Základy tandemokracie

15. května 2008, 17:22 - Jefim Fištejn
15. května 2008, 17:22

Výměna u moci v Rusku nastane, až z dvojice Putin-Medveděv zůstane jen jeden

S rozdílem jednoho dne byli v Rusku přivedeni k přísaze nový prezident Dmitrij Medveděv a jím designovaný nový předseda vlády Vladimir Putin. Obřadová povaha slavnostních dějů měla dodatečně zdůraznit, že na samé špici vertikály moci je dost místa akorát pro dva. Systém dvojhlavý jako orel ve státním znaku již byl expertním společenstvím ocejchován jako „tandemokracie“. Nic proti rituálům - na nich spočívá stát jakožto způsob existence lidských mas. Avšak i rituál se dá vyprázdnit z obsahu, jde-li o inauguraci prezidenta v zemi, kde neexistuje konkurenční zápas politických idejí a jejich nositelů. Taková inaugurace se stává vítězstvím formy nad obsahem. Za normálních demokratických okolností okamžik střídání stráží u kormidla moci mívá v sobě důležité obsahové sdělení: je to fixace vítězství jedné politické osobnosti nad jinými, jedné sady idejí a hodnot nad jinými sadami idejí a hodnot.
V Rusku se moci ujal člověk, který není vítězem nad nikým, neboť s nikým o nic nezápasil. Jeho ideové a hodnotové vybavení zůstává velkou neznámou. Proto ani politická elita, ani řadoví voliči, poddaní dvou veličenstev, nemají sebemenší ánunk o tom, co se bude dít vzápětí a poté, jakými způsoby bude vládnout nový prezident, pro jaké hodnoty bude horovat. Inaugurační slova jsou vždy mlácením prázdné slámy, jestliže za nimi nestojí politická pozice nenadálého lídra. Car předává žezlo moci následníkovi trůnu, přičemž sám zůstává hned vedle stolce s rozšířenými pravomocemi vezíra a mocenskou vertikálou ušitou na vlastní tělo. V určitém smyslu slova v Rusku zatím vůbec nedochází k mocenské výměně - ta se odehraje, až z tandemu Putin-Medveděv na politickém jevišti zůstane jen jeden ze nich.
V zemích s civilizovaným volebním procesem odpověď na otázku - Kdo je Mr. X? - skýtají samotné volby. V Rusku tato otázka může zůstat navždy nezodpovězena, ježto prezident v politice zastupuje výlučně sám sebe a neexistují žádné nástroje kontroly jeho výkonu moci - ani parlament, ani občanská společnost, ani soudnictví. Jenže tyto politické souřadnice pasují jen na jeden známý systém - ruský carismus. Nikoli náhodou každý detail inaugurační ceremonie zdůrazňoval její carskou povahu. Na ni poukazovala modlitební kantáta, jež zazněla na závěr obřadu - „Slaven buď, slaven buď, ruský care!“ Táto árie ze závěru opery Michaila Glinky Život za cara byla sto let neoficiální hymnou dynastie Romanovců. Do monarchického rituálu dobře zapadla také vojenská přehlídka 9. května.
Nový vládce má paradoxně nad sebou dohlížitele, jímž je nový předseda vlády, nestraník a zároveň lídr strany Jednotné Rusko. Ne nadarmo lidová mluva okamžitě přiřkla Putinovi přídomek „starší car“ a Medveděvovi „mladší car“. Za povšimnutí zde stojí nejen subordinace hodností „starší“ a „mladší“, ale také samotné slůvko „car“, nikoli prezident. Taková nekalá záměna pojmů, kdy hlava státu, nehledě na formálně republikánské zřízení, má faktické postavení panovníka, není v postsovětském prostoru ojedinělá. V sousedním Bělorusku se zrodil vtip, dobře vystihující monarchistickou podstatu režimu v republikánském balení - Alexandr Lukašenko sděluje svému lidu: „Mí drazí Bělorusové! Prezidentská práce už mě tak nějak zmáhá. Korunovace je stanovena na středu.“
Čtyři strany, jež byly milostivě vybrány, aby jakože jmenovaly Dmitrije Medveděva kandidátem na nástupce, nejenže nesdílejí žádné společné politické hodnoty, dvě z nich - Agrární strana a Občanská síla - k dnešnímu dni možná vůbec neexistují, a nic na tom nesejde. Nový prezident nemá žádné závazky vůči hlavní politické síle, která ho podpořila, vůči straně Jednotné Rusko. Ani „starší car“ nemusí plnit její stranický program, i kdyby nějaký byl - Putin přece přijal vůdcovství nikoli v důsledku vnitrostranických primárek, nýbrž na základě ponížené supliky partajního vedení. Právě proto do takové strany nehodlá vstoupit - není to nic pro cara.
Politický systém je konstruován tak, že strana, jež ovládá dvě třetiny mandátu ve Státní dumě, nejenže neví, jak bude vypadat zahraniční nebo vnitřní politika prezidenta, ba s jistotou ani neví, jaký bude její vlastní osud. Je potřebná jen jako jistící prvek kruhové konstrukce připomínající hada, který požírá vlastní ocas: prezident jmenuje a odvolává předsedu vlády, jenže ten má za sebou stranu tvořící parlamentní ústavní většinu oprávněnou podrobit prezidenta impeachmentu.
Korunovaná hlava státu zatím má carské pravomoci jen na papíře. Vladimir Putin už je nemá, ale také jen na papíře. Obě dvě hlavy unisono ujišťují svět, že se mnoho nezmění a politická linie, o níž stejně nikdo toho moc neví, zůstane zachována. Rituál střídání stráží v Kremlu vypadal jako pouhá formalita právě proto, že lidová očekávání s ním nespojují žádnou podstatnější změnu. Je v tom však jeden háček: jak dlouho může had požírat vlastní ocas, než se prožvýká k játrům?

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče