Zapomeňte na Irák!

18. února 2009, 12:04 - Jefim Fištejn
18. února 2009, 12:04

Výsledky komunálních voleb vypovídají o posunu společnosti k sekulárnímu nacionalismu

Zapomínat je lidské. V osobním životě to dokonce pomáhá. Při analýze společenských jevů však krátká paměť není dobrým pomocníkem. Pět let trval spor o Irák. A kde jsou dnes ti, kteří překřičeli každý opatrně optimistický názor a stokrát zopakovali, že irácké tažení Američanů skončilo v troskách, země je na pokraji rozpadu, požíraná plameny občanské války? Kdo z nich si dal práci uvést do širšího kontextu trendy vyplývající z nedávných komunálních voleb? Dávno se pro jistotu dívají jinam – tam, kam se přemístily televizní kamery. Jen málo je zajímá, co nelze označit za „další debakl Západu“. A to irácké volby, věru, nebyly.
Odehrály se bez větších násilností, které jsou v regionu zvykem. Jejich bezpečnost zajišťovala výlučně státní policie. Celkem 14 400 kandidátů zastupovalo čtyři sta zúčastněných politických stran. Výsledky voleb jsou zcela jednoznačné. Irácká společnost se posunula od náboženského sektářství k sekulárnímu nacionalismu. Prohrály všechny strany, které měly v názvu „islámská“ nebo „arabská“. Vyhrály všechny síly, které si daly do názvu „irácká“. Strana Právního státu předsedy vlády Núrí Málikího, která volby drtivě vyhrála, se kdysi nazývala Hlas islámu – přejmenování je velevýznamné. Její kampaň byla vedená v duchu posílení bezpečnosti a národních zájmů. Její soupeř, proíránská šíitská náboženská strana, byla úplně poražena. Další velká islámská síla, strana Muktady Sadra, jejíž vojenská organizace Mahdího armáda byla postupně vytlačena ze všech svých bašt, spadla z dřívějších jedenácti na pouhá tři procenta. A, což je příznačné, nejvíce ztratila právě v bagdádské čtvrti Sadr. Islámská strana ctnosti Fazíla, jež kdysi ovládala Basru, byla prakticky vymazaná z politické mapy Iráku. Propadla i kdysi obávaná sunnitská strana napojená na Muslimské bratrstvo. Její místo obsadilo kmenové uskupení Probuzení a světští sunnitští politici.
To všechno bohorovně přehlédli komentátoři, kteří se jednou rozhodli, že irácká válka byla naprosté fiasko, a pokud jsou fakta s jejich rozhodnutím v rozporu, tím hůř pro ně. Základ jejich hodnocení vždy tvořilo přesvědčení, že demokracie není dobrá pro orientální divochy a její prosazování je známkou pošetilosti. Jejich úvahy se vyznačovaly chybou, z níž zpravidla vinili své odpůrce – nedostatkem kontextuálního vidění. Po 30 letech totality a důsledného vymýcení jakéhokoli nezávislého spolkového života však nebylo možné očekávat okamžitý rozkvět občanské společnosti dle západních vzorů. Jediné, co po sobě zanechal Saddám Husajn, byl pocit národnostní a sektářské sounáležitosti.
Za posledních pět let, zatímco se kritici očistili, však v Iráku hojně prorostly výhonky společenských iniciativ. Vznikl svobodný tisk a mnoho nových politických stran a hnutí a posílily se návyky koaličního vyjednávání. Nikoli náhodou velký ajatolláh Ali Sistání před těmito volbami veřejně nepodpořil žádnou stranu, čímž demonstroval návrat k tradiční irácké politice světského vládnutí. To nelze hodnotit jinak než jako vědomou výzvu sousednímu íránskému teokratickému režimu.
Čím je podložen názor, že hlavním vítězem iráckých událostí je Írán? Všechny strany napojené na Teherán jsou nyní dlouhodobě na ústupu. Premiér Málikí, který vsadil kariéru a život na strategickou spolupráci se Spojenými státy americkými, jde od vítězství k vítězství. Na rozdíl od egyptského odklonu od Sovětského svazu a příklonu k USA v sedmdesátých letech navíc irácké strategické sblížení tentokrát není dílem osvíceného autokrata, jakým nepochybně byl někdejší egyptský prezident Anvar Sádát. Je odrazem posunu veřejného mínění, jež se projevilo ve výsledku voleb. Bota hozená po bývalém americkém prezidentu Georgi Bushovi vypovídá spíše o nově nabytém sebevědomí a svobodě za Saddáma Husajna naprosto nemyslitelné než o bezedné nenávisti k Američanům.
Nic z toho samozřejmě neznamená, že irácká demokracie je hotovou věcí a že nemůže nastat žádný obrat. Ostatně, kdo by přísahal, že osvědčenější demokracie nečeká lecjaká nemilá zákruta? Nelze totiž vyloučit ani vojenský převrat postkoloniálního střihu, ani přerod vůdce vzešlého z demokratických voleb v diktátora v běloruském nebo venezuelském stylu, ani kolaps systému a zhroucení křehké bezpečnostní struktury z důvodu předčasného odchodu americké armády. Nepřipustit aspoň to poslední je nejdůležitější povinností současného amerického prezidenta. Ten totiž nedědí jen kapitoly dějin vlastní země, které mu jsou příjemné. Barack Obama může do omrzení opakovat, že oběti Američanů nemohou vyvážit žádné nejnovější pokroky v Iráku. Z hlediska budoucích politických dopadů jsou tyto argumenty plané. Uprostřed veskrze autoritářského arabského a blízkovýchodního světa se USA povedl malý zázrak. Ten byl nyní svěřen Obamovi do péče a ochrany. Dějiny se ho nebudou ptát, co si o něm dříve myslel, nýbrž zda jej udržel a nepoškodil.

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče