Základní zásady nejsou formalitou

01. října 2007, 00:00 - Lichnovský, Ondrýsek
01. října 2007, 00:00

Díky našemu seriálu získáte dostatek rad, abyste mohli s finančním úřadem jednat jako rovný s rovným a minimalizovali případná rizika. V tomto dílu se zaměříme na základní zásady daňového řízení – zdaleka totiž nejsou jen teoretickými frázemi, ale zbraní, kterou můžete úspěšně využít v praxi.

Krok za krokem daňovým řízením Díky našemu seriálu získáte dostatek rad, abyste mohli s finančním úřadem jednat jako rovný s rovným a minimalizovali případná rizika. V tomto dílu se zaměříme na základní zásady daňového řízení – zdaleka totiž nejsou jen teoretickými frázemi, ale zbraní, kterou můžete úspěšně využít v praxi.

Každé právní odvětví je u nás založeno na konkrétních právních zásadách. Ty určují způsob výkladu jednotlivých ustanovení, čímž tvoří osu příslušného odvětví. Zatímco před rokem 1989 měly takové zásady pouze jakýsi proklamační charakter, dnes je lze úspěšně využít v praxi.

Také daňový řád je založen na základních zásadách – většinu jich najdeme hned v úvodu tohoto předpisu. Platí, že jsou určujícím vodítkem pro jeho interpretaci a užití v praxi. Každé ustanovení daňového řádu je třeba vykládat v souladu s těmito zásadami. Případný rozpor mezi konkrétními paragrafy daňového řádu a zásadami je nutno vždy řešit ve prospěch daňových subjektů.

Poznatky z praxe: Někteří správci daně stále setrvávají v přesvědčení, že zásady obsažené v daňovém řádu mají pouze proklamační charakter. Naštěstí judikatura soudů je opakovaně vyvádí z omylu. Zásada zákonnosti Uvozující zásadou daňového řádu je zásada zákonnosti. Ta ukládá správci daně vždy postupovat v souladu se zákony a jinými obecně závaznými předpisy. To znamená, že správce daně může činit jen a pouze to, co mu zákon výslovně dovoluje. Poznatky z praxe:

Ministerstvo financí při své činnosti vydává metodické pokyny, jejichž smyslem je sjednocení výkladu právních norem za účelem sjednocení postupů územních finančních orgánů. Tyto pokyny nejsou zákonnými normami, tudíž nejsou právně závazné. Nicméně Nejvyšší správní soud judikoval, že pokyny ministerstva zakládají správně-právní praxi, jíž se mohou daňové subjekty dovolávat. Vyplývá-li tak z pokynu pro správce daně konkrétní povinnost, může se jí daňový subjekt dovolávat, čímž se stává tato povinnost pro správce daně závaznou. Opačně však toto tvrzení neplatí: tedy stanovuje-li pokyn konkrétní postup ke škodě daňového subjektu, a nemá-li takovýto postup oporu v zákoně, pak pravděpodobně bude takovýto postup v rozporu se zásadou zákonnosti.

Správci daně mají na jedné straně povinnost dbát práv a právem chráněných zájmů daňových subjektů, ale na straně druhé mají povinnost chránit zájmy státu, což de facto znamená vybrat maximální daň. Zde je nutné zdůraznit, že práva a právem chráněné zájmy daňových subjektů jsou podle ústavních principů nadřazenější zájmům státu, což si správci daně ne vždy uvědomují.

Poznatky z praxe: Úkony správce daně provedené v rozporu se zákonem nemohou mít nikdy právně relevantní účinky. Takže získá-li například správce daně důkazní prostředek v rozporu s daňovým řádem, nelze jej při vyměřování daně uplatnit – byť by jím byla zjištěna pravdivá a pro vyměření daně stěžejní skutečnost svědčící ve prospěch státu.

Zásada součinnosti a úzké spolupráce

Na základě daňového řádu postupují finanční úřady v daňovém řízení v úzké součinnosti s daňovými subjekty. Současně je právem i povinností všech daňových subjektů úzce spolupracovat se správcem daně při správném stanovení a vybrání daně.

Zásada součinnosti je tak na základě výše uvedeného rozdělena na dvě úzce spojená práva a povinnosti správce daně a daňových subjektů:

1. správce daně má právo a povinnost úzce spolupracovat s daňovými subjekty při vedení řízení;

2. daňový subjekt má právo a povinnost úzce spolupracovat se správcem daně při správném stanovení a vybrání daně.

Každému právu jednoho subjektu tak zrcadlově odpovídá povinnost subjektu druhého a obráceně.

Součinnost a spolupráce mezi správcem daně a daňovým subjektem měla by existovat v každé fázi daňového řízení. Nerespektování této zásady ze strany daňových subjektů znamená významné zhoršení jejich postavení v daňovém řízení.

Poznatky z praxe: Nerespektování zásady součinnosti ze strany správce daně vede k  závažné vadě řízení. Soudům pak častokrát nezbývá nic jiného než platební výměry vydané při nerespektování této zásady zrušit.

Neformálnost řízení

Při uplatňování daňových zákonů v daňovém řízení se bere v úvahu vždy skutečný obsah právního úkonu, nikoliv jeho formální podoba. Pod touto větou se skrývá významná a hojně užívaná zásada daňového řízení.

Na základě této zásady správce daně posuzuje, zda úkony daňového subjektu jsou opravdu tím, čím se zdají a nejsou pouze zástěrkou skutečného stavu. Tedy zda například kupní smlouva je opravdu smlouvou kupní a nejedná se ve skutečnosti o smlouvu darovací. Posouzení takovéto situace vždy závisí na uvážení správce daně. Je tak na daňovém subjektu, aby předložil dostatečné množství důkazů prokazujících jeho tvrzení.

Meze takového uvážení správce daně nejsou bezbřehé. Nestačí tak, bude-li finanční úřad pouze opakovat, že daňový subjekt svá tvrzení neprokázal. Správce daně má při dokazování povinnost zřetelně uvést, jaký úkon je zastřen a jaké důkazy a úvahy jej vedly k závěru, že se jedná o zastřený úkon. Toto tvrzení správce daně musí být založeno na logických předpokladech a musí mít smysl. V opačném případě soudy konstatují, že je to správce daně, kdo jasně neprokázal svůj závěr o zastřeném právním úkonu.

Poznatky z praxe: Daňové subjekty by ve svém zájmu měly před každým právním úkonem zvažovat daňové konsekvence tohoto úkonu, a tomu přiměřeně volit způsob jeho provedení. V budoucnu se totiž mohou dostat do důkazní nouze před správci daně. Za tímto účelem je vhodné užívat ověřování podpisů, sepisování stěžejních smluv formou notářských zápisů, či již předem zajišťovat svědky schopné prokázat dané tvrzení.

Zásada neformálnosti řízení se vztahuje také k úkonům správce daně. Započne-li tak finanční úřad například vytýkací řízení obecnou výzvou, načež bude provádět obsáhlé důkazní řízení, může daňový subjekt na toto vytýkací řízení pohlížet jako na daňovou kontrolu a podle toho volit následné kroky.

Rovnost subjektů

Všechny daňové subjekty mají v daňovém řízení před správcem daně stejná procesní práva a povinnosti. Tato zásada má vyloučit rozdílný přístup správců daně při stanovování daňové povinnosti v závislosti na majetku poplatníka.

Uvedená zásada, vyplývající přímo ze zákona, tak jednoznačně vyvrací mnohými podnikateli mylně zastávaný názor, že čím větší daně platí, tím lepší přístup správců daně si „kupují“. Tato domněnka je podle našich zkušeností zcela mylná.

Poznatky z praxe: Řešili jsme konkrétní případ daňového subjektu, který v rámci prosperujícího podnikání platil stále větší daně a měl vždy dobré vztahy se svým finančním úřadem. Pak ale přišly problémy, čímž se mu začal snižovat daňový základ a pravidelné daňové odvody. Správce daně v této situaci pojal podezření na nezákonné krácení daně a začal u daňového subjektu provádět rozsáhlou daňovou kontrolu, na jejímž základě mu doměřil daň a zároveň pravděpodobně „pro jistotu“ podal trestní oznámení. Podnikatel tak nakonec skončil s krachujícím byznysem, velkým nedoplatkem na dani a trestním oznámením. To vše nezávisle na tom, že kdysi platil velké daně.

Zákaz přenosu daňové povinnosti

Dohody uzavřené s tím, že daňovou povinnost ponese místo daňového subjektu zcela nebo částečně jiná osoba, nejsou pro daňové řízení právně účinné. Tato zásada jasně stanovuje nemožnost přenést daňovou povinnost na někoho jiného.

Poznatky z praxe: Zmíněná zásada se vztahuje například k prodeji podniku podle obchodního zákoníku. Ačkoliv by se mohlo zdát, že prodejem podniku přecházejí na kupujícího všechny závazky a pohledávky podniku, ve věcech daní tomu tak není. Podle poslední judikatury soudů není smlouva o prodeji podniku pro správce daně závazná. Znamená to tak, že prodejem podniku nepřecházejí na kupujícího závazky a pohledávky vůči státu vztahující se od data prodeje do minulosti. Vznikne-li tak nedoplatek na dani vztahující se k období před prodejem podniku, bude tento nedoplatek vymáhán po původním majiteli, tedy po prodávajícím.

Dvojinstančnost a volné hodnocení důkazů

Mezi další významné zásady v daňovém řízení hojně uplatňovanými patří zásada dvojinstančnosti a volného hodnocení důkazů. Zásada dvojinstančnosti úzce souvisí s odvolacím řízením a zásada volného hodnocení dů-

kazu úzce souvisí s dokazováním. Jelikož se těmto dvěma oblastem budeme blíže věnovat v nadcházejících samostatných částech našeho seriálu, nebudeme je nyní podrobněji rozebírat.

Lichnovský, Ondrýsek & partneři, a. s.

www.danovespory.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče