Zakládání staveb

19. listopadu 2008, 13:35 - Jefim Fištejn
19. listopadu 2008, 13:35

Od setkání G20 se pouze očekávalo, že založí novou architekturu mezinárodních vztahů

Setkání velké dvacítky si nekladlo za cíl okamžitě vyřešit světovou finanční krizi. Vše, co se od něj očekávalo, bylo založení nové architektury mezinárodních vztahů. Kromě mnoha negativních měla totiž finanční krize i jeden pozitivní efekt – stimulovala proces přestavby světových institucí. Zrod velké dvacítky namísto osmičky znamená přerozdělení rolí jednotlivých světových hráčů. Spojené státy americké si však i v nové konstelaci podrží úlohu lídra – o tom svědčí i výběr místa nedávného summitu. Rusko v G8 jako by zastupovalo zájmy „nezápadního“ světa, a tím dodávalo celé sešlosti dodatečnou vážnost a legitimitu. Nový formát, který zahrnuje tucet „nezápadních“ zemí včetně Číny a Indie, objektivně snižuje důležitost Moskvy. Navíc z hlediska postoje k liberalizaci mezinárodního obchodu patří Rusko spíše k evropskému táboru věčně inklinujícímu k ochranářství než ke skupině rychle rostoucích rozvojových zemí, které v této otázce sdílejí s USA názor na volný trh. Rusko si v letech surovinového boomu znovu osvojilo velmocenský postoj a pocit nenahraditelnosti. Globální finanční nestabilita si nejen vynutila vědomí všeobecné vzájemné závislosti, ale také vytyčila meze ekonomických a geopolitických možností. Měnové zásoby našetřené během žírných let možná jakž takž stačí na tlumení domácích dopadů krize, ale určitě nestačí na naplnění velikášských geopolitických plánů, kterými byly v posledních měsících posedlé některé petrodiktatury od Moskvy až po Caracas. V důsledku snížené poptávky po energetických surovinách splaskla bublina přehnaných ambicí a očekávání. Realita hospodářského útlumu nutí každého k novému seřazení priorit dle důležitostí. Ať už Rusko chce nebo nechce, bude se muset zříct antiamerikanismu, této povinné složky své zahraničněpolitické mentality. V dosavadním zápase s USA byla vždy přítomna podvědomá snaha pomstít porážku v odvěkém ideologickém sporu. Moskva není schopná chovat se k Washingtonu jako Peking – bez přehnaných sympatií, rezervovaně a s vědomím skutečné důležitosti vyvážených vztahů. I nejrozumnější ruská analýza světové situace bývá vždy poznamenána snahou dokázat historickou správnost svého postoje ve vleklém sporu s geopolitickým soupeřem. Jedna z nejnebezpečnějších ruských iluzí spočívá v přesvědčení, že svět má americké hegemonie po krk a že ten, kdo se bez okolků prohlásí za jejího odpůrce, má zaručenu podporu většiny lidstva. Pravda je taková, že rozhodující země a národy vůbec nespěchají se šikováním pod antiamerickými prapory. Rychle rostoucí společnosti Asie a Latinské Ameriky zplna vytěžily možnosti, které skýtala globalizace. Neobávají se pokračování globalizace „na západní způsob“ a hrozbu spatřují spíše v nárůstu protekcionismu. Přitom vnímají Spojené státy americké jako svého spojence ve věci zachování volného obchodu – v tom je znovu na washingtonském summitu ubezpečil prezident George Bush – zatímco Evropa se jim jeví jako tradičně ochranářský spolek, který se vždy snaží obehnat své trhy vysokou zdí.
Čistě teoreticky může americkou dominanci v budoucnu ohrozit Čína. Ale právě Peking má nyní eminentní zájem, aby se ekonomika USA rychle dostala z potíží – bez amerického odbytiště se asijští výrobci stávají papírovými draky a tygry. Finanční krize tedy může mít zcela nečekaný vedlejší efekt – vznik neformální aliance Washingtonu a Pekingu založené na shodě zájmů. Americký trh je životně důležitý pro čínské výrobce. A čínské měnové rezervy jsou zase životně důležité pro stabilitu amerického finančního systému. Jak v USA, tak v Číně již zazněly významné hlasy, které tvrdí, že mírová a plynulá transformace existujícího systému globálního řízení je proveditelná na základě spíše americko-čínského sblížení než stále rozklíženějšího transatlantického svazku. V této nové konfiguraci hřmotný antiamerikanismus může Moskvě zajistit sympatie několika mála vzdorovitých režimů, jako jsou Venezuela nebo Írán, ale pro vytvoření silného bloku je jejich politická váha nedostatečná. A navíc přímo závislá na surovinové konjunktuře, jež bude v dohledné době nevyhnutelně slabší.
Proti snahám Moskvy obnovit zahraničněpolitický klientelismus hraje také brzký příchod Baracka Obamy do Bílého domu. V příštích měsících bude Obama kasírovat politické dividendy jen proto, že se nejmenuje George Bush. S ním se také vrací móda mezinárodních kolektivních akcí, a proto jde ruská snaha mít „volnou ruku“ opět proti proudu. Nastalé atmosférické změny mohou donutit Moskvu k volbě pragmatičtějšího kurzu založeného na pochopení, že v konfrontaci s Washingtonem nemůže počítat s aktivní podporou od nikoho. Lze jen doufat, že nová a stále složitější konfigurace sil na světovém kolbišti zbaví smyslu některé existující rusko-americké konflikty a sníží jejich sílu.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče