Záchranný kruh z betonu

15. června 2012, 18:02 - Tomáš Plhoň
15. června 2012, 18:02

Španělská půjčka na záchranu bankovního sektoru vyvolala na trhu strach. Madrid má však za sebou spoustu dobré práce

Když se španělský premiér Mariano Rajoy postavil minulý týden před novináře, hovořil o „velkém vítězství“. Jeho vláda právě požádala ostatní země eurozóny o speciální půjčku ve výši 100 miliard eur k sanaci vlastních po uši zadlužených bank. Podle Rajoye došlo k nejméně bolestné variantě, o kterou se Španělsko zasloužilo dobře provedenými reformami. „ Protože jsme posledních pět měsíců plnili domácí úkoly, ostatní souhlasili s otevřením speciální úvěrové linky pro náš finanční systém.“

Nebezpečná medicína

Kdo v tom však rozhodně žádné velké vítězství nevidí, je téměř celý zbytek světa. Zejména finanční trhy, od kterých si vláda půjčuje peníze stále dráž. > Výnosy ze španělských desetiletých dluhopisů vzrostly během jediného týdne z šesti procent na 6,7 procenta. Agentura Moody's navíc minulý týden srazila rating Španělska o tři stupně na známku Baa3, což je těsně nad spekulativním pásmem. Opět se vyrojily všechny možné i nemožné apokalyptické předpovědi o osudu eura a vidina insolvence Španělska v budoucnu se opět zdá o něco pravděpodobnější. Dost možná si to Španělé způsobili sami tím, že možnost jakékoli zahraniční pomoci dosud vyvraceli jako nepotřebnou. Na tom však nyní pramálo záleží. Oněch sto miliard by mělo zachránit banky a postavit zemi pod Pyrenejemi znovu na vlastní nohy. Nezpůsobil ale onen poprask ještě větší ekonomické problémy, než kolik může přinést užitku? Neléčí se Madrid medicínou, která může způsobit jeho záhubu?
Předně je třeba opět připomenout, proč o to Španělsko vlastně všichni bojí. Na rozdíl od Řecka, které je v rámci eurozóny spíše menší ekonomikou, téměř padesátimilionová země je jedenáctým největším hospodářstvím na světě, v samotné eurozóně čtvrtým. Pokud by potíže s ufinancováním španělského dluhu vzrostly na neúnosnou mez, záchranná akce podobná té řecké by nebyla možná. Madrid je zkrátka „too big to fail,“ použijeme-li oblíbenou frázi. Problémem číslo jedna není ani tak samotný vládní dluh jako spíše situace španělských bankovních domů. Jejich problémy přitom s přibývajícím časem eskalují. Nejnovější data ukázala, že jen za první čtvrtletí letošního roku si klienti z finančních domů vybrali vklady za 100 miliard eur. To všechno v situaci, kdy dle nových evropských předpisů musejí banky navýšit kapitál. Podle regulí Mezinárodního měnového fondu budou potřebovat injekci až 46 miliard eur. Některé odhady jdou ještě dál; JP Morgan udává dokonce až 75 miliard eur.

Kdo dostane první

Nová úvěrová linka ve výši 100 miliard na podporu bank tedy rozhodně není žádná zbytečná kratochvíle. A i když investoři mají rozhodně důvod být ohledně oné pomocné půjčky nervózní, celková reakce je tak trochu přestřelená. Že bude španělský bankovní sektor potřebovat pomoc zvenčí, zmiňovaly zprávy analytiků už přibližně před měsícem. Překvapení se tedy nekoná. Pokud by navíc vláda měla banky rekapitalizovat sama a půjčovat si na to přímo na trhu, úroky z jejích dluhopisů by velmi pravděpodobně vystřelily ještě výše. Hlavní zádrhel nejnovějšího záchranného tahu spočívá samozřejmě v tom, že se zvýší zadlužení španělské vlády. Jednorázový skok veřejného dluhu z 600 na 700 miliard eur není vskutku zanedbatelné číslo. Investoři se bojí také proto, že peníze budou velmi pravděpodobně proudit přes záchranné fondy EFSF a nově vznikající EMS. Posledně jmenovaný fond má v podmínkách klauzuli, podle níž je splácení jejích dluhopisů v případě úplatků prioritní. Jednoduše řečeno, znamená to, že pokud Španělsko v budoucnu zkrachuje, nejdřív se vyplatí peníze evropskému fondu, a až potom přijde na řadu vypořádání se soukromými věřiteli. Ti tak mohou zůstat úplně zkrátka, jako se téměř stalo v případě restrukturalizace řeckého dluhu před třemi měsíci. Nikomu by se pravděpodobně nechtělo půjčovat peníze tomu, kdo vám je taky nemusí nikdy vrátit.

Příběh jedné liberalizace

Všechna tato „ale“ jsou naprosto platná, a to i s několika vykřičníky. Výše popsané skutečnosti však naneštěstí zastiňují, že se > ve Španělsku dají nalézt i důvody k optimismu, a to ne zrovna malé. Koneckonců, byť se o něm hovoří jako o periferní nezodpovědné ekonomice, v posledních deseti letech si drží menší zadlužení než hvězdné Německo, jehož vláda nyní celé Evropě předepisuje přísné škrty. Španělsko také na rozdíl od Německa dodržovalo maastrichtská kritéria. Příčiny toho, že dnes Madrid musí bojovat se svým vlastním osudem, jsou de facto dvě. Za prvé je to členství země v eurozóně. Jednotná měna a uvolněná úvěrová politika způsobila nerovnováhu platební bilance, tedy příliv levných peněz z exportně orientovaných zemí (a opět mluvíme hlavně o Německu). Druhý důvod je složitější a jeho kořeny se dají nalézt o několik desetiletí zpátky, ne-li dále. Specifikou španělského finančního systému byly vždy spořitelní domy, takzvané cajas, zakládané ve velkém již v 18. století. V mnoha rysech připomínají naše kampeličky, s tím rozdílem, že vždy plnily i sociální úlohy (investice do charitativních projektů či do rozvoje zemědělství). S pádem frankistického režimu však došlo k velké liberalizaci. Cajas mohly náhle investovat téměř do všech oblastí, zároveň se z čistě regionálních institucí rozrostly po celé zemi a staly se konkurenty klasických komerčních bank. Stále však nepodléhaly bankovní regulaci, zároveň nedisponovaly regulovaným kapitálem a také neměly akcionářskou strukturu. V roce 2010 už měly na trhu oproti bankám podíl 40 procent a na každých tisíc obyvatel měly jednu pobočku (což je dvakrát víc než mají v průměru banky eurozóny). Tomuto bizarnímu modelo rozhodně nepřidalo na kráse, že v nich z valné většiny měly své podíly regionální vlády a politické strany.
Je nasnadě, že „banky“ utržené ze řetězů se pustily do těch nejsnazších a zdánlivě nejvýnosnějších investic, tedy do realit. Ceny se šplhaly stále výš až do pádu Lehman Brothers v roce 2008. Zastavení celosvětových trhů ze dne na den odhalilo, že španělské pobřeží je zastavěno Potěmkinovými vesnicemi. Ceny začaly strmě padat a v bilancích bank se objevily nemovitosti za zlomek nákupní ceny.

Podle oficiálních statistik je ve Španělsku mezi 800 000 až jedním milionem neprodaných rezidenčních nemovitostí. Neoficiální odhady hovoří dokonce až o dvou milionech, tedy přibližně osmi procentech z celkového fondu bydlení. Některé z těchto nemovitostí se dostaly až na třetinu ceny. Podle banky Morgan Stanley bude realitní krize trvat ještě dva roky a ceny se propadnou ještě o dalších 25 procent. Banky se přitom stále bojí domy a byty prodávat, protože by musely vykázat ztrátu.

Nebezpečí trvá

I tento katastrofický obrázek ale nabourává výčet toho, co všechno Španělé dokázali za posledních několik měsíců se svými problémy udělat. Předně došlo k ráznému navýšení kapitálových požadavků bank a zpřísnění dohledů. Zdivočelé cajas se musely stát komerčními bankami a začít se spojovat ve větší, mnohem silnější instituce. Z původních 45 jich nakonec zbylo současných jedenáct. Snížil se počet jejich poboček (o 17 procent) i zaměstnanců (o 14,3 procenta). Zároveň vláda striktně zpřísnila pravidla pro omezení střetu zájmů v předsednických orgánech bank. Politici a byznysmeni spříznění s developery tedy z představenstev postupně vymizeli. Potíže se tím pochopitelně nevyřešily. Největší španělská cajas (resp. její pozůstatek) Bankia nedávno požádala vládu o kapitálovou injekci 19 miliard a musela být znárodněna. Reformy přesto chválí i Mezinárodní měnový fond. Pokud k tomu připočteme razantní vládní škrty, vychází nám Španělsko téměř jako vzorový příklad. Deficit běžného účtu (tedy hlavní ukazatel nerovnováhy v eurozóně) se snížil na méně než čtyři procenta v meziročním srovnání, přitom ještě v roce 2008 dosahoval deseti procent. Snižuje se i obchodní deficit. Banka Morgan Stanley hovoří dokonce o exportním potenciálu, který je daleko silnější, než by se zdálo. Oživení tažené exportem tedy není v případě Madridu takovou utopií jako například v Řecku, které nevyváží téměř nic. Některé analýzy navíc hovoří o tom, že už v průběhu příštího roku se španělská ekonomika vymaní z recese a začne růst (byť v průměru za celý rok půjde s největší pravděpodobností stále o záporné číslo). Nebezpečí pochopitelně trvá. Zejména s tím, jak se vystoupení Řecka z eurozóny stále přibližuje realitě. Každý ekonom potvrdí, že následky takového kroku se nedají předpovědět. Je však velmi pravděpodobné, že až se lidé budou v přímém přenosu večerních zpráv koukat na zavřené řecké banky, z kterých klienti nemohou náhle vybrat své úspory, začnou sami panikařit. Za jak bezpečné budou považovat úspory ve španělských finančních domech? Bude to dost na to, aby je nezačali masově vybírat? A to hovoříme stále jen o běžných vkladech. Na mezibankovním trhu bývají reakce v takových případech ještě drastičtější. Zkrátka a dobře riziko, že se nákaza přesune z Řecka do Španělska, je stále stejně vysoké.

Hledání viny

Je vlastně logické, že žádost o půjčku přišla ve Španělsku právě teď, kdy se finální rozhodnutí o Řecku fatálně přibližuje. A jako taková splní alespoň svůj základní účel – koupí Madridu čas. Pokud bychom měli hovořit o konečném vyřešení problémů, musíme hledat jinde. Zajímavou vizi představil ekonom Nouriel Roubini. Podle něj musí být banky rekapitalizovány na celoevropské úrovni, a sice přímou infuzí ze záchranných evropských fondů (tedy nikoli současný model EFSF–vláda–banka). Jedině tak nedojde k dalšímu nárůstu vládních dluhů, jako se stalo v Řecku a Irsku. „Zároveň musí dojít k založení celoevropského systému pojištění vkladů,“ tvrdí Roubini a logicky argumentuje tím, že pokud za vaše vklady bude ručit vláda po uši utopená v dluzích, není to pro vás žádná záruka. Stejně tak navrhuje bankovní unii, další monetární stimuly od Evropské centrální banky a fungování společných evropských dluhopisů. Jenže na všech těchto krocích v Evropě zkrátka neexistuje shoda. Například podle George Sorose zbývají eurozóně přibližně tři měsíce, než dojde k jejímu rozpadu. Apokalyptických vizí bylo za poslední čtyři roky slyšet hodně, ale jisté je, že pokud k něčemu takovému dojde, ekonomické následky mohou současné představy překonat. Možná pak vrcholní evropští politici začnou litovat toho, že nevyužili všech možností. Mnohem spíš se ale bude vina hledat jinde. Například na straně nezodpovědných Španělů.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče