Záhadné zatčení šéfa ruské mafie

01. února 2008, 12:50 - Petra Procházková
01. února 2008, 12:50

Celou pravdu o své kauze zná asi jen živá legenda mezinárodního podsvětí

Perex:
Je mnoho neznámých v případě Semjona Mogileviče, živé legendy nejen ruského, ale i ukrajinského, maďarského, amerického či českého podsvětí. Jisté je jedno. Ve středu 24. ledna 2008 byl zatčen. Vycházel právě se svým přítelem a obchodním partnerem či spíše podřízeným Vladimírem Někrasovem z výstavního centra na Krasnoj presně v Moskvě. Nevycházel odtud ani zdaleka poprvé. Policie však na něho čekala právě v tento den. Proč? Vždyť Mogilevič v poslední době žil v Moskvě zcela veřejně. O jeho pohybu vědělo celé moskevské podsvětí, a tedy i kriminalisté. Že by v posledních letech sekal dobrotu? Nikoli. Nesekal.

Kromě toho i kdyby ji sekal už doživotně, stále by měla policie dost důvodů ho zadržet. Když ne za kriminální činnost v Rusku, pak za tu, kvůli níž po něm pásli Američané, Izraelci a řada dalších zemí. V USA teď čekají na nezvratné důkazy, že jde právě o osobu, kterou hledají už mnoho let. Pak zřejmě požádají o jeho vydání. Následující velkou neznámou je, jak se zachová Moskva. Zatčení Mogileviče totiž bylo z nějakého důvodu načasované. Podle expertů musí existovat pádný důvod, proč Rusové najednou strčili za mříže stotřicetikilového rodáka z Ukrajiny, který je některými západními kriminalisty pokládán za nejnebezpečnějšího gangstera ve svém oboru v posledních patnácti letech. Proč ho před tím nechali běhat na svobodě? Argument, že čekali na příležitost a sbírali důkazy, neobstojí. Těch měli již před sedmi lety dostatek. Teď je však obviňován z pouhého daňového úniku, kterého se měl dopustit spolu s majitelem firmy Arbat Prestiž Někrasovem. Jenže podle všeho opravdovým majitelem sítě obchodů s parfumerií byl zřejmě Mogilevič. Při jeho rozmachu ho však společnost s pouhým půlmiliardovým ročním obratem nemohla uspokojovat. Výdělek pocházející z firmy Arbat Prestiže byl nicotný ve srovnání s operacemi, které Mogilevič prováděl každý měsíc. Takže mohlo jít o krycí firmu. Tato záhada je však v celém případu asi nejméně podstatná.

Hráč na mnoha frontách.

Jen v USA se Mogilevič údajně dopustil podvodů, které během skandálu s akciemi YBM Magnex International několika investorům způsobily škody ve výši 150 milionů dolarů. Ve volných chvílích se ještě zabýval praním špinavých peněz a vyděračstvím. Prostřednictvím jeho účtu v Bank of New York prošlo v letech 1998 až 1999 deset miliard dolarů. Podle amerického National Institute of Justice Mogilevič kontroluje sítě bordelů v Praze a Budapešti a zisky rád používá nejen k uspokojování vlastní touhy po rozkoši, ale i k obchodům se zbraněmi a narkotiky. Je to hráč na mnoha polích.

Nemožnost vydání do USA.

USA se už před několika lety marně pokoušely žádat Rusko o spolupráci při zadržení Mogileviče. V Rusku si tehdy šéf solncevské mafie spokojeně chodil po barech, utrácel ve velkém a uzavíral další černé obchody. Nejen policie, ale i většina ruských novinářů zabývajících se podsvětím věděly přesně, kde a kdy ho najdou. Ovšem mezi USA a Ruskou federací (RF) není dohoda o vydávání osob podezřelých ze zločinů na území druhého státu. I nyní ruská kancelář Interpolu oznámila, že Mogilevič nemůže být vydán do USA, protože je občanem Ruska. Že je občanem i jiných států, se neřeší. A proto se Američané budou muset jen dívat na to, jak s Mogilevičem v Rusku zatočí, nebo naopak nezatočí.

Začátek za sovětského režimu.

Jedenašedesátiletý Mogilevič se narodil v Kyjevě. Jako správný patriot přiřknul Ukrajině čestné místo ve svém království. Jeho transakce s dodávkami turkmenského plynu na Ukrajinu nesou podle specialistů známky geniality. Hodně se za dobu, co řídí část podsvětí, naučil. Začínal ještě za SSSR. V sedmdesátých letech minulého století se napojil na takzvanou ljubereckou skupinu, která se proslavila kšeftováním s valutami. Dvakrát skončil v této době ve vězení. Pak se stal šéfem slavné moskevské solncevské mafie a expandoval do zahraničí.

Především zábava.

V roce 1990 se nad Mogilevičem začala stahovat v Rusku mračna, a proto se raději přestěhoval do Izraele. Zanedlouho se mu však zalíbilo v Maďarsku, bydlel chvíli také ve Velké Británii, Kanadě a samozřejmě v USA. Dokázal získat kromě ukrajinského i občanství ruské, izraelské a maďarské. Postupně se v devadesátých letech rozhodl své příjmy legalizovat. Koupil si dokonce podíl v ruské Inkombance. Měl tolik peněz, že by do smrti už nemusel pracovat. Vybudoval impérium s obratem sto milionů dolarů. Život na hraně, ovládání podsvětí a organizování nových a nových dobrodružství za účelem obohacování ho nejen živí, ale především baví.

Zatím jen dohady.

Rusové měli před 24. lednem tisíc jiných příležitostí zatknout Mogileviče alias Šnajdra či Dona Semjona. Dle tvrzení jeho advokátů měl v Moskvě oficiální trvalé bydliště i zaměstnání jako konzultant několika legálních firem. Komu najednou začal vadit? Dohadů je obrovské množství. Od souvislost s nedávným opětovným jmenováním do funkce ukrajinské premiérky Julie Tymošenkové až po spekulace o vztahu Mogileviče s někdejším ruským premiérem a nynějším kritikem kremelské politiky Michailem Kasjanovem. Souvislosti jsou to krkolomné, ale logické a jednoznačné vysvětlení načasování zatčení Mogileviče zatím neexistuje. Premiérka Tymošenková se chystá rozprášit ve Švýcarsku zaregistrovanou firmu RosUkrEnergo, která je monopolním dodavatelem plynu na Ukrajinu. Podle premiérky jde o mafiánskou, podvodnou, neprůhlednou a zkorumpovaného strukturu, „stínového prostředníka“, „kriminální vřed na těle rusko-ukrajinského obchodu s plynem“.

Akce Tymošenkové?

Je to ovšem také obrovsky výdělečná firma. Neexistují žádné důkazy o tom, že v ní má svůj podíl i Mogilevič, ale o jeho vlivu na největšího akcionáře RosUkrEnerga, ukrajinského byznysmana Dmitrije Firtaše se píše už mnoho let. V roce 2005 tehdejší šéf ukrajinských tajných služeb Alexandr Turčinov tvrdil, že má důkazy o Mogilevičově kontrole RosUkrEnerga. Tymošenková nyní zatčení Mogileviče nadšeně přivítala. Že by však v Moskvě poslouchali nenáviděnou Tymošenkovou a na její pokyn zatkli muže, kterého už léta chce dostat i FBI? To je krajně nepravděpodobné. Kromě toho ochranou ruku nad „vředem“ drží i ruský plynárenský moloch, z Kremlu řízený Gazprom. Ostatně má v RosUkrEnergu většinový podíl. Na druhé straně propojenost zatčení Mogileviče s nedávným návratem Tymošenkové do premiérské funkce připustil dokonce i jeho advokát.

Jde o plyn.

S tím souvisí ještě jeden zajímavý fakt. Prezidentské volby v Rusku se kvapem blíží, a jakoby náhodou hlavním iniciátorem loni vytvořeného RosUkrEnerga byl současný následník ruského trůnu, vicepremiér a budoucí prezident RF Dmitrij Medvěděv. Možná i proto známý politolog Stanislav Bělkovskij tvrdí, že zatčení Mogileviče je pouze předehrou k něčemu ještě většímu. „Hlavní příčinou všeho je plyn,“ tvrdí expert. A asi bude mít pravdu.
Jak zatčení Mogileviče, tak zahraniční politiku Gazpromu řídí Kreml v čele s prezidentem Vladimírem Putinem. Usoudil-li, že Mogilevič překáží další spolupráci Moskvy a Kyjeva, pak by jistou logiku v policejní operaci bylo možné najít. Jak to totiž bývá v Rusku zvykem, nepohodlní putují buď do vyhnanství, nebo za ostnatý drát.

Zaplacený novinář.

Zajímavý detail se nakonec objevil v novinářských kruzích. Několik dnů po zatčení Mogileviče byl v Rusku zadržen i jeden ze známých ruských novinářů Oleg Lurje. Je sice podezřelý z vydírání politiků, na které nacházel kompromitující materiály, ale celá věc může mít i trochu jiné souvislosti. Lurje je jedním ze dvou novinářů, kterým Mogilevič poskytl rozhovor. Před osmi lety se Mogilevič vyjadřoval ke krajně citlivé kauze, do které byl zapleten, ale o níž se brzy přestalo veřejně mluvit. Šlo o pašování radioaktivních materiálů. Nyní je Lurje podezřelý z toho, že sliboval některým ruským politikům za dvacet tisíc dolarů likvidaci svědectví, která je poškozovala, a proto není vyloučeno, že i Mogilevič si jeho další mlčení o obchodování s radioaktivními materiály zaplatil.

Geniální stratég.

V pavučině souvislostí se prý však zatím nevyznají už ani sami ruští experti v oboru organizovaného zločinu. Mogilevič je geniální stratég kriminálního řemesla. Zametá stopy, je všude a nikde. Majitel patnácti pasů však přece jen musel udělat chybu. Nebo skončila nějaká nepsaná dohoda mezi ním a ruskou policií. Nebo se změnily okolnosti. Žádná z hypotéz není dostatečně podložená. Nakonec celou pravdu asi zná jen on sám - Semjon Mogilevič, klíčová postava postsovětské mezinárodní mafie, jedné z nejmocnější zločinecké organizace na světě.
Petra Procházková

Cesta tam a zase zpátky
Jan Schneider

Semjon Mogilevič je opět ve vězení, sice zatím ve vazbě, ale s vyhlídkami důvěrně známými. Tento globalizátor organizovaného zločinu začínal - s vysokoškolským diplomem v kapse - jako vedoucí záchodků na Kyjevském nádraží v Moskvě. Odtud Kyjevský Seva. Ještě v rodném Kyjevě si stihnul něco odsedět a v Moskvě si to zopakoval. Pak se raději vypařil do Polska, než se zhroutila železná opona a začalo se pěstovat soukromé vlastnictví. Seva se přiženil do Budapešti a kromě jiného tam zakoupil firmu Magnex, na níž mnoho Kanaďanů a Američanů dodnes vzpomíná se slzami v očích.

Krásně se jmenujete!

Pak jezdil po světě, zakládal různé společnosti, bůhví kolikrát se rozvedl a zase oženil (ženy si bral zejména kvůli příjmení, které přejímal a na něž si nechal vystavovat pasy) a především navazoval konexe a budoval opravdu globální schéma na propírání špinavých peněz. Využíval toho pro sebe, pro svou takzvanou solomonskou organizaci i pro „obchodní partnery“ (solncevská brigáda organizovaného zločinu, ale i vysocí političtí a podnikatelští prominenti). Stal se z něj Don Semjon.

Pražské intermezzo.

Sevovi se zalíbilo na Smíchově a nechal zakoupit restauraci U Holubů. Ta v roce 1995 proslula spektakulárním zákrokem české policie proti mafiánské sešlosti, který však s odstupem času vyznívá velmi ambivalentně. Odehrál se skutečně na hraně zákona, přičemž jeho zdůvodnění je dodnes v říši dohadů. Samotný Mogilevič do restaurace totiž vůbec nedorazil. Automobil nechal otočit podle jedné verze při pohledu na policejní akci, dle jiné ještě dříve, neboť byl telefonicky varován. Bylo by opravdu záhodné, aby se tuto otázku pokusila naše policie ve spolupráci s ruskými vyšetřovateli nyní objasnit! Nelze totiž vyloučit, že upozornění přišlo z policejních řad. Výsledkem policejních manévrů nebylo žádné zatčení ani trestní stíhání, ba ani pokuta. Pouze bylo několik desítek osob vyhoštěno, což mafii těžko způsobilo - kromě přerušené večeře a zábavy - nějaké zásadnější potíže. Je dobře známá její schopnost vybavit se téměř jakýmikoli pasy včetně pravých diplomatických (oblíbená je funkce honorárního konzula nějakého samostatného skaliska v Pacifiku).

Varování.

Ze zpravodajského hlediska je takový zákrok více než problematický, protože se vytratí známé figury a je nutné pracně odhalovat jejich nástupce, kteří ovšem pracují mnohem konspirativněji. Česká policie vycenila zuby, zadržela nějaké doklady a získala určité informace, což FBI zdvořile ocenila, neboť ani ona si s Mogilevičem nevěděla rady. Vlastním cílem zákroku bylo zřejmě něco jiného: zničit záznamy, které si pořídili mafiáni o prominentních návštěvnících svého podniku. Zločinecké prostředí opravdu přitahuje mnohé politiky jako lampa můry - třeba tehdejší ministry (Jiří Novák, Antonín Baudyš, Petr Čermák) a další.

Jak rozplakat Severoameričany.

Seva má Prahu asi rád, ale není pro něho až natolik důležitá, když ho tu nemají rádi. Budapešť, to je také velmi pěkná adresa! Odtud se odpíchl k útoku na Ameriku a rozjel to tak, že se FBI vyplatilo kvůli němu otevřít v Budapešti kancelář. Nejprve založil firmu Arigon na Channel Islands. Jejím prostřednictvím ovládl filadelfskou firmu YBM Magnex International. Pak vyšrouboval zhruba stonásobně cenu jejích akcií - a provedl to natolik umným způsobem, že když v roce 1996 provedla firma Parente, Randolph, Orlando, Carey & Associates audit v YBM, odešla s tím, že firma prezentuje své výsledky ve všech ohledech korektně. O rok později požádal regulační orgán akciového trhu v Ontariu firmu Deloitte & Touche o provedení dalšího, tentokrát hloubkového auditu YBM. To není běžný krok a svědčí o existenci nějakého podezření. Nicméně závěrem i tohoto auditu bylo vysvědčení nejlepšího zdraví firmy YBM. Pak už to šlo rychle: další emise akcií, úspěšný prodej a propad ceny. Následovaly hromadné žaloby na auditory od investorů, kteří přišli o 150 milionů dolarů. Americká vláda musela v roce 1999 konstatovat, že to byla první veřejná ukázka zmanipulování finančních trhů ruským organizovaným zločinem.

Past na hamouny.

Principem podvodu bylo umělé nadhodnocení akcií firmy, zejména na základě hospodářských výsledků maďarské pobočky. Mogilevič vsadil na chamtivost investorů, kteří s vidinou velkých zisků u rychle rostoucího titulu byli líní se přesvědčit o tom, jestli vůbec v Maďarsku existuje nějaká výrobní pobočka, zda a jak je funkční. Teď už to vědí. A dvě auditorské firmy přitom osvědčily, že hospodářské výsledky firmy jsou standardně podložené. Ke cti účetní firmy Miller, Tate budiž řečeno, že její zpráva o YBM z roku 1998 byla přesná a indikovala příznaky praní peněz. Nadto byli jedinými auditory, kteří zjistili, že YBM, přestože deklarovala část hospodářských výsledků z obchodů s ropnými produkty, nikdy nevlastnila ani galon ropy.

BONY.

Bank of New York (BONY) se stala ústředním místem Sevovy propírací kombinace, kdy pro klan Jelcinů a další klienty propral odhadem mezi pěti až patnácti miliardami dolarů, jestli ho ovšem nepodceňujeme. Celé je to ale zatrachtilá věc. Provedl na deset tisíc podezřelých transakcí a nic se nedělo. V takovém regulovaném prostředí, jakým je v USA bankovnictví! Že pouštěl byvšímu nepříteli Rusku žilou, pomáhal defraudovat půjčky od Mezinárodního měnového fondu, propíral peníze Borisi Berezovskému, Chodorkovského bance Menatep a dalším, to by asi nestačilo. Musel mít vysoko nad bankou velmi mocné ochránce! Banka totiž v rozporu se zákonem nikomu nic podezřelého nehlásila.

Problém? Ano i ne.

Pak to někdo pokazil, unesl bohatého Rusa a výkupné si nechal poslat prostřednictvím BONY do Moskvy. Ruské úřady požádaly FBI o pomoc a nastal mazec. BONY ihned odvolala dvě vyšší úřednice. Politici začali svalovat odpovědnost za největší propírku špinavých peněz, co se kdy odehrála, na Billa Clintona a Ala Gora za jejich nesmyslně vstřícnou finanční podporu Rusku. A takhle to dopadá, dáte-li Rusům peníze. Zdefraudují je, properou a pak si je dohledejte. S tím překvapivě souhlasili někteří ruští novináři, ale šli dále. Rusko nebude USA celý dluh splácet, protože část peněz se do nich už vrátila. Neoficiálně, ale vrátila. Nebylo na to příliš co namítat, a proto zase začalo vzájemné podezírání podnikatelských a všelijakých dalších kruhů, co to kdo má s Rusy rozehráno za pokoutní privátní hry. A v pozadí bylo možné jen tušit skrytý smích bez úsměvu na tváři kápa nad všemi kápy, na něhož je v USA vydán zatykač. Kvůli YBM. O BONY ani slovo. Překvapení?

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče