Zasněžený byznys

01. února 2011, 05:36 - Dalibor Dostál
01. února 2011, 05:36

České hory stále poskytují lyžařské zázemí pro většinu českých milovníků zimních sportů. Zahraniční střediska pro ně však představují stále větší konkurenci. Do ciziny jezdí na lyže již 600 tisíc z 1,5 milionu Čechů, kteří v loňské sezoně vyrazili na sjezdovky.

Ilustrace: Profit – Zuzana Šmajlerová

Takové přívaly sněhu jako za poslední dvě zimy na českých horách roky předtím nebyly. Na první pohled by se tedy mohlo zdát, že jak majitelé českých skiareálů a horských chat, tak návštěvníci mají všechny důvody ke spokojenosti. Jenže tuzemské hory, přes svoji dlouhodobou oblibu, zažívají řekněme poněkud rozpačité období.

Návštěvníky to sice dál táhne na místa, která si za léta oblíbili, ale přeci jen nemohou nevnímat, že zatímco ceny se mnohdy blíží těm v Alpách, kvalita služeb zamrzla na úrovni, z níž stále větší část návštěvníků není nadšená. Důvod? Lidé, kteří provozují na horách svůj byznys, se v posledních 20 letech až příliš soustředili na technickou stránku věci. A tak se mnohde turisté mohou nechat vyvézt na kopec moderními vleky, kolem sjezdovek se tyčí sněhová děla a svah upravují moderní rolby. Jenže lidé se vracejí tam, kde se cítí dobře, a k tomu patří pohostinnost a vlídné prostředí, které se z českých hor trochu nenápadně vytratilo.

Pily a beton

Budování nových lyžařských středisek nebo velké rekonstrukce těch dosavadních zažily po roce 1989 svůj velký boom. Vznikly nové sjezdovky, vleky i celé lyžařské areály. Kolem některých se objevily bouřlivé diskuze, protože kácení v národních parcích nebo chráněných krajinných oblastech, kde se nachází podstatná část tuzemských hor využitelných k lyžování, je pro veřejnost vždy citlivé téma.

Lyžaři však získali na svazích zázemí, o kterém se jim do té doby ani nesnilo. Na českých horách je nyní k dispozici okolo čtrnácti stovek vleků a lanovek. Více než stovka z nich disponuje moderní technologií automatického odbavování lyžařů, večerním osvětlením sjezdovky a samozřejmostí se stala každodenní strojová úprava sjezdovek a stále častěji také tratí pro běžkaře.

Velký rozmach zažilo i vybavování areálů sněhovými děly. Zařízením pro výrobu technického sněhu se mohou pochlubit dokonce i středočeský Monínec nebo jihomoravské Němčičky ležící pouhých 180 metrů nad mořem, kde se lyžuje v podstatě mezi vinicemi.

Zlepšení se nedočkaly pouze svahy, ale také jejich bezprostřední okolí, kde vyrostly bufety, skiservisy, stále oblíbenější půjčovny lyží nebo školy lyžování. Protože vydržet celý týden pouze lyžovat není zrovna snadné, mohou návštěvníci českých hor využívat také doprovodné atrakce, jako jsou sáňkařské dráhy, půjčování sněžných skútrů nebo paragliding.

Za státní peníze

Jenže právě s živelným rozvojem zimního byznysu souvisí jedno z jeho bolavých míst. V mnoha případech šlo totiž v podstatě o podnikání za státní peníze. V letech 2004 až 2007 například ministerstvo pro místní rozvoj poskytlo na investice do 131 lyžařských areálů na 590 milionů korun, ať již přímo z rozpočtu nebo z fondů Evropské unie.

Vzhledem k tomu, že celkové náklady na tyto projekty dosahovaly 800 milionů korun, velkou část těchto staveb financovali daňoví poplatníci. I finanční prostředky z Evropské unie jsou přitom podle odborníků z velké části peníze, které pocházejí od českých daňových poplatníků a na cestě k příjemcům dotací jen „protekly“ přes rozpočet Bruselu.

Podnikatelé, kteří neinvestovali ze svého, tak často nalili peníze do projektů, jejichž dlouhodobá ziskovost je přinejmenším diskutabilní. Podle známé studie německé Deutsche Bank se totiž kvůli nastupujícím klimatickým změnám nevyplatí investovat do lyžařských areálů, které leží níže než 1 500 metrů nad mořem.

V Česku se však peníze daňových poplatníků utrácely na projekty, které se této hranici neblížily ani vzdáleně. Stát tak poskytl peníze například na areály v Kareši – Koutech nad Desnou (650 m n. m.), ski areál Svinec (547 m n. m.) nebo areál v Kašperských Horách (740 m n. m.). I když poslední dvě zimy byly v Česku chladnější, dlouhodobě nebude podle předních odborníků z celé Evropy lyžování v nižších nadmořských výškách efektivní ani s využitím umělého zasněžování. Od dalšího nesmyslného projektu lyžařského areálu, tentokrát v jihočeských Boleticích, investoři naštěstí upustili.

Třebaže stát financování sporných projektů lyžařských areálů v roce 2008 zcela zastavil, jeho roli do značné míry převzaly kraje. Ty zatím rozdělily na podporu 20 projektů lyžařských areálů na 340 milionů korun. Celková hodnota projektů by přitom měla být 940 milionů.

Státní peníze nevyužívají nicméně všichni provozovatelé vleků. Před letošní sezonou podle svých informací investovali do lanovek a nových služeb na 1,5 miliardy korun.

Mistrovství světa v utrácení

Příkladem lehkovážného přístupu politiků a úředníků k penězům daňových poplatníků bylo také pořádání světového šampionátu v klasickém lyžování v Liberci v roce 2009. Nejde o to, že by si Česká republika podobný vrcholový podnik nezasloužila. Investice za dvě miliardy však mohly být využity výrazně účelněji. Odborníci včetně pozdější ředitelky šampionátu Kateřiny Neumannové se shodují, že by raději viděli peníze využité v lyžařských sportovních areálech, které jsou využívány častěji než draze postavená či zrekonstruovaná sportoviště v Liberci. Stačí uvést nadmořskou výšku běžkařského areálu ve Vesci, pouhých 464 metrů nad mořem, a člověk nemusí být zrovna klimatolog, aby poznal, že se tady šláplo hodně vedle. Právě Kateřina Neumannová pak dodnes sklízí plody těchto sporných rozhodnutí, přestože nesla odpovědnost pouze za sportovní a programovou část šampionátu a s investicemi neměla nic společného. Navíc se do čela realizačního týmu postavila až v době, kdy byly peníze již proinvestovány.

Na konci fronty

Ale vraťme se od vzpomínek na drahý šampionát zpátky na české sjezdovky. Již jsme si popsali, že na velkorysých projektech vleků se v posledních letech nešetřilo. I díky tomu, že je mnozí vlastníci z velké části nepořídili ze svého, ale s výraznou finanční podporou daňových poplatníků. S tím souvisí druhý velký nedostatek českých hor. Velká část majitelů či provozovatelů lyžařských areálů se zatím nenaučila svůj zimní byznys pořádně řídit. Výsledek znají všichni, kdo na české hory čas od času zavítají. Nerudní a neochotní vlekaři a především nekonečné fronty při čekání na vlek.

Že si podobný pohled pamatujete z tuzemských hor ještě z dob socialismu? A že třeba v Alpách jste na něco podobného nenarazili? Tady někde bude asi zakopaný pes. Tuzemské hory byly totiž dlouhá desetiletí před rokem 1989 závislé především na hromadných zájezdech. Ať už škol nebo ROH (pro mladší ročníky: tehdejší socialistické odbory). Lidé si tak příliš nemohli vybrat, kam pojedou, kde budou bydlet a lyžovat. Malá možnost výběru pak nenutila personál, aby se k zákazníkům choval slušně. Samozřejmě to neplatilo pro všechny, ale na zrození určitého kultu otrávených obličejů a nerudného vystupování u podstatné části personálu tuzemských horských zařízení to mělo podstatný vliv.

Situace se zdánlivě příliš nezměnila ani po roce 1989. I když většina zařízení získala soukromé majitele, díky rozprodejům stovek rekreačních objektů nejrůznějších národních a státních podniků se daly horské chaty a hotely pořídit relativně levně. Jejich noví vlastníci tak nebyli tlačeni ke změně zažitého přístupu nutností splácet horentní půjčky či investice. Do nových projektů, jak jsme již zjistili, často investoval z velké části znovu stát. Určité ozvěny socialismu tak na horách doznívaly déle než v jiných částech země.

Navíc v prvních letech se toho příliš nezměnilo ani pro návštěvníky. Těm se sice otevřely hranice, ale cenové rozdíly byly

v 90. letech tak výrazné, že pro většinu z nich stejně nebyly zahraniční alternativy k českým horám příliš reálné. A tak dál jezdili do Krkonoš, Orlických hor či Jeseníků, i když často nebyli se službami právě spokojení.

Ve stínu Alp

Časy se začaly měnit až před několika lety. Několik zim, kdy na českých horách téměř nebyl sníh, donutilo vyjet do Alp i lyžaře, kteří by se k tomu za jiných okolností asi neodhodlali. A tak zatímco čeští vlekaři žádali stát o další podporu kvůli slabým sezonám, turisté z Česka začali zjišťovat, že za srovnatelné peníze mohou dostat v Alpách služby, na jaké mohou v tuzemsku zapomenout.

Nejde jen o délku či šířku sjezdovek. Nejdůležitější rozdíl byl vidět v lanovkách bez front a ochotném personálu. Ani u našich jižních sousedů přitom nezvládají nápory návštěvníků nějakým kouzlem, ale dlouhodobou a zvláště vzájemně koordinovanou podnikatelskou politikou. Celý systém přitom stojí na oboustranné důvěře a spolupráci provozovatelů vleků s majiteli ubytovacích zařízení, případně obcí. V Česku to zní stále trochu jako pohádka, ale alpská střediska by bez toho nebyla tam, kde nyní jsou. Rakušané především velmi pečlivě sledují trendy v návštěvnosti. Když mají volné kapacity, zlevní. Když je naopak plno, ceny jdou nahoru. Ne nahodile, ale velmi promyšleně a koordinovaně. Když se zlevňuje, jdou ceny dolů na vlecích i v hotelech. A naopak. Když se daří, přijdou si na své provozovatelé ski areálů i ubytovacích zařízení.

V České republice je zatím podobný model spolupráce spíše výjimkou. Nad koordinací převládá vzájemná rivalita. A tak když zlevní permanentky na vlecích, snaží se toho využít hoteliéři a zdraží ubytování. A naopak. Když ubytovací zařízení zlevní, vleky nechtějí jít s cenou dolů. Právě pohyblivé ceny jsou podle odborníků nejlepším lékem na fronty na tuzemských vlecích. Pokud je zájem příliš velký, je zvýšení ceny nejosvědčenějším receptem, jak se s ním vyrovnat. Čeští lyžaři jsou přitom pro podnikatele v celé Evropě stále zajímavější skupinou zákazníků. Do hor vyjíždí v zimě na 1,5 milionu Čechů. Z toho 600 tisíc odjelo loni do Alp, ostatní trávili dovolenou v České republice. Například Rakousko navštívilo 343 tisíc českých občanů.

Královna bílé stopy

Signály rostoucího počtu Čechů jezdících na lyže do zahraničí jsou z posledních sezon jasné. Navíc zahraniční konkurence není to jediné, co tuzemským provozovatelům byznysu na horách dělá vrásky. Další starost jim způsobila krize. Lidé jezdí na hory méně, týdenní pobyty často nahradily jen prodloužené víkendy.

Navíc se ukázalo, že dvě tuhé zimy po sobě nejsou až takovou výhodou. Především rodiny s menšími dětmi se po měsíci, kdy sníh leží i v nížinách, zimních radovánek nabaží a zájem o hory u nich ochladl.

Úprk tuzemských zákazníků z hor by si však určitě nikdo nepřál. Kromě toho, že by to mělo negativní vliv na tamní zaměstnanost, by se to za několik let odrazilo také na kvalitě tuzemských zástupců v zimních sportech. Mít dostupné a kvalitní zázemí na přípravu je základní předpoklad pro jakékoliv úvahy o úspěchu v disciplínách, kde Češi v minulých letech dosahovali dobrých výsledků.

Bez kvalitních lyžařských areálů a dobrých služeb bude hledání nástupkyně české královny bílé stopy Kateřiny Neumannové nebo jejího kolegy Lukáše Bauera ještě obtížnější než dnes. Pokud se podnikatelé, kteří provozují svůj byznys na horách, odnaučí některé zlozvyky, které tuzemským střediskům zbytečně kazí pověst, a využijí dobrých příkladů a zkušeností ze zahraničí, mohou tuzemské lyžařské areály znovu dostat patřičný lesk, který si zaslouží.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče