a povede k vytvoření politické unie, kterou právě oni, sami sebe považující za osvícené, povedou ke světlým zítřkům. A ten okamžik naděje nastal a představitelé evropských elit, zřejmě až na nizozemského premiéra, mlčí. Nikdo z nich není ochoten postavit se před vlastní národ a říci: „O vašich daních, penzích i zdravotnickém systému budou spolurozhodovat i vaši sousedé. Blízcí i vzdálení. O francouzských penzích nebudou hlasovat jen Francouzi, ale také Litevci či Belgičané. Do irských daní se budou zcela legitimně míchat Němci či Italové. A německý ústavní soud už nic rozhodovat nebude, neboť bude zrušen, protože žádná německá ústava nebude a nahradí ji ústava evropská.“ Naši eurofederalisté tedy chtějí federaci, ale takovou nějakou utajenou. A to je problém, protože to je v rozporu s naprosto elementárními principy fungování demokratické společnosti. To co chtějí, pak není federace, ale nějaké vyobchodované impérium nikým nevolených elit, kde sice bude rozhodovat oficiálně národní parlament, ale fakticky jakýsi komisař vybraný těmi, kteří se považují za nejlepší z nejlepších a vše, co dělají, přece dělají v zájmu míru na evropském kontinentu. Leč podobně bohulibými úmysly je dlážděna cesta do pekel a uzurpování moci nevolenými má obvykle opačný účinek než „posílení míru a přátelství mezi národy“, jak jsme si psali nad brány kasáren tankových divizí ještě před nemnoha lety.
To vše není teoretické cvičení z politologie, ale dnešní každodenní realita bruselských jednání. Máme v tomto směru jasno? Víme, zda se chceme tohoto podivného a momentálně zmateného vyjednávání účastit? Asi ano, ale s jakým názorem? A můžeme pro naše názory a zájmy v těchto jednáních najít spojence? Je si naše zahraniční politika vědoma důsledků, které mohou mít nyní vybíraná „řešení“ dluhové krize?
Autor by se rád mýlil, ale nevypadá to tak. Nedávný střet prezidenta a ministra zahraničí na setkání českých velvyslanců byl interpretován jako prestižní postrkování o zahraniční politiku. Ale popravdě řečeno, po celou řadu let nazpět nebylo tak důležité, aby se česká politická scéna sjednotila na nějakém směřování zahraniční politiky a opřela se o vůli občanů. Už brzy může být pozdě.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče