Začátek galeristů v Čechách

29. května 2012, 16:23 - Kristýna Balajová
29. května 2012, 16:23

Jako se muzikanti neobejdou bez svých manažerů a herečky bez agentů, potřebují výtvarní umělci stále více své galeristy. Profesionálů v oboru je u nás ale zatím málo

Pár místností v přízemí nebo v patře staršího činžáku, z nichž jedna slouží jako improvizovaná kancelář a sklad uměleckých artefaktů v jednom. Žádné výrazné poutače, jen minimalistický černobílý vývěsní štít. Nezasvěcený kolemjdoucí by mohl snadno přehlédnout, že právě tady pulzuje život současného českého umění. V takto skromných podmínkách totiž v Praze fungují dvě soukromé galerie, které pro mladé umění dělají víc než mnohé veřejné galerijní instituce. Neomezují se pouze na výstavy ani nejsou jen čistými obchodníky s uměním. Pražské galerie Jiří Švestka a Hunt Kastner především prosazují kvalitní umělce ve velkém světě umění a pomáhají jim budovat si v něm jméno. Kromě nedávno vzniklé galerie Svit jsou jedinými, kdo u nás v pravém slova smyslu všechny své umělce zastupuje. Díla autorů, jako je Krištof Kintera, Jaromír Novotný, Dominik Lang nebo Eva Koťátková, vozí na prestižní zahraniční veletrhy, pomáhají jim proniknout do výstavních síní a významných soukromých sbírek. Jako první tu začaly fungovat způsobem, který je na západ od našich hranic v oblasti vizuálního umění obvyklý. Přestože se postupně osvědčuje i u nás, pionýrské časy pro Jiřího Švestku ani galerii Hunt Kastner ještě neskončily.

Prodávat sám sebe? Raději ne

„Export“ umělců je velmi nákladný, a přestože jde o záslužnou kulturní práci, stát ji téměř nepodporuje. K mladému umění mají čeští sběratelé zatím stále nedůvěru a zisky z něj nejsou velké. Galerista Jiří Švestka přesto působí optimisticky: „Spíš než současné umění chtějí čeští sběratelé léty prověřená jména, ale pomaličku se to zlepšuje. Těší mě, že teď už si tu někdo občas koupí i současné umění ze zahraničí, to se dříve nestávalo.“ On sám na zlepšení pozice současného umění dlouhodobě pracuje. Už v roce 1995 založil vůbec první soukromou galerii, která v tuzemsku všestranně zastupovala české a zahraniční umělce. Dnes sídlí v prvním patře funkcionalistického domu v Biskupském dvoře na pražském Novém Městě, kam se přestěhovala ze své dřívější adresy v Jungmannově ulici. Od roku 2009 má také pobočku v Berlíně. Až do roku 2006, kdy vznikla v pražských Holešovicích galerie Hunt Kastner, byl Švestka v českém prostředí sám. Než aby měl z takového letitého monopolu radost, spíše mu přidělával vrásky. Konkurence je totiž potřeba, aby vyniklo skutečně kvalitní umění. Navíc jedna galerie nemohla zastupovat všechny umělce, kteří by si to zasloužili. Jakkoli se od té doby situace trochu zlepšila, stále to nestačí. Čeští vizuální umělci jsou tak oproti svým západním kolegům v nevýhodě: „Mnoho talentovaných umělců není vidět, protože se nedokážou sami ,prodat‘. Je totiž velmi těžké přesvědčovat někoho o svých vlastních kvalitách. Já to například nedokážu. Dokážu chválit své kolegy, ale ne sebe,“ vysvětluje důsledky přetrvávající „díry“ v galerijním systému Petra Feriancová zastupovaná právě Jiřím Švestkou.

Tvrdá práce

Mladá umělkyně, která před dvěma lety získala na Slovensku Cenu Oskara Čepana (obdoba české ceny Jindřicha Chalupeckého), sama sebe už vychvalovat nemusí, dělá to za ní Švestka. Například během loňské přehlídky Armory Show v New Yorku se galeristovi podařilo prodat její fotografie do tamní přední galerie. Feriancová je možná velký talent, nicméně jen s tím by u Švestky neobstála. Stejně jako v jiných oborech i mezi umělci se cení kromě nadání pracovitost a výdrž. A tak Feriancová navzdory tomu, že má půlroční dceru, nedávno připravila novou výstavu pro berlínskou Švestkovu galerii. „Má se za to, že umělec může k práci přistupovat velice bohémsky. Ale tak to není. Musí být především pilný. I když udělá úžasné věci a pak na dlouhou dobu vypadne, sběratelé na něj zapomenou,“ vysvětluje Švestka. I zkušený galerista se ovšem někdy splete. „Ano, stane se mi, že někoho odmítnu, a pak zjistím, že jsem to neměl dělat. Anebo naopak,“ uvádí.
Pokud jde o Krištofa Kinteru, zdá se, že se Švestka nespletl. Osmatřicetiletý umělec má za sebou mnoho zahraničních výstav a je dnes jedním z nejviditelnějších a nejprodávanějších českých umělců mladší generace. Do 13. května probíhala Kinterova výstava v Galerii hlavního města Prahy, přičemž Jiří Švestka pracuje na tom, aby se dostala dál než k pražskému publiku. „V únoru jsem byl na vernisáži výstavy Gerharda Richtera v Berlíně. Podařilo se mi tam předběžně domluvit s ředitelem muzea ve Wolfsburgu, že tam výstavu přeneseme. A co je ještě lepší, s ředitelem pařížského Centre Pompidou jsme tam dohodli, že od Krištofa dost možná něco koupí nebo mu udělají výstavu,“ tvrdí galerista.

Když udeří krize

Prosazováním umělců ve světovém kontextu práce galeristy nekončí. Pomáhá jim také s veškerou organizací a logistikou, poskytuje skladovací prostory, vydává publikace k jejich výstavám a nezřídka hradí materiály na výrobu nových uměleckých děl. Kromě toho pořádá výstavy domácím i zahraničním autorům, které přímo nezastupuje. A to i přesto, že jde často o umění, které se dobře neprodává. To vše je velmi nákladné a galerie tohoto typu mají co dělat, aby se udržely nad vodou.
Ekonomická recese se projevuje i na trhu s uměním: „Obrat nám oproti roku 2008 klesl o desítky procent,“ říká galerista s tím, že v Berlíně se mu daří podstatně hůř než v Praze. V německé kulturní metropoli, která je hlavním světovým centrem současného umění, se totiž nachází obrovské množství kvalitních galerií, ale málo kupců. Paradoxně tak pobočka v provinční Praze dotuje tu v kosmopolitním Berlíně. Švestka rovněž pocítil pokles zájmu o drahou klasickou modernu. S její pomocí totiž vydělává na méně lukrativní aktivity na poli současného umění. V důsledku krize se výrazně propadl ruský trh, kde se předtím českému galeristovi dařilo získávat klientelu z řad nové střední vrstvy. Švestka ale nedělá dojem člověka, který hází flintu do žita. S uvolněným úsměvem popisuje, jak začal v těžkých časech objíždět sběratele po celé Evropě: „Řekl jsem si, že se to musí nějak změnit. Zatím mám za sebou čtrnáctidenní cestu po Itálii, od Benátek po Sicílii a zpět do Milána a Turína. Ukázalo se to jako velmi dobrý nápad. Když už za sběrateli přijedete, rádi vám ukážou svoji sbírku a často také něco koupí.“ Podobnou cestu brzy podnikne po Belgii a Nizozemsku, o kontakty na sběratele a ředitele muzeí totiž nemá nouzi. Po studiích dějin umění v Praze emigroval do Německa, kde se mu posléze po profesní stránce dobře dařilo. V roce 1986 se stal ředitelem Kunstvereinu v Düsseldorfu, v první polovině devadesátých let pak působil jako šéfkurátor Kunstmusea ve Wolfsburgu. „Mám určitou databázi v hlavě. Pohybuji se v evropsko-americkém umění léta, znám spoustu lidí. Když chce někdo koupit Picassa, udělám mu do týdne nabídku. To jsou informace, které na internetu nenajdete,“ shrnuje Švestka.

Na světové špičce

Úspěch co do data vzniku druhé, ovšem neméně významné galerie Hunt Kastner dokazuje, že letité zkušenosti z nejvyšších pater uměleckého světa ani kupa kontaktů nejsou nezbytné. Jejím zakladatelkám chyběly vazby na zahraniční kurátory a nemohly si vypomoct ani prodejem žádané klasické moderny. Dnes přitom patří v oboru k absolutní špičce. Zastupují například úspěšného malíře Josefa Bolfa; spolupracují s Dominikem Langem, který loni reprezentoval Českou republiku na benátském bienále, nebo s vítězkou Ceny Jindřicha Chalupeckého Evou Koťátkovou. Oproti Švestkovi, pod jehož křídly se nachází sedmadvacet umělců, má Hunt Kastner menší záběr. Pomáhá dvanácti umělcům a na víc si zatím netroufá. Zato od počátku existence boduje na významných zahraničních veletrzích umění, což pro české galerie není samozřejmostí. Účast na nich je totiž velice nákladná, a navíc striktně výběrová. Projít hustým sítem je obtížné. Hunt Kastner je letos jedinou českou galerií, která se zúčastní nejprestižnějšího světového veletrhu Art Basel, a to dokonce jeho špičkové sekce Art Statements. Na přehlídce vybrané galerie prezentují jednoho umělce a Hunt Kastner letos vsadila na Dominika Langa. „Je to pro nás obrovský úspěch. Dostanou třeba pět set žádostí a z toho vybírají zhruba pětadvacet. Myslím, že jsme se tam dostali, protože máme výborného umělce, který připravil úžasný projekt,“ říká k tomu Katherine Kastnerová, jedna z majitelek galerie.

Od dotací k byznysu

Katherine Kastnerovou, které se říká česko-anglicky „Kacha“, přilákaly do porevolučního Československa rodinné kořeny. Je příbuzná bratří Čapků, Josefa Palivce a malíře Pavla Brázdy. Při občasných návštěvách socialistického Československa, během nichž bydlela v Brázdově domě, se nakazila láskou k umění a české kultuře. Když padla železná opona, rozhodla se pro život v Praze. Přestože vystudovala ekonomii a celá osmdesátá léta působila v New Yorku v bankovnictví, v novém prostředí se rychle dostala k umění. Rok pracovala v klubu PKC v Ženských domovech, kde se tehdy pořádaly výstavy a koncerty. Potom několik let vedla nadaci Foundation for Civil Society a ještě později spolupracovala s Medou Mládkovou na instalaci její sbírky v novém Muzeu Kampa. Nakonec se dostala do pražské galerie Futura, kde potkala Camille Huntovou. Právě tam začal příběh projektu Hunt-Kastner. Futura se stejně jako jiné neziskové galerie potýkala s finančními problémy. Po nějaké době nastala opravdu krize, nebylo ani na elektřinu. Camille Huntová ale naštěstí získala kontakt na rakouského sběratele, který chtěl v Česku nakoupit umění pro designový hotel. Spolu s Katherine daly dohromady nabídku a obchod vyšel. Díky tomu mohla Futura pokračovat. Pro Kachu Kastnerovou se tím všechno změnilo. „Původně jsem nechtěla s uměním obchodovat, pracovala jsem do té doby v neziskových galeriích. Po tomhle jsem si ale uvědomila, jaká je to úžasná věc. Já byla zvyklá, že vše záviselo na nejistých dotacích. Umělci věčně neměli peníze, všechno si sami financovali, instalovali si výstavy. A najednou umělec dostal zaplaceno, galerie fungovala a sběratel měl umění pro svůj hotel, všichni byli spokojení,“ vzpomíná Kacha na moment, kdy si uvědomila, že komerční galerie může současnému umění pomoct daleko účinněji než nezisková. Tehdy přistoupila na Camillin nápad jednu takovou si společně otevřít.

Kvalita tu je

Začátky nebyly lehké a ani dnes renomovaná galerie není žádný výnosný byznys. První léta, kdy byla ve ztrátě, obě majitelky živilo druhé zaměstnání. A do značné míry je tomu tak dodnes: v galerii si vyplácejí minimální mzdu sedm tisíc korun měsíčně. Jak říká Kacha Kastnerová, žádné velké zisky si od galerie neslibovaly, od začátku věděly, do čeho jdou. „Současnému umění Češi moc nevěří. Když už ho chtějí koupit, tak hodně levně a malbu, nejlépe olej na plátně. Video nebo instalaci tu téměř nemáte šanci prodat,“ podotýká. Galeristkám bylo jasné, že chtějí-li obsáhnout to nejlepší ze současného umění v celé jeho šíři, s českým trhem si nevystačí. A vskutku – většinu obchodů dělají v zahraničí: „Česko je malá země s malým uměleckým trhem, to spolu úzce souvisí. Proto pro nás bylo od začátku tak důležité jezdit na zahraniční veletrhy,“ dodává Kastnerová.
Malý český rybník kupodivu nevydává jen malé ryby. Podle našich galeristů je tomu právě naopak. Vizuální umění, které u nás vzniká, se může směle srovnávat s tím americkým, britským nebo německým. „Autoři ze střední a východní Evropy vynikají výraznou autenticitou. To je pro ně velké plus. Na západě se umění trochu mele ve vlastní šťávě, autoři tam častěji sázejí na osvědčené efekty, chtějí být za každou cenu zajímaví,“ srovnává Jiří Švestka. A v porovnání s ostatními postkomunistickými zeměmi si podle jeho zkušeností také nevedeme vůbec špatně. „Jsem členem mezinárodní poroty rakouské ceny Essl Award. Jednou za dva roky objíždíme východoevropské metropole a sledujeme, jaké tam vzniká umění. Nejen mně, ale i ostatním členům poroty se zdá, že to úplně nejlepší na nejmladší scéně vzniká na Slovensku a hned za nimi je Česká republika,“ upozorňuje Švestka.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče