Zanedbaný zákon o tržní síle

16. února 2010, 13:00 - Miriama Šulková
16. února 2010, 13:00

Některá ustanovení normy vystavují odběratele i dodavatele značné právní nejistotě

Zákon č. 395/2009 Sb. o významné tržní síle při prodeji zemědělských a potravinářských produktů a jejím zneužití vstoupil v platnost 1. února. Jeho cílem je ochrana domácích dodavatelů před některými tvrdými obchodními praktikami odběratelů – typicky velkých řetězců. Od počátku jej však ostře kritizují obchodníci i odborníci.
Nejen z důvodu nekoncepčnosti a nejasnosti některých ustanovení, ale i potenciálního nebezpečí, že povede k opačnému než původně sledovanému výsledku – k nižší ochotě obchodníků odebírat zboží od tuzemských dodavatelů. Některá ustanovení zákona totiž odběratele i dodavatele vystavují značné právní nejistotě, pokud jde o dovolenost, respektive zakázanost určitého jednání.

Soutěž

Jedno ze stěžejních ustanovení zakazuje odběrateli zneužívat svou významnou tržní sílu vůči dodavatelům pod pokutou až do deseti procent jeho čistého obratu za poslední účetní období. Paragraf 4 zákona vyžaduje soustavné zakázané jednání – například porušování povinností týkajících se fakturace, všeobecných obchodních podmínek nebo zakázaných praktik. A zároveň stanoví, aby cílem nebo výsledkem takového jednání odběratele bylo podstatné narušení hospodářské soutěže na relevantním trhu. Tato dodatečná podmínka však v podstatě vylučuje možnost postihu odběratelů za zakázané jednání.
Odběratel využívající svou významnou tržní sílu je totiž přirozeně veden úmyslem maximalizovat zisk na úkor dodavatelů. V důsledku toho se logicky rozhodne obchodovat s dodavateli připravenými nabídnout mu nejvýhodnější podmínky. Toto jednání odběratele proto podporuje soutěžení jeho dodavatelů. Bude tedy fakticky nemožné nebo jen obtížně dokazatelné, že zakázané jednání odběratele mělo za cíl nebo výsledek podstatné narušení soutěže na trhu dodavatelů. Soutěž dodavatelů – občas až sebezničující – je totiž odběrateli naopak ku prospěchu.

Povinnosti a zákazy

Problematické jsou i přílohy zákona, které se do něj dostaly ve druhém čtení v důsledku pozměňovacího návrhu poslance Ladislava Skopala (ČSSD). Obsahují totiž mnoho zákazů a povinností, které jako by na zákonu nezávisely, zejména na již zmiňovaném § 4. Příloha 5 například v úvodu stanoví, že „každý odběratel nese odpovědnost a musí nahradit škodu způsobenou tím, že“ a pokračuje výčtem zakázaných jednání. To vyvolává dojem, že jakékoli zakázané jednání zakládá odběratelovu soukromoprávní odpovědnost, aniž by byla vyžadována jeho soustavnost a negativní dopad na hospodářskou soutěž na základě § 4.
Dle českého ústavního pořádku však lze povinnosti uložit pouze na základě zákona, respektive výslovného zákonného zmocnění. Proto není možný výklad, který by umožňoval vytvářet jakékoli povinnosti pouze na základě příloh – tedy aniž by byly splněny požadavky § 4. To nic nemění na tom, že direktivní způsob, jímž jsou přílohy formulovány, je nešťastný. Jsou totiž matoucí a činí zákon ještě nepřehlednějším a obtížněji vyložitelným.

Problematické přílohy

Problémem příloh však je nejen snaha stanovovat zdánlivě samostatné povinnosti, ale i jejich obsah. Například příloha 1 vypočítává v bodě 2 náležitosti faktury. Byly-li by splněny podmínky § 4, pak nesplnění těchto náležitostí by znamenalo zneužití tržní síly a případné sankce vůči odběrateli od Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže. Zákonodárce však zřejmě zapomněl, že fakturu vystavuje dodavatel, a proto je v jeho moci, co na ní bude uvedeno. Odběratel se tím dostává do absurdní situace. Bude totiž muset kontrolovat faktury vystavené dodavatelem, obsahují-li zákonem předepsané náležitosti. A případně mu ji vrátit, aby je doplnil. Jinak by mu za dodavatelovo opomenutí hrozil postih.
Přílohy obsahují i další zajímavá ustanovení. V příloze 5 se například požaduje, aby výpovědní doba smlouvy mezi odběratelem a dodavatelem zohledňovala délku trvání jejich obchodního vztahu. Formulace však naznačuje, že by se výpovědní doba měla dynamicky prodlužovat s délkou trvání daného „stabilizovaného“ obchodního vztahu. Bližší vodítka k určení „správné“ výpovědní doby však chybějí. Ani proto nepřekvapuje, píše-li se dál v příloze 5, že zákon za určitých okolností připouští „výpověď bez výpovědní lhůty“. Pojmovým znakem výpovědi však je její spojení s určitou výpovědní dobou. A až po jejím uplynutí nastanou účinky výpovědi. Právě tím se výpověď liší od jiných jednostranných ukončení smlouvy.

Další nešvary

Příloha 2 kromě jiného stanoví povinnost odběratele poskytnout všeobecné obchodní podmínky každému dodavateli. Mělo by jít o ustanovení, které chrání dodavatele před „svévolí“ odběratelů. Příloha 2 však zároveň umožňuje, aby si odběratel sjednal s dodavatelem odlišné podmínky. Účel všeobecných podmínek se tak ztrácí. Z uvedeného je zřejmé, že po legislativně-technické stránce zákon není kvalitní.
Pro úplnost je pak třeba mezi nešvary zákona zařadit i terminologickou nekonzistentnost. V přílohách se mluví jednou o pokutách, podruhé o úrocích z prodlení, někdy o všeobecných obchodních podmínkách a jindy o všeobecných prodejních podmínkách. Z kontextu přitom vyplývá, že se myslí totéž. Pečlivý zákonodárce by přitom měl používat stejnou terminologii. Zákonu o významné tržní síle se však větší legislativní péče nedostalo.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče