Za vším hledej Francouze

30. ledna 2008, 12:48 - František Mrázek
30. ledna 2008, 12:48

Kromě Strausse-Kahna řídí světové hospodářské organizace i Trichet, Lamy a Lemièrre

Francie hrála v Evropské unii dominantní roli už na jejím počátku, kdy měla pouze šest členů. Tvořila společně s Německem její hnací motor. To se změnilo s pádem berlínské zdi. K novým vnějším vlivům se připojila i vnitřní politická patová situace mezi levicí a pravicí, jež brzdila nezbytné ekonomické reformy. Radikální program pravicového prezidentského kandidáta Nicolase Sarkozyho se jevil jako ideální řešení vnitropolitické situace. Pro obnovení mocenského postavení Francie pak upevnění spojenectví s USA a udržení jejích mocenských pozic v mezinárodních finančních institucích. Do této kategorie patří například volba socialistického kandidáta Dominiqua Strausse-Kahna šéfem Mezinárodního měnového fondu (MMF).

MMF pod nadvládou Francouzů.

Strauss-Kahn byl přesvědčen, že se přežila taktika jednotné levice z Epinay v roce 1971, jež dovedla Françoise Mitterranda do prezidentského křesla. Jedinou nadějí pro socialismus bylo dle něho přijetí účinných pragmatických opatření. Ač nešlo o ideu zcela novou, právě v důsledku této shody ve vizi budoucí politické strategie ho Sarkozy nominoval na šéfa MMF.
Někteří analytici tvrdili, že Straussi-Kahnovi může uškodit jen jeho národnost, nikoli však Sarkozy, který neskrýval, že bude preferovat francouzské národní zájmy. Francouzů, kteří vedli MMF, bylo totiž „přespříliš“ - bez ohledu na to, že šlo o tak významné osobnosti jako Pierre-Paul Schweitzer (1963-1973), Jacques de Larosière (1978-1987) nebo Michel Camdessus (1987-2000).

Vliv tradice.

Francouzi vládnou MMF založenému před 61 lety více než polovinu této doby - a nejen jemu. V čele Světové obchodní organizace (WTO) a Evropské centrální banky (ECB) jsou také Francouzi Pascal Lamy a Jean-Claude Trichet. Také Evropskou banku pro obnovu a rozvoj (EBRD), založenou po roce 1989 na podnět Francie kvůli usnadnění přechodu zemí bývalého komunistického bloku k tržnímu hospodářství, vede Francouz - Jean Lemièrre.
Michel Camdessus tento stav nepřisuzuje „vyššímu IQ“, ale skutečnosti, že francouzští představitelé tradičně „projevují mimořádný zájem o mezinárodní záležitosti“. Na rozdíl od Němců či Španělů, preferujících regionální zájmy, popřípadě Angličanů, kteří spíše odcházejí ze státních funkcí do soukromé sféry. Jde tedy o důsledek bývalého dominantního postavení Francie, v jehož rámci přicházela s idejemi multilaterálního řešení problémů a zdála se vést - na rozdíl od Anglie - méně závislou politiku na USA, což se Sarkozy snaží změnit. Pascal Lamy to zase přičítá tradici dvou nejvýznamnějších diplomacií, francouzské a anglické.

Dominique Strauss-Kahn.

Výsledkem těchto vazeb však také občas byla trochu liknavá politika, od čehož mnozí odvozují neschopnost MMF rychleji reagovat na globalizační trendy. „Francouzský hendikep“ však odstranila pověst Strausse-Kahna coby dobrého ekonoma, politika a znalce Asie, který dokáže provést účinnou reformu, nezbytnou právě vůči této oblasti světa. Strauss-Kahn patří ve francouzské Socialistické straně k liberálnímu křídlu a osvědčil se jak v roce 1992 až 1993, kdy byl ministrem průmyslu a zahraničního obchodu ve vládě Pierra Beregovoye, jenž byl přezdíván „otcem úsporných opatření“, tak později ve funkci ministra hospodářství a financí za premiéra Lionela Jospina. Byl tedy přijatelný pro různá uskupení i ve významných světových finančních institucích, procházejících v současnosti určitou krizí.
Její v řešení v případě MMF bude záviset na tom, zda se Straussi-Kahnovi podaří prosadit rychlou reformu fondu, jež by umožnila větší zastoupení rozvojových zemí.

Hospodářské oživení.

Obsazení mnoha klíčových funkcí v mezinárodních finančních institucích Francouzi nelze vysvětlit pouze jejich mimořádnou vzdělaností, i když je všeobecně uznávaná. Je z velké části důsledkem nezbytné obrany západních zemí proti hospodářským tlakům nových mocností, například Číny, jež se brání zhodnocení své měny a výrazným způsobem ovlivňuje finanční nerovnováhu. Dokládá to prohlášení předsedy ministrů financí eurozóny, Lucemburčana Jeana-Clauda Junckera, který se vyslovil pro opatření směřující k ochraně evropského průmyslu proti takzvaným suverénním fondům - především těm, jež byly vytvořeny v Číně, Saúdské Arábii a Rusku. V čele neformální západní „aliance“ proti těmto vlivům jsou USA a Francie, což je dáno specifickými problémy obou zemí. Zatímco Američané, kteří mají velký dluh kvůli válce v Iráku a obchodní deficit ve vztazích s asijskými zeměmi (největšími věřiteli jsou Peking a Tokio), potřebují mezinárodní podporu, Francie si od této nové strategie slibuje nezbytné hospodářské oživení.

Pascal Lamy.

Podobný názor má i Pascal Lamy, od roku 2005 šéf WTO. Ještě jako bývalý komisař EU pro obchod upozornil v přednášce v Praze v roce 2003 na „uměle vytvářenou konfrontaci vše proti USA a EU“ ze strany Číny, Indie, Brazílie a některých latinskoamerických zemí, jež by v budoucnu mohla přinést obtížně řešitelné problémy. Kritizuje však nejen Čínu, jejíž hospodářské expanze se obávají i rozvojové země, ale i některé „nekompromisní“ postoje USA, které brání užší spolupráci s africkými zeměmi. Většina ze 151 členských zemí WTO od něho očekává objektivní vedení a dohled na obchodní pravidla. Má pro to všechny předpoklady. Kromě vzdělání (vystudoval tři vysoké školy) pracoval deset let jako tajemník bývalého předsedy Evropské komise Jacquese Delorse, byl poradcem francouzského ministra financí a hospodářství a zkušenosti má i s bankovním sektorem.

Trichet a Sarkozy.

Francie má tradičně silné zastoupení i v ECB, jejímž prezidentem je od roku 2003 Jean-Claude Trichet. Ten byl v minulosti stejně jako Jacques de Larosière či Michel Camdessus guvernérem Francouzské banky. V současnosti je pod tlakem prezidenta Sarkozyho, který tvrdí, že by ECB měla více spolupracovat s ministry financí EU při tvorbě monetární politiky. Stejně jako další politici se snaží Tricheta přesvědčit, aby snížil základní úrokové sazby, a přispěl tím k oživení ekonomiky. Takové tendence měl Sarkozy již jako ministr financí, když v roce 2004 podpořil kandidáta na funkci předsedy MMF Rodriga Rata s tím, že „tento Španěl bude brát určitě v úvahu francouzské priority“. Jean-Claude Trichet však zatím intervence odmítá. V září loňského roku také v Evropském parlamentu vystupoval proti jakémukoli omezování současného statutu banky. Ve Francii tím vyvolal polemiku a premiér François Fillon v souvislosti se závazky vůči EU prohlásil, že se jeho země blíží bankrotu. Jednoduché to nemá ani Sarkozy, který chce oživit ekonomiku i s pomocí snížení daní. Tím ovšem může prohloubit problémy francouzských veřejných financí, jež jsou i podle Tricheta „velké“.

Krize.

Zdá se, že se Sarkozy více shoduje s Jeanem Lemièrrem, dalším Francouzem v čele nadnárodní finanční instituce - EBRD. Propagační fotografie obou protagonistů s titulkem „oba vedeme stejný boj“ tomu nasvědčuje. Sarkozy totiž jen sotva může nesouhlasit s nabídkou, kterou Jean Lemièrre učinil například Rumunsku na podporou privatizace ropné společnosti Petrom.
Ve velké shodě je také Francie s USA, což dokládá nejen jejich výrazná podpora Strausse-Kahna při volbě za šéfa MMF, ale též ocenění projektu bývalého viceprezidenta Světové banky Françoise Bourguignona, „který přichází právě včas, aby pomohl obrodit program této významné finanční instituce“. François Bourguignon, pověřený vědou a výzkumem v této instituci, prohlásil, že „Světová banka dokáže mobilizovat mezinárodní finance a dohlížet na jejich použití“, zároveň však připouští, že je v určité krizi.

Řešení.

Východisko vidí v jejím novém zaměření. Měla by se stát „bankou životního prostředí celé planety“. Zdůvodňuje to tím, že oblast pomoci se za posledních dvacet let podstatně změnila. Objevilo se mnoho nových nejen aktérů včetně nevládních organizací a soukromých dárců, jako je Bill Gates, ale i mocností, například Čína a Vietnam. To je sice na jedné straně prospěšné, ale na druhé to dle něho přináší riziko neefektivity. Mnoho lidí se domnívá, že je lepší, kontrolují-li distribuci soukromé fondy. Decentralizace, která z toho vyplývá, však může přinést plýtvání, jemuž se mělo zabránit. Hlavní otázkou však zůstává, zda se podaří nastolit takovou jednotu EU a USA, jež by dokázala výzvě nově nastupujících mocností účinně vzdorovat.

Cesta do Pekingu.

Prvním pokusem o dosažení tohoto cíle byla cesta Sarkozyho a Tricheta do Pekingu na konci listopadu loňského roku. Jejím účelem bylo přesvědčit čínské představitele o tom, že je nutné „nastolit spravedlivé vztahy mezi jüanem a eurem, jenem a dolarem“. Program, na kterém se oba představitelé navzdory určitým názorovým neshodám shodli, je nejen v zájmu očekávané obnovy mocenského postavení Francie, ale i Evropy a USA. I když je zřejmé, že Francie by sama navzdory silnému zastoupení v mezinárodních finančních institucích nemohla uspět, tyto aktivity obou představitelů lze ocenit již nyní.
Některé evropské země, jež čelí velkému poklesu dolaru a prudkému růstu cen ropy, totiž reagují krátkozrace a pouze ve svůj momentální prospěch.

Příslib do budoucna.

Francouzi od svého silného zastoupení v mezinárodních finančních institucích očekávají nejen zvýšení prestiže ve světě, ale i podporu při prosazování nezbytných hospodářských reforem. Když se jim však nepodaří odstranit současné problémy, bude možné považovat za úspěch, zachovají-li alespoň dnešní stav. Změna Sarkozyho politiky vůči USA i jejich podobná strategie při prosazování nutných ekonomických změn však jsou do budoucna velkým příslibem.

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče