Západ hraje o hodně

25. března 2011, 16:55 - Michael Romancov
25. března 2011, 16:55

Budoucí obnova země představuje příležitost, která se nebude opakovat

Na konci prvního čtvrtletí roku 2011 nic nenasvědčuje tomu, že by se blízkovýchodní drama blížilo rozuzlení. Minulý týden, kdy vznikaly tyto řádky, k sobě sice nejvíce pozornosti poutala Libye. Vše se ale může v krátké době změnit. Na scéně se mohou v hlavních rolích objevit Bahrajn i Jemen a reálně začíná hrozit, že se na jevišti vynoří i Sýrie. Za této konstelace je zcela přirozené, že se diskutují nejrůznější možné scénáře dalšího vývoje, a to jak v regionální, tak i globální perspektivě. Pokud chceme tyto scénáře nastínit, měli bychom si uvědomit, že v nynějším globalizovaném světě se historie neopakuje, ale naopak vzniká. To neznamená, že by libyjská situace byla něčím, co se dosud nikde neobjevilo. Zcela nový však je mezinárodní, protože prvně skutečně globalizovaný, kontext. Takto chápané dění nám pak z evropské, potažmo západní, perspektivy nabízí otázku: Je současné dění v Libyi příležitostí, nebo problémem?

Dvě už tady byly

Začněme překvapivě hladkým přijetím rezoluce 1973 Radou bezpečnosti OSN, která otevřela prostor pro zásah mezinárodního společenství. V souvislosti s regionem širšího Blízkého východu se v poslední době takto „silné“ rezoluce objevily v souvislosti se dvěma státy. Na počátku 90. let minulého století bylo mezinárodní společenství vytrženo z euforie, tehdy vyvolané hladkým pádem komunismu ve střední a jihovýchodní Evropě, agresí Iráku proti Kuvajtu. Organizace spojených národů, vlastně poprvé od svého vzniku, byla schopna dosáhnout dostatečně širokého konsenzu a souhlasila s použitím fyzické síly. Tenkrát stejně jako dnes byl její mandát omezený, ale Kuvajt byl nakonec zbaven okupantů. Nejen v souvislosti s touto situací se tehdy mnozí komentátoři i politici domnívali, že principy liberální demokracie a tržní ekonomiky se všem začnou jevit v tak příznivém světle, že jejich globálnímu rozšíření nebude stát nic v cestě. Optimistický předpoklad, výrazně umocněný neočekávaným zhroucením Sovětského svazu v prosinci 1991, vedl k úvahám o možném „konci historie“, z něhož byl vedoucí národ Západu probrán šokem v podobě teroristických útoků z 11. září. To vedlo mezinárodní společenství ke druhému (v zásadě) konsenzuálnímu rozhodnutí o použití síly, tentokrát v Afghánistánu. Po počátečním rychlém vojenském vítězství, na jehož základě došlo k budování „demokratického“ zřízení, se však ještě rychleji ukázalo, že Tálibán až tak úplně poražen nebyl a že se demokracii, alespoň v tom rozměru, jak jí rozumíme my, v Afghánistánu nijak zvlášť nedaří. Počáteční optimismus je již dávno pryč a místo toho se Západ již deset let marně snaží nastolit v zemi takové podmínky, jež by umožnily předání moci místním elitám a se ctí a spořádaně zemi opustit. Dvě příležitosti něco změnit, z nichž se zakrátko vyklubaly dva obrovské problémy. Dočkáme se takového vývoje i do třetice?

Vyklízená pozice

Současná situace v Libyi má tu „výhodu“, že oba zmíněné případy jsou ještě v natolik čerstvé paměti, že kdysi bezbřeze optimistický Západ je dnes – a mnozí s úlevou poznamenávají, že konečně – daleko zdrženlivější. Budeme-li upřímní, pak musíme dodat, že prozatímní zdrženlivost je podstatně umocněna ekonomickými problémy, které sice označujeme za globální finanční krizi, ale při bližším ohledání překvapivě rychle zjišťujeme, že spíše než jako globální vypadají jako krize západní. Toto zjištění a dlouholetý spektakulární růst tzv. rozvíjejících se ekonomik, zejména pak ekonomiky čínské, evidentní růst politického sebevědomí a asertivního chování, který je asi nejlépe viditelný v případě Brazílie, to vše oprávněně vede k úvahám, že Západ sestupuje z vedoucích příček ekonomického rozvoje a ustupuje z pozic politického leadershipu. Právě v tomto kontextu by se však dnešní situace v Libyi mohla pro Západ stát příležitostí. Proč?
Zhruba dvě století trvající nadvláda Západu v celé šíři spektra společenských, politických a ekonomických aktivit se v posledních zhruba dvou dekádách začala povážlivě otřásat v pilíři ekonomickém. Jediným jiným aktérem, který byl svého času schopen Západu konkurovat, byl Sovětský svaz. Sověti prvně předvedli svou schopnost dodat finance a know-how, zajistit experty pro realizaci projektů na místě a poskytnout vojenskou a politickou podporu (zejména v Radě bezpečnosti OSN) rovněž v blízkovýchodním prostoru – v průběhu tzv. Suezské krize roku 1956 a při realizaci výstavby přehrady v Asuánu. Dnes něco takového dokáže více zemí. Vedle Číny a ještě stále snad i Ruska toho jsou schopny (byť ne na úrovni Rady bezpečnosti OSN) i Indie a Brazílie. Co však tyto země předvedly v souvislosti s Libyí?

Tíha i příležitost

Jediné, co lze zatím výše zmíněným zemím přičíst k dobru, je fakt, že když se ozvala už i Liga arabských států, což je těleso, které rozhodně není možné podezírat z přehnaně demokratických či jakkoli jinak „západních“ postojů, tak v Radě bezpečnosti OSN alespoň neblokovaly přijetí rezoluce týkající se Libye. Tíha provedení zásahu bude ve finanční, vojenské i politické rovině spočívat, jako ostatně vždy, na Západu. Ta první se sice dá případně kompenzovat, ale i kritici se již ozvali. Vedle ruského premiéra Putina se obezřetně začíná přidávat i Čína, a dokonce – jakkoli zmateně a nelogicky – se s kritikou ozvala i Liga arabských států. Stojíme tedy před problémem?
Určitě ano, ale právě tady se snad otevírá možnost, jak z problému učinit příležitost. Libye představuje, ostatně stejně jako naprostá většina blízkovýchodních států, velmi mladou a uměle vytvořenou politickou entitu. Její dosavadní chování v mezinárodních vztazích – fantasmagorické plány na sjednocení se všemi sousedy, nároky na vedoucí postavení nejprve v arabském světě a později v Africe, teroristické útoky a vojenské intervence v zahraničí – není žádným „genetickým“ projevem libyjského charakteru. Jse odrazem ničím a nikým nekontrolované svévole dosavadního vládce. Po jeho odstranění, které se jeví být jediným schůdným řešením, se nová politická garnitura sice může pokoušet chovat stejně, ale daleko pravděpodobnější variantou je rozchod s minulostí.

Libye může platit

Na cestě k budoucnosti má Libye ve srovnání s ostatními severoafrickými a arabskými státy několik výhod, jež by ji mohly posunout směrem, který by na Západě mohl být považován za žádoucí. Je veliká rozlohou – má 1, 8 milionu km² – a poměrně málo lidnatá. Jejích 6,5 milionu obyvatel ji v severoafrickém regionu řadí co do počtu na poslední místo. Zároveň je považována za desátého největšího producenta ropy na světě, má čtvrtý největší HDP na hlavu v Africe a ze všech afrických států nejvyšší index lidského rozvoje. Mimochodem s tímto takzvaným HDI se i mezi arabskými státy drží na prvních příčkách. Uvedená data, za předpokladu, že jsou správná, nemusejí znamenat vůbec nic podstatného. Protože Afrika – a už vůbec ne arabské státy – v posledních desetiletích neprokázala schopnost racionálně distribuovat bohatství celé společnosti ani to, že by byla schopna systematicky své společnosti rozvíjet. Až boje skončí – a dříve či později k tomu dojde – začne se debatovat o obnově země. Již jsme uvedli, že obnovu ropovodů a vodovodů či výstavbu nové infrastruktury je dnes schopno zabezpečit mnoho aktérů. A na rozdíl od mnoha jiných zemí je Libye schopna ji zaplatit.

Neztratit náskok

Západ díky tomu, že zatím jako jediný poskytl pomoc, by si neměl nechat proklouznout mezi prsty možnost hrát v budoucí obnově klíčovou roli. Vedle toho může a měl by zdůrazňovat, že jsme byli jediní, kdo přišel na pomoc. A to nikoli kvůli ropě – dvě procenta objemu světové těžby, která se v Libyi realizují, jsou sice zajímavá, ale zase tolik to není – ale kvůli lidem. Na rozdíl od všech ostatních arabských zemí se právě v této dimenzi může pro Západ skrývat výhoda. Tradiční libyjské autority se totiž zkompromitovaly kontakty s Kaddáfím a většina Libyjců jsou mladí lidé. Ti nejspíše nebudou ochotni naslouchat autoritám v míře, na niž jsme až dosud byli zvyklí. Vždyť v arabském světě není neznámé, že tamní společnosti již zkusily všechny existující typy společensko-politické organizace kromě pluralitní demokracie. Západ by měl být schopen ukázat, že mezi ty, co buď neposkytli pomoc žádnou, nebo její současnou formu kritizují, patří především země, jež jsou samy s demokracií na štíru. A že jejich političtí představitelé byli často ještě víc než ti západní v kontaktech s Kaddáfím. Západ tedy není o nic horší a může se, pokud se dokáže správně propagovat, stát velmi přitažlivým vzorem.

Lákavá představa

I když výše uvedená slova znějí jako chiméra, nemusí to být čirý idealismus. Vždyť například dnešní Latinská Amerika skýtá obraz, který by ještě před několika málo lety považoval za možný jen naprostý snílek. Pokud se pozitivní posun k demokracii podařil v Latinské Americe, není důvod se domnívat, že by to navždy muselo být nemožné i v arabském, respektive africkém světě. Libye – právě proto, že je mladá, relativně málo lidnatá a v zásadě bohatá – by se mohla stát tím vzorem, který jsme až dosud v této části světa postrádali. Zcela jistě se tak nestane hned a rozhodně to nebude snadné. Ale o tom, zda se Libye stane příležitostí, nebo dalším problémem, bude do značné míry spolurozhodovat i Západ. Když už se pustil do díla v podobě vojenského zásahu, měl by být schopen prosadit své představy i v případě poválečné ekonomické i politické obnovy. Nejde jen o to, že by to pro Západ bylo lepší. Pokud by se v Libyi podařilo nastavit trajektorii postupného demokratického vývoje, bude entitou, která nejvíce získá. Zároveň by nejvíc tratili jeho globální konkurenti, zejména Čína a Rusko. Západ si může upevnit pozici. Nebo by se o to měl alespoň pokusit.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče