Zapomenutí kapitáni českého průmyslu

06. května 2011, 03:14 - Robert Šimek
06. května 2011, 03:14

Bernard Fürth, Elias Palme, Josef Sochor, Václav František Červený či Viktor Bauer. Podnikatelé, jejichž jména dnes už zná jen málokdo. Přesto kdysi patřili k výrazným osobnostem českého průmyslu. Vybudovali velké továrny, dali práci mnoha lidem a zboží vyváželi do řady zemí světa.

Foto: Výzkumné centrum průmyslového dědictví

O průmyslový rozvoj českých zemí v průběhu 19. a 20. století se zasloužila celá řada podnikatelů. Vedle těch nejznámějších, jakými byli Tomáš Baťa, Emil Kolben, Vojtěch Lanna nebo František Křižík, šlo přitom často o dnes již zapomenuté a neprávem opomíjené osobnosti. Bez Bernarda Fürtha by například nevznikla sirkařská tradice v Sušici, Elias Palme zavedl světoznámou výrobu lustrů v Kamenickém šenově, Josef Sochor byl jedním z nejvýznamnějších výrobců potištěného plátna ve střední Evropě, Václav František Červený založil úspěšnou výrobu hudebních nástrojů v Hradci Králové a Viktor Bauer vedl největší rafinerii cukru na Moravě.

Bernard Fürth (1796–1849)

Narodil se roku 1796 v Sušici. Zpočátku obchodoval s peřím, roku 1840 se ale spojil s Vojtěchem Scheinostem a o tři roky později se stal vlastníkem celé sušické výrobny zápalek. Za šest let svého působení ve vedení podniku rozšířil továrnu, modernizoval výrobu a výrazně napomohl zvýšení exportu. Jeho firma získala množství trhů v Evropě, Americe a v Orientu a poskytovala obživu lidem ze širokého okolí Sušice. Po Fürthově smrti roku 1849 přešla společnost na jeho dědice. Stačí škrtnout zápalkou Sušice byla v první polovině 19. století zapadlým a odlehlým městečkem. Ruch na Zlaté stezce už dávno odezněl a zdejším obyvatelům se nevedlo nejlépe. Teprve když místní magistrát jmenoval Vojtěcha Scheinosta roku 1839 výrobcem zápalek, naskytla se lidem možnost výdělku a ve městě vznikla nová tradice. S výrobou začali manželé Scheinostovi ve vyhořelém domě uprostřed náměstí za radnicí. Zpočátku pracovali až 20 hodin denně a zápalky prodávali na trzích a poutích. Záhy však byla poptávka tak velká, že bylo nutné výrobu rozšířit. Vojtěch Scheinost ovšem na tak rychlý rozvoj firmy nebyl připraven. Již počátkem 40. let 19. století proto navázal spolupráci s místním obchodníkem Bernardem Fürthem, který po krátkém čase celý podnik odkoupil. Scheinost se stal ředitelem výroby. Jeho technický důvtip a Fürthův obchodní duch se sloučily a slavily úspěch už nejen regionální. Povolení k tovární výrobě zápalek získal Fürth roku 1843. Zároveň začal pomýšlet na stavbu nového závodu, protože jednotlivé části výroby byly zatím na mnoha místech ve městě. Továrna byla postavena roku 1844 a zaměstnávala zpočátku 244 lidí. Už o tři roky později se však počet zaměstnanců zvýšil na 350 a muselo být přistavěno další křídlo. Fürth se stal mocným mužem, a přestože nebyl jako židovský obchodník příliš v oblibě, získal podporu úřadů a sušického magistrátu, který při každé příležitosti zdůrazňoval význam a užitečnost jeho podnikání především proto, že dával místním lidem práci. Důležité bylo také to, že používal ve výrobě téměř výhradně domácí suroviny a začal sám vyrábět i fosfor, který se jinak dovážel za vysoké ceny ze zahraničí. Zakoupením nových strojů se výroba změnila z manufakturní na průmyslovou a nastalo období nové konjunktury. Fürth byl skvělý obchodník a situace dokázal patřičně využít. Kromě evropských trhů proto záhy pronikl i do zámoří a Orientu. Roku 1849 Bernard Fürth zemřel a továrna přešla na jeho potomky. Vojtěch Scheinost ve firmě působil až do roku 1865, kdy se rozhodl osamostatnit. O tři roky později založil vlastní, takzvanou „horní továrnu“. Firma zanedlouho také slavila úspěchy, i když ne tak velké jako továrna Fürthova. Scheinost vedl podnik až do své smrti roku 1894. Ve druhé polovině 19. století sušické sirkařství úspěšně soutěžilo na všech trzích. Fürthova továrna se dále rozšiřovala a vyrostla z ní největší sirkárna Rakouska-Uherska. Do konce století ovládly sušické zápalky trhy Blízkého východu, Číny, Afriky, Ameriky i Austrálie. Počátek 20. století ale znamenal konec samostatného českého sirkařství. Roku 1903 vznikl ve Vídni koncern Solo, který sdružoval šest největších rakousko-uherských sirkáren včetně obou sušických. O 10 let později, roku 1913, pak došlo ke spojení všech sirkáren do jediné. Generálním ředitelem akciové společnosti Solo se stal Ernst Fürth, vnuk spoluzakladatele tovární výroby zápalek v Sušici. Po vzniku samostatného Československa přešla společnost Solo roku 1921 do majetku Spojených československých sirkáren. Poválečná konjunktura znamenala i nové rozšíření výroby. Ve 30. letech se však světová hospodářská krize nevyhnula ani Sušici. Roku 1932 byla uzavřena horní, bývalá Scheinostova továrna. Ernst Fürth řešil složitou finanční situaci firmy, návrhy na půjčku od švédského podnikatele Ivana Kruegera však odmítl. Díky tomu bylo Solo jednou z mála společností, které si zachovaly samostatnost. S německou okupací roku 1938 se ale situace opět změnila. Fürth odešel pro svůj židovský původ do Francie, konce druhé světové války se ale nedožil. Roku 1943 zemřel v koncentračním táboře v Drancy. Období druhé světové války znamenalo ztrátu všech zahraničních trhů a na krátký čas také úplné zastavení výroby zápalek v Sušici. Ta se znovu rozběhla v květnu 1945. O další rok později byly k sušickému podniku připojeny okolní závody a vznikl národní podnik Solo Sušice. Roku 1951 zde byla zahájena také výroba dřevovláknitých desek Sololit a rokem 1969 začala nová modernizace výroby s přechodem na automatizaci. Celková rekonstrukce závodu byla dokončena roku 1986, kdy byla nainstalována moderní švédská linka na výrobu zápalek. Sušické sirky mezitím opět získaly světový věhlas a uchytily se na trzích v Anglii, Austrálii, Arabských emirátech, Malajsii či Zambii. Roku 1990 byla založena akciová společnost Solo Sušice a o sedm let později také dceřiná společnost Solo Sirkárna. Po roce 2000 ovšem začala produkce zápalek klesat a roku 2008 firma Solo oznámila, že končí výrobu v Česku. Stroje přesunula do Indie a v Sušici nadále působí už jen jako obchodní společnost. Elias Palme (1827–1893) Narodil se 10. března 1827 v Kamenickém šenově v rodině pekařského mistra. Vyučil se pasířem (výrobcem ozdobných předmětů ze skla) a zkušenosti získal v Praze i Vídni. Koncem 40. let 19. století se vrátil domů a roku 1849 začal s vlastní výrobou lustrů. Zpočátku měl jen malou dílnu s několika stroji, postupně ale vybudoval velký podnik s 500 zaměstnanci. Zboží vyvážel do mnoha zemí světa a získal i četná ocenění na průmyslových výstavách. Zemřel 31. prosince 1893.

šenovské lustrování

Kamenický šenov leží v údolí šenovského potoka při silnici z Děčína do Liberce, asi pět kilometrů jihovýchodně od České Kamenice. Zpočátku se jednalo o typickou horskou zemědělskou osadu, již v 16. století se zde však začalo rozvíjet sklářství. Jeho počátky zřejmě souvisely se vznikem sklářské huti Pavla Schürera ve Falknově, k většímu rozmachu tohoto odvětví ale došlo teprve na přelomu 17. a 18. století. Některé sklářské dílny se v té době začaly specializovat i na výrobu lustrů, které později zdejší kraj celosvětově proslavily. Velkou zásluhu na tom měl českoněmecký podnikatel Elias Palme, jehož firma se stala největším výrobcem svítidel v Čechách.

První severočeskou továrnu na lustry založil již roku 1724 brusič skla Josef Palme v Práchni. Nevedl si špatně a o jeho výrobky byl brzy velký zájem. Zhotovoval lustry pro prince Evžena Savojského, zámek Hof či arcivévodkyni Marii Alžbětu. O manufakturu v pravém slova smyslu se ale ještě nejednalo. Velkovýrobu svítidel zahájil v Kamenickém šenově teprve Josefův jmenovec Elias (podle historiků nebyli přes stejné příjmení příbuzní). Narodil se roku 1827 jako syn pekařského mistra. Měl devět sourozenců, již od dětství proto musel tvrdě pracovat, aby pomohl uživit rodinu. Později ho rodiče poslali do učení k pasířskému mistru Klingerovi do České Kamenice, kde se seznámil s výrobou skleněných a bižuterních ozdob. Závěrečnou zkoušku složil úspěšně a vydal se na tradiční vandr, při kterém navštívil Prahu i Vídeň. Brzy se však dostal do dluhů, protože odmítl nastoupit vojenskou službu a musel se vyplatit.

Po návratu domů získal práci u sklářského mistra Uhleho. Dluhy díky velké píli brzy splatil, a dokonce získal prostředky i na rozjezd vlastní dílny. V ní chtěl uplatnit všechny technické novinky, s nimiž se setkal na vandru. Nakonec ale opustil klasické sklo a začal rovnou s výrobou křišťálových lustrů. Produkce luxusních svítidel byla přitom velmi náročná. Vedle práce návrhářské zahrnovala také výrobu nejrůznějších skleněných zdobných a nosných článků i kovových součástí nezbytných pro spojování a celkovou funkci lustru. Elias Palme se přesto nenechal odradit a roku 1849 začal s podnikáním. Zpočátku spolupracoval s bratrem Fritzem, se kterým vybudovali malý podnik vybavený drobnými stroji pro práci s kovem a sklem. Firma se postupně rozrůstala a její význam brzy překonal hranice severních Čech.

Úspěch Eliase Palmeho spočíval v dokonalé organizaci práce a harmonizaci všech výrobních činností. Díky tomu bylo možné nejen neustále zvyšovat produkci, ale také přijímat vysoce časově i technicky náročné zakázky. Firma vyráběla mnoho typů křišťálových lustrů, včetně věrných kopií originálních svítidel ze zámků ve Versailles a Fontainebleau. Od pařížských sléváren odkoupila staré technologie „surového lití“ a výrobky vyvážela do řady zemí světa. Dodala například lustr pro hlediště Královské opery v Římě, osvítila milánskou La Scalu a později i slavný hotel Waldorf Astoria v New Yorku. Počet zaměstnanců firmy rychle stoupal a koncem 19. století jich v Kamenickém šenově a v pobočném závodě ve Smržovce pracovalo již kolem pěti set. Do vedení podniku tehdy vstoupili i Palmeho synové Franz Friedrich, Reinhard a August, kteří výrobu dále rozvíjeli. Franz Friedrich navíc velmi dbal na tradici a založil v Kamenickém šenově malé muzeum.

Roku 1893 Elias Palme zemřel, podnik však prosperoval dál. Významným se stal především rok 1905, kdy nechali synové na místě starších budov v západní části města postavit novou továrnu, do které soustředili většinu výroby. Podnik, místními přezdívaný „Eliáška“, vznikl na půdorysu ve tvaru písmene U. V dlouhých bočních křídlech ukrýval sklářské provozy, brusírnu, kulírnu, slévárnu, soustružnu, pasírnu, lakovnu i galvanickou laboratoř. V čelní budově pak byly kanceláře a výstavní sál. Stavba měla ovšem i nesporné kvality estetické. Vybudována byla v secesním stylu s prvky eklektismu a dekorace fasád odkazovala k anglickým vzorům Arts and Craft.

Firma fungovala beze změn až do konce druhé světové války. Již roku 1946 ale přešly všechny lustrařské společnosti v regionu pod společnou národní správu a roku 1948 byly zařazeny do nově vzniklého národního podniku „Spojené továrny na lustry“ se sídlem v Kamenickém šenově. Následovalo další přejmenovávání a sdružování podniků, které ovšem zavedené značce lustrů nijak neprospívalo. Teprve zahájení výroby takzvané „moderny“ v roce 1960 umožnilo opětovný technologický i umělecký rozkvět. Ten ovšem v bývalé továrně Eliase Palmeho trval jen krátce. Již koncem 70. let minulého století zde byla výroba lustrů zastavena a „Eliáška“ nadále sloužila pouze jako sklad. I ten byl ale brzy zrušen a budova začala chátrat. Dnes je v rozvalinách a její slavnou minulost prozrazuje už jen notně oprýskaná fasáda.

Josef Sochor (1866–1931)

Český podnikatel Josef Sochor se narodil 10. června 1866 ve Žlunicích u Kopidlna. Po vystudování jičínské reálky navštěvoval průmyslovou školu v Liberci a stal se barvířem. Praxi získal v několika textilních podnicích. Roku 1904 založil vlastní tkalcovnu ve Dvoře Králové nad Labem a o šest let později k ní připojil ještě strojní tiskárnu plátna. Podnik postupně rozšiřoval, až se stal jedním z největších textilních podnikatelů v Čechách. Věnoval se i komunální politice a byl štědrým mecenášem různých spolků a sdružení. Zemřel 7. června 1931. Tisk je zisk Město Dvůr Králové nad Labem leží přibližně 15 kilometrů jižně od Trutnova. V současnosti má kvůli vysoké koncentraci vietnamských obchodů nepříliš lichotivou přezdívku „česká Hanoj“, kdysi se mu ale říkalo „český Manchester“. Již ve středověku vznikla kolem ohrazeného středu města rozsáhlá předměstí, kde žilo mnoho řemeslníků, kteří se živili tkaním a barvením látek. Za třicetileté války byla sice zhruba polovina předměstí zničena, již koncem 17. století se ale podařilo většinu zdejších domů obnovit. Roku 1858 byl Dvůr Králové napojen na železnici, která umožnila rychlý rozvoj textilní výroby. Podél Labe vznikla řada přádelen, tkalcoven a úpraven a město dostalo průmyslový charakter. Největší továrnu – mechanickou tkalcovnu a tiskárnu plátna – zde roku 1904 založil český podnikatel Josef Sochor. Narodil se roku 1866 ve Žlunicích v rodině chalupníka. Po žlunické obecné škole a čtvrté třídě německé školy v Liberci, kde byl na takzvaném „handlu“, navštěvoval čtyři roky jičínskou reálku. Jeho studijní výsledky byly ale spíš průměrné, vynikal pouze v chemii. Zřejmě proto se rozhodl pro průmyslovou školu v Liberci, kde si po dvou ročnících zvolil barvířský obor. Do praxe nastoupil v polovině 80. let 19. století. Nějaký čas pracoval jako chemik-kolorista v továrně firmy Biach v Letovicích, která se specializovala na výrobu modrotisku. Poté se přesunul do Dvora Králové, kde zastával díky dobrým referencím místo technického ředitele u firem Julia Busche a Heinricha Mayera. Osudovým se mu ale stalo teprve setkání s židovským podnikatelem Antonem Bauerem. Sochor se zamiloval do jeho sestry Pauly, s níž se roku 1897 oženil. Sňatkem získal značný majetek a roku 1904 si ve Dvoře Králové otevřel vlastní tkalcovnu. Roku 1908 navštívil ve Francii, v Německu a v ruském záboru Polska několik textilních tiskáren. Získané poznatky se rozhodl využít k vybudování podniku, kterým chtěl konkurovat ostatním královédvorským tiskárnám, ovládaným výhradně německými a židovskými podnikateli. Od pražské Živnostenské banky získal úvěr ve výši 650 tisíc korun a již v listopadu 1910 zahájil provoz. Tehdy se naplno projevily Sochorovy manažerské schopnosti. Pracoval s obrovským nasazením, zaváděl novinky do výroby, vybíral vhodné zaměstnance a organizoval nákupy i prodej zboží. Neustále sledoval nové trendy a ihned je uplatňoval v praxi. Jediným problémem byla jeho poněkud prchlivá povaha. Neváhal řešit věci po zlém a traduje se, že řval dokonce i na okresního hejtmana, který mu vyčítal tvrdý postoj k dělníkům. Rychlý rozvoj firmy dočasně přerušila první světová válka. Provoz tkalcovny i tiskárny musel být na čas zastaven, Sochor se proto pokoušel dohnat ztráty jinde. Roku 1917 koupil mlýn a pilu a později si pronajal ještě cihelnu. Výroba v textilních závodech byla obnovena roku 1919 a ještě tentýž rok začala výstavba nových budov. Sochor spolupracoval se známými staviteli a architekty, ke kterým patřili Josef Gočár, Josef Grus, Pavel Janák, Karel Jarolímek či František Jirásek. Janák navrhl roku 1923 novou správní budovu a později i jednu z dělnických kolonií, Gočár vyprojektoval dvě rodinné vily a podle Grusových plánů vznikly garáže a domek vrátného. Díky nárůstu výroby, dobré organizaci odbytu a spolehlivým obchodním zástupcům nebyla firma nucena omezovat provoz ani během celosvětové hospodářské krize v letech 1929 až 1934. Naopak. Roku 1932 zavedla dokonce třísměnný provoz ve všech odděleních. Roku 1930 byla firma transformována na veřejnou obchodní společnost a jejími společníky se stali tři ze Sochorových synů – Zdeněk, Josef Stanislav a Robert. Po smrti zakladatele firmy i jeho manželky v roce 1931 převzali vedení podniku bratři Zdeněk a Josef Stanislav. Roku 1932 se k nim připojil bratr Pavel, který se stal společníkem firmy roku 1940. S nástupem nového vedení se měnilo i řízení podniku. Synové Josefa Sochora přinesli do závodu moderní názory a pokrokové metody. Věnovali pozornost výzkumu a vývoji a jednou z jejich hlavních snah bylo uplatnění na trzích v rozvinuté části Evropy. V letech 1932 až 1934 uvedli do provozu pokusnou tkalcovnu s automatickými stavy a roku 1935 vybudovali i novou ruční tiskárnu. Firma se stala největším československým výrobcem potiskovaného textilu a koncem 30. let zaměstnávala již 1 600 dělníků a úředníků. Úspěšná modernizace podniku skončila roku 1939 s nástupem německé okupace. Firmu nezachránilo ani přijetí německého ředitele a roku 1941 byla Sochorům zabrána. Textilní výroba roku 1942 skončila a tovární objekty získal německý výrobce letadel Junkers. Z pěti synů Josefa Sochora přežili druhou světovou válku jen dva. Rodina doplatila hlavně na to, že měla židovské předky (ze strany Josefovy manželky Pauly). Zachránili se jen Zdeněk, který včas utekl do irského Belfastu, a Jaroslav, který se ukrýval v Praze. Královédvorský podnik byl po skončení druhé světové války znárodněn a začala v něm obnova textilní výroby. Roku 1946 se stal součástí národního podniku Textilní tiskárny, úpravny a barevny, který o dva roky později začal používat název Tiba. Roku 1993 vznikla stejnojmenná akciová společnost, s levnou zahraniční konkurencí ale krok neudržela a přišlo masivní propouštění. Roku 2007 skončil kdysi slavný podnik v konkurzu. Václav František Červený (1819–1897) Narodil se 27. září 1819 v Dubči u Prahy. Při účinkování ve školní kapele se naučil opravovat hudební nástroje, což rozhodlo o jeho budoucím povolání. Roku 1833 nastoupil do učení v Praze a zkušenosti sbíral v Brně, Vídni a Budapešti. Roku 1842 se vrátil do vlasti založit vlastní firmu. Kvůli množství vojenských kapel si vybral Hradec Králové, kde si téhož roku otevřel první dílnu. Dařilo se mu dobře a závod postupně rozšířil na jeden z největších podniků na výrobu hudebních nástrojů v Rakousku-Uhersku. Zemřel 19. ledna 1897. Hudba z Hradce Výroba dechových hudebních nástrojů je dnes v Česku soustředěna do Kraslic a Hradce Králové. V obou těchto městech má dlouholetou tradici, prošla však naprosto rozdílným historickým vývojem. Zatímco v případě Kraslic, které leží nedaleko Sokolova, byl velmi výrazný německý vliv a dnešní továrna vznikla spojením několika menších závodů, v Hradci Králové je současná výroba přímým pokračováním firmy V. F. Červený. Zdejší hudební nástroje měly svého času takový věhlas, že když Richard Wagner hledal nástroj, který by zahrál úvod jeho šestnáctihodinové fresky Prsten Nibelungův, připsal do partitury slova „tuba Cerveny“. Václav František Červený pocházel z obce Dubeč nedaleko Prahy. Od mládí se u něj projevoval hudební talent, naučil se hrát na klarinet a účinkoval ve školní kapele. Vedle hraní se zajímal také o konstrukci jednotlivých hudebních nástrojů. Když si měl proto roku 1833 zvolit budoucí zaměření, nastoupil do učení ke známému pražskému výrobci žesťových nástrojů mistru Bauerovi. V jeho dílně se naučil řemeslu a následně sbíral zkušenosti u několika podobných výrobců v Čechách i v zahraničí. Roku 1842 se vrátil do vlasti a rozhodl se založit vlastní firmu. Nechtěl však soupeřit s Bauerem a místo Prahy se usadil v Hradci Králové, kde byla tou dobou velká vojenská posádka, a tím pádem také silná poptávka po žesťových nástrojích. Svou dílnu otevřel 9. května 1842 a do dvou let měl již tolik zakázek, že mu původní prostory přestávaly stačit. Roku 1845 proto celou dílnu přestěhoval do domu číslo 120, který přestavěl ve stylu novoklasicismu a vybudoval v něm malou slévárnu. Položil tak základ továrny, která v hudebním světě získala podobného věhlasu jako Baťova továrna mezi obuvníky. Červeného úspěch nespočíval jen ve výrobě tradičních kovových hudebních nástrojů, ale také v tom, že vynalézal nové. Již v roce 1844 si nechal patentovat první vynález – vojenskou trubku zvanou kornon. Následovaly kontrabasové tuby B a C, zvukovodka, zvukoroh či nástroj zvaný baroxyton. Celkem si nechal patentovat 60 vynálezů – mezi pozdější patří například myslivecký roh, armádní pozoun či bombardon. Jako český vlastenec nezapomínal ani na příznivce sokolského hnutí a pro jejich tělovýchovná cvičení vymyslel jednoduchou signální trubku – sokolovku. Později spolu se syny Jaroslavem a Stanislavem, kteří se zapojili do rodinného podnikání, zkonstruoval i takzvané votivní tympány a pro chrámové účely i několik zvonových akordeonů. Soubor těchto nástrojů pak věnoval nově otevřenému vídeňskému Votivnímu kostelu jako projev díků za nezdařený atentát na císaře Františka Josefa I. Od samého počátku se Červený orientoval na světový trh. Již v roce 1848 se společníkem firmy stal jeho bratr František, který firmu zastupoval v Americe. Za pomoci Vojtěcha Náprstka se mu podařilo proniknout mezi krajany ve Wisconsinu, a později založil dokonce vlastní továrnu v St. Louis. Další cestou, jak proniknout na světové trhy, byly průmyslové a světové výstavy. Výrobky hradecké továrny na nich získaly celkem 15 cen, mimo jiné na veletrzích v New Yorku, Mnichově, Paříži či Vídni. Červený si byl vědom důležitosti těchto akcí a na většině z nich výrobky osobně prezentoval. Cesty pak obvykle spojoval s návštěvami dalších zemí a tamních továren na hudební nástroje, čímž získával i nové informace z oboru. Netrvalo dlouho a žestě z Hradce Králové získaly světovou proslulost. Oblíbily si je vojenské kapely nejen v Rakousku, ale také v Rusku, Německu, Itálii, španělsku, Portugalsku či Japonsku. Zájem se logicky projevil také na tržbách. Jen v roce 1878 vyvezla firma do Ruska 1 641 nástrojů za více než 100 tisíc rublů. V roce 1897 Václav František Červený zemřel a vedení továrny převzali jeho dva synové. Úspěšně pokračovali ve stavbě hudebních nástrojů a k otcovým vynálezům přidali další. Slavnou se stala například polnice se zvláštním nasazováním klapek, kterou začala používat i nově zřízená rakouská vojenská zeměbrana. Firma přečkala obě světové války, poté však byla znárodněna a roku 1948 začleněna do národního podniku Amati Kraslice. Výroba zpočátku pokračovala v původních prostorech, teprve v roce 1973 byla přestěhována do nedaleké nové budovy. Celý sortiment plechových hudebních nástrojů se od roku 1948 vyráběl pod značkou Amati Kraslice, jen trubkám a křídlovkám zůstalo označení V. F. Červený. Po roce 1990 proběhla privatizace státního podniku a v říjnu 1993 byla založena současná společnost Amati-Denak. Produkci přitom zajišťují tak jako v minulosti závody v Kraslicích a Hradci Králové.  Viktor Bauer (1847–1911) Narodil se 16. dubna 1847 v Brně. Vystudoval gymnázium a dvě technické univerzity. Roku 1870 vstoupil do rodinného podniku, kde se věnoval hlavně řízení cukrovaru ve Starém Brně. Roku 1884 koupil od hraběte Kinského statek Spálov, který přebudoval na moderní zemědělský závod. Později k němu přikoupil i nedaleký velkostatek Kunín. Když brněnský podnik roku 1906 vyhořel, věnoval se činnosti v jiných, zejména akciových společnostech. Zemřel 30. září 1911.

Sladké podnikání

Potravinářský průmysl patřil v Brně k důležitým podnikatelským odvětvím. Působily zde pivovary, sladovny, čokoládovny, konzervárny, mlékárny, sýrárny, likérky, sodovkárna, octárna, továrna na tukové výtažky a několik parních mlýnů. V hojné míře se zpracovávala i cukrová řepa. V polovině 19. století bylo na Moravě založeno celkem 12 moderních cukrovarů, z toho dva v Brně. První vznikl roku 1850 v Králově Poli a jeho majitelem byl brněnský obchodník Metoděj Ellinger. Druhý, ještě významnější, pak roku 1851 postavil rosický obchodník Moritz Bauer v Brně-Pisárkách.

S podnikáním začal už Moritzův otec Aron, který roku 1818 založil uhelné doly ve Zbýšově u Brna. Byl také majitelem vinopalny v Rosicích, kde rodina bydlela. Moritz Bauer se narodil roku 1812 a po vyučení pokračoval v otcových aktivitách. Aby mohl rozšířit výrobu pálenky i mimo Rosice, požádal roku 1844 zemské gubernium o udělení továrního oprávnění. Získal ho o šest let později, to už měl ale v hlavě další plány. Roku 1849 koupil ve Starém Brně dvůr, u kterého roku 1851 vybudoval zmíněný cukrovar, později rozšířený o rafinerii. Při výstavbě využil poznatků získaných na cestách po Anglii a Francii. Původně byl cukrovar vybaven jen dvěma parními kotli, nízkotlakým parním strojem a dvěma hydraulickými lisy. Postupně, jak se zvyšoval objem výroby, ale nastala výrazná modernizace a podnik byl jedním z prvních, který začal využívat takzvanou difuzi (rozptylování částic).

Moritz Bauer postupně získal další cukrovary v Uhrách a stal se významným akcionářem několika cukrovarnických podniků v Čechách i na Moravě. Ačkoliv byl Žid, konvertoval k římskokatolické církvi, což mu umožnilo vstup do vyšší společnosti. Podílel se na řadě humanitárních akcí a roku 1870 získal šlechtický titul. V podnikání pokračoval i jeho syn Viktor, který se narodil roku 1847 v Brně. Vystudoval dvě vysoké školy a roku 1870 se zapojil do vedení rodinné firmy. Stal se ředitelem a později jediným majitelem brněnského cukrovaru, který úspěšně vedl a rozšiřoval. Roku 1884 koupil od hraběte Filipa Kinského osmisethektarový statek Spálov na Novojičínsku, který přebudoval v moderní zemědělský závod. Podnikání pak roku 1895 rozšířil ještě o velkostatek Kunín a získal i dům na brněnském Grosser Platz (dnešním náměstí Svobody).

Zlom pro firmu nastal roku 1906, kdy cukrovar ve Starém Brně vyhořel. Obnova by byla příliš nákladná, Bauer se proto rozhodl investovat jinam. Stal se prezidentem a většinovým vlastníkem akciové společnosti cukerní rafinerie v Hrušovanech u Brna, která patřila mezi největší cukrovarnické podniky na Moravě. Zdejší závod vznikl již roku 1882 a úzce spolupracoval s nedalekým cukrovarem v Židlochovicích. Do společnosti brzy vstoupil i Viktor Bauer mladší, který po otcově smrti roku 1911 převzal většinu jeho funkcí. Stal se prezidentem černouhelných dolů ve Zbýšově a viceprezidentem cukerní rafinerie v Hrušovanech. Kromě podnikání se navíc věnoval řadě dalších aktivit. Byl vášnivým cestovatelem a navštívil Anglii, Spojené státy, Čínu, Austrálii, Nový Zéland i Japonsko. Mohl si to dovolit, protože jeho jmění se odhadovalo na dva miliony rakouských korun.

Firmu ale pronásledovala smůla. Roku 1915 vyhořel i podnik v Hrušovanech a musel být znovu postaven. Budova vznikla za jediný rok podle plánů Bauerova přítele, známého česko-rakouského architekta Adolfa Loose. Měla čtyři podlaží s vysokými okny, uprostřed vyvýšený světlík a na straně věž s komínem. V této podobě, jen s několika dostavbami, se dochovala dodnes. Po rychlé a úspěšné obnově podniku vypracoval Loos ještě návrh rodinné vily, která vyrostla v letech 1917 až 1918 v těsné blízkosti rafinerie. Byla to vůbec první budova s rovnou střechou na Moravě, Bauer si ji ale příliš neoblíbil. Raději se vrátil zpět do Brna a využíval dvůr se zámečkem, který roku 1849 koupil jeho dědeček Moritz Bauer. I zde využil Loosových služeb. Architekt v letech 1924 až 1930 upravil interiéry objektu a navrhl takzvaný „Mramorový sál“, který sloužil jako jídelna. Dnes je jedinou dochovanou realizací Adolfa Loose v Brně.

První světovou válku přežila rodina Bauerů beze ztrát, problémy nastaly teprve po vzniku Československa. Viktor Bauer mladší musel jako moravský Němec pod nátlakem prodávat majetek. Všemožně se snažil o zachování rodinného podniku, doba mu ale nepřála. Kvůli zemědělské reformě, jejíž důsledky začal pociťovat roku 1919, ztratil téměř celé cukrovarnické impérium. Závod v Hrušovanech přešel na stát a roku 1929 v něm byla výroba ukončena. Počátkem 20. let vznikly navíc plány na urbanizaci Brna, jejímž vrcholem mělo být vybudování nového výstaviště. V úvahu připadaly tři lokality, z nichž komise vybrala prostor bývalého cukrovaru v Pisárkách. Bauer musel pozemky prodat pod cenou a konec života strávil na panství v Kuníně. Zemřel těsně před vypuknutím druhé světové války. Po roce 1945 byl Bauerům zabaven zbytek majetku a rodina odešla z republiky. Její členové dnes žijí v Rakousku, Spojených státech a Chile.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče