Zámek, kde se rodí umění

09. února 2012, 12:45 - Jan Svatoš
09. února 2012, 12:45

Na počátku byla idea. Současní majitelé – italský architekt a developer Alberto di Stefano a jeho přítel, vizuální umělec Eugenio Percossi – hledali objekt ležící mimo Prahu, kde by se daly realizovat výtvarné workshopy a umělecká sympozia. Nebylo to snadné. Většina objektů totiž na fotkách vypadala lépe než ve skutečnosti. „Některé zámky byly příliš velké, jiné měly ošklivý výhled na paneláky nebo se prodávaly jen budovy bez okolního pozemku,“ vysvětluje úskalí výběru di Stefano a podotýká: „Prohlédl jsem kvůli tomu tisíce fotografií, paradoxně se mezi nimi ocitly i naše Třebešice, jenže tenkrát jsem viděl jen škaredou fotku zarostlé a zchátralé budovy.“ Na výjimečnost Třebešic u Kutné Hory nakonec upozornila di Stefana v roce 2000 známá makléřka.
Jakmile di Stefano s Percossim na místo přijeli, okamžitě si je získalo. „Nešlo totiž jen o zámek, ale o celý pozemek - byly tu letité stromy, voda, krásná stodola, stejně úchvatná sýpka, a hlavně naprostý klid. Když jsme k tomu připočetli, že zámek je autem z Prahy dosažitelný sotva za hodinu, měli jsme jasno,“ vzpomíná italský architekt.

Hodovní kosti a nacistická přilba

Renesanční zámek v Třebešicích u Kutné Hory měl pohnutou minulost jako řada památek, které poznamenala totalita. Z původně honosné a architektonicky hodnotné stavby se staly chátrající ruiny. O překotných dějinách objektu by mohl vypovídat vodní příkop, v němž se při výkopech nalezly nejen kosti zvířat ze středověkých hostin, stejně jako nádvoří, kde zůstala nacistická přilba jako památka na dobu, kdy na zámku sídlilo velení Gestapa.
První písemná zmínka o gotické tvrzi v Třebešicích pochází z roku 1309, v šestnáctém století došlo k renesanční přestavbě, ve které se zámek dochoval téměř dodnes. Když v roce 1911 umřel poslední člen kačinské větve rodu Chotků, zdědil zámek Quido Thun-Hohenstein. Ten ale rodinné jmění prohýřil v hazardu a byl nucen uprchnout před svými věřiteli do Říma, kde se stal velitelem švýcarské gardy na papežském dvoře.
Po pozemkové reformě v letech 1921 až 1922 zakoupil statek i zámek agronom Vojtěch Vraný, po druhé světové válce objekt s pozemky vyvlastnil stát. Po roce 1989 byl v restituci zámek s přibližně 140 hektary vrácen potomkům rodině doktora Vraného, ti se ho ale vzhledem k nedostatku financí na rekonstrukci rozhodli prodat. Co Třebešice od ostatních objektů tohoto druhu odlišuje, jsou jeho současní majitelé. Díky jejich modernímu vidění nezatíženému dobou komunismu vdechli památce osobité pojetí, které z něj dělá spolu se středověkým jádrem Kutné Hory jedno z nejzajímavějších míst regionu.

Pro dobro vesnice i okresu

Alberto di Stefano se do Prahy dostal poprvé v roce 1985 ještě jako student. Opakovaně se však vracel, zejména když se v Praze otevřel trh s nemovitostmi. Nakonec se v Česku usadil i se svým přítelem.
Třebešice byly památkově chráněné. Protože ale budova akutně potřebovala opravit, byl Památkový ústav nadšený, že někdo chce objekt vymanit z téměř jistého zániku. „Při rekonstrukci jsme s ústavem úspěšně komunikovali, zatímco my jsme respektovali jejich požadavky, oni naše představy,“ popisuje di Stefano. K žádným závažným přím nedošlo. A ty menší se dařilo kreativně řešit: „Ústav například trval na tom, že nová střecha musí být břidlicová – to pro nás ale znamenalo naprosto nepředstavitelnou investici minimálně dvou milionů korun. Nakonec jsme použili materiál, který z dálky jako břidlice vypadá – ve skutečnosti se ale jedná o tašky vyrobené z recyklovaných gumových kabelů. Památkáři byli řešením nadšeni, výroba stála 500 tisíc a my ušetřili milion a půl.“ V jejich záměrech nové majitele sídla podpořili i místní lidé. „Ze strany veřejnosti jsme necítili žádnou nedůvěru – zpočátku spíše jen zdravou zvědavost. Jen si to představte, dva Italové kupují zámek, co by z toho asi mohlo být? Mafiánské doupě nebo snad pánský klub?“ říká s úsměvem di Stefano a pokračuje: „Většina obyvatel navíc chodila dříve pracovat do JZD, takže zámek znali a dobře si uvědomovali jeho tristní stav.“ Majitelé v průběhu rekonstrukce mimo jiné pořádali dny otevřených dveří, aby se i místní mohli na vlastní oči přesvědčit o průběhu rekonstrukce. „Získali jsme respekt – lidé už dnes vědí, že náš projekt nebyl jen výstřelkem dvou bláznů,“ tvrdí di Stefano. Obyvatelé si zkrátka na nové majitele zámku zvykli, stejně jako si zvykli na to, že čas od času do třebešické hospody zavítají umělci z různých koutů světa.

Probouzení ruiny

Po zakoupení objektu v roce 2000 následovalo prakticky jen uklízení – vyvážení odpadků, vyklízení nepořádku a sutin. Později se instalovala elektřina, zaváděla voda, opravovala se střecha a vyměňovala se okna. „Podle archeologických studií byla středověká tvrz původně obehnána vodním příkopem, ten jsme chtěli co nejdříve obnovit. Museli jsme ale vyvozit tuny zeminy, z nichž na druhém konci zahrady vznikl umělý kopec. Mou hlavní zásadou bylo vycházet z toho, co tu stálo. Chtěl jsem plně přijmout původní koncepci celého areálu a předělat ji jen minimálně,“ říká di Stefano. To ale znamenalo akceptovat i čtyři desítky let dlouhou éru komunismu, která zámek výrazně poznamenala. „Totalitní minulost místa není něco, co by člověk měl schovávat a za co by se měl stydět. Je umění vzít si dobré i z toho, co bylo špatné,“ myslí si di Stefano.
Na rozdíl od většiny památek s podobným osudem šly Třebešice unikátní cestou rekonstrukce. A nutno podotknout, že velmi citlivou. Už během příchodu k vodnímu příkopu si při pohledu na čelní stěnu všimnete jedinečně pojaté omítky. Zatímco ostatní rekonstrukce zámků spočívají v omítnutí celého objektu do nového pestře barevného hávu, v Třebešicích majitelé zachovali různé omítky z různé doby. Jsou vidět renesanční sgrafita, barokní vrstvy, ale i komunismus, který obě vrstvy někde poodkryl, jinde zcela zničil. To, co zbylo, nechal di Stefano pouze zakonzervovat. Totéž platí o interiéru, kde vykukují středověké fresky i renesanční nástěnné malby se stoletou patinou. „Chtěl jsem pojmout genia loci místa, pochopit jej a nevnutit mu nic, co by bylo cizí nebo umělé. Zámecká zahrada je pro mne dialektika mezi architekturou a přírodou,“ říká di Stefano a dodává, že při vytváření celku využil například i náletové dřeviny. „Lidé je většinou likvidují, ale byly to již vzrostlejší rostliny, tak proč je kácet, když vám nevadí?“ Jelikož di Stefano vlastní sám stavební firmu, snaží se vždy o co nejekonomičtější rekonstrukci. Prakticky žádný materiál nepřišel vniveč. Předělové prahy v bylinkové zahradě tak například tvoří železniční pražce, zahradní schodiště tvoří žulové kvádry z bývalého pivovaru ve Škvorci. Až neuvěřitelně zní, že o vše se starají pouze sami majitelé a jeden zahradník. „Na plný úvazek pracují na zámku pouze dva lidé a o víkendech nám pomáhají kamarádi a známí,“ prohlašuje di Stefano.

Pokoje jako umělecké dílo

V Třebešicích nenajdete žádné pseudoartefakty ani nevkusné vycpané myslivecké trofeje. „Od počátku jsme chtěli zámek především kvůli tomu, že zde budeme pořádat umělecké workshopy. Budovy a zahrady by jednou v budoucnu mohly být takovou open air galerií. Tím jsme vlastně automaticky vyřešili problematiku, co s prázdnými interiéry, které často řeší jiní zámečtí novomajitelé, když chybí mobiliář,“ vysvětluje di Stefano. Zámek nabízí nocování v některých designově velmi netypických pokojích. Přespat můžete například v prvorepublikovém černobílém pokoji, který navrhoval druhý spolumajitel Eugenio Percossi. Pokoj stejně jako nábytek a předměty v něm jsou jen v odstínech šedé, černé a bílé, takže má člověk neodbytný pocit, jako by žil ve staré fotografii.
V areálu celého zámku, na chodbách, schodištích vstupní hale, ale i v sýpce a zahradě jsou rozmístěny umělecké objekty, obrazy, sochy či plastiky, které tu na pravidelných srpnových workshopech vytvářejí umělci z celého světa. Jedno mají přitom společné – impulzem k jejich vzniku byl zámek Třebešice. Svůj otisk tu zanechal Jiří David, Dominik Lang, Tomáš Lahoda a mnoho dalších umělců z USA, Asie i Evropy. Protože oba Italové milují dobrou kuchyni, už od počátku počítali s rozsáhlou zeleninovou a bylinkovou zahradou, která vyprodukuje dostatek plodin pro hosty na celý rok.

Tolerance místa a doby

Čím jsou Třebešice podle vás výjimečné?“ ptám se ke konci návštěvy Alberta di Stefana. „Mám pocit, že v Čechách vinou čtyřicetileté éry socialismu zbanalizovala taková běžná, a přitom důležitá témata, jako je kultura stavění, stravování i bydlení. Češi si odvykli kvalitnímu jídlu stejně jako pěkným zahradám,“ odpovídá. „I proto bychom tady chtěli lidem ukázat jiný přístup a dokázat, že zahrady nejsou jen asfalt a tráva – tedy co nejmenší starost a levná údržba. Zahrada není pole na řepu, nemělo by v ní jít pouze o užitek, ale i o prožitek,“ dodává di Stefano a jeho slova lze vztáhnout na celý rozlehlý objekt. Chateau Třebešice nejsou běžným zámkem ani klasickým luxusním hotelem, přestože ubytovací služby zahrnují. Je to spíše rodinné sídlo, umělecká galerie a místo, kde člověk může ochutnat domácí italskou kuchyni a projít se v poklidné zahradní oáze s knihou nebo skleničkou.
Pokládám Albertovi i zásadní otázku, zda si zámek vydělá na svůj chod. „Bohužel nevydělá. Spíše než hlavní předmět podnikání je to naše společná záliba, kterou musíme dotovat,“ zní odpověď. Stejně tak svojí prací, časem a penězi di Stefano „sponzoruje“ další neziskové projekty v Praze (například galerii Futura) a jeden ve Spojených státech. Zdrojem obživy a prostředků na koníčky je pak jeho vlastní developerská společnost, která se soustřeďuje na konverzi starých průmyslových objektů. „V případě Třebešic jsme rádi, když peníze získané z ubytování pokryjí alespoň částečně náklady na chod zámku v létě,“ podotýká di Stefano.
Do Třebešic se zatím zástupy turistů nehrnou. Chybí směrovky a reklamy na rušné kolínské silnici, ani veřejnost o unikátním objektu příliš neví. A jaké jsou další záměry? „Plánů máme na víc než jeden lidský život a s každým hotovým koutem se objevují stále nové a nové možnosti,“ říká di Stefano a následuje výčet plánovaných projektů: vybudovat ateliéry pro umělce, spustit truhlářskou a zámečnickou dílnu, postavit skleníky, zajistit stodolu pro výstavy a koncerty.
V Třebešicích na Kutnohorsku se mísí italské pojetí s bohatým českým krajinným i památkovým potenciálem. A majitelé zámku jsou na své sídlo hrdí. „Nejvíce jsem hrdý na to, že jsem jako architekt dokázal potlačit své ego, že tu nejsou žádné přemrštěné egocentrické detaily, které by místo přehlušovaly, nebo mu dokonce ubližovaly,“ dodává di Stefano.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče