Za odložené věci se ručí!

13. června 2005, 00:00 - RICHARD W. FETTER
13. června 2005, 00:00

ODPOVĚDNOST ZAMĚSTNAVATELE Firma je povinna zajistit bezpečnou úschovu svršků a osobních předmětů, které zaměstnanci nosí na pracoviště. Stejnou povinnost má u "obvyklých dopravních prostředků". Co to v praxi znamená? Zaměstnavatel odpovídá za škodu na věcech, které u něj zaměstnanec odložil při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s nimi.

ODPOVĚDNOST ZAMĚSTNAVATELE Firma je povinna zajistit bezpečnou úschovu svršků a osobních předmětů, které zaměstnanci nosí na pracoviště. Stejnou povinnost má u „obvyklých dopravních prostředků“. Co to v praxi znamená? Zaměstnavatel odpovídá za škodu na věcech, které u něj zaměstnanec odložil při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s nimi. Věci musí být uloženy „na místě k tomu určeném nebo na místě, kam se obvykle odkládají“. Uvedená povinnost vyplývá přímo ze zákoníku práce (§ 145 a § 204) a firma se jí nemůže zbavit. Firma tedy musí zajistit bezpečnou úschovu svršků a osobních předmětů, které zaměstnanci nosí na pracoviště. Nepomůže ani jednostranné prohlášení, že zaměstnavatel neručí za věci odložené na věšáku a podobně. VĚCI OBVYKLÉ A NEOBVYKLÉ

Z hlediska rozsahu odškodnění rozlišuje zákoník práce odpovědnost jednak za věci, které pracovníci do zaměstnání obvykle nosí, a jednak za věci, které obvykle do práce nenosí. Zatímco první skupina není při následném odškodnění limitována, druhá již ano.

Při posuzování, zda jde o „obvyklou“ věc, se přihlíží k tomu, zda jde o věc, kterou obvykle na pracoviště nosí i ostatní zaměstnanci. Rozhoduje objektivní pohled a nikoliv subjektivní hledisko jednotlivého zaměstnance. Obvykle nošenými věcmi jsou zejména oděvy, hodinky a kabelky (bez ohledu na jejich hodnotu a kvalitu), ale též prsteny nebo náušnice. Nikoliv už třeba šperk mimořádné ceny nebo ojedinělé umělecké hodnoty. Rozhodovat bude i místo a charakter pracoviště, funkční zařazení zaměstnance nebo také roční období.

Větší peněžní částky se zásadně posuzují jako věc, kterou zaměstnanci obvykle do zaměstnání nenosí. Jestliže je však výplata mzdy prováděna v hotovosti v pokladně zaměstnavatele, je nutno hledět - v den, na který připadá výplatní termín - i na větší částku peněz jako na věc obvyklou (až do výše vyplacené mzdy konkrétnímu zaměstnanci).

KAM S NIMI?

Také splnění podmínky „odložení věcí na místě k tomu určeném“ je třeba hodnotit případ od případu. Přihlíží se přitom k praxi a zvyklostem u konkrétního zaměstnavatele. Jestliže však firma poskytla zaměstnanci pro úschovu jeho věcí například stůl s uzamykatelnými zásuvkami nebo skříňku opatřenou zámkem, neodpovídala by za škodu, pokud by věci byly odcizeny z neuzamčené schránky - tedy kdyby pachatel nemusel překonat překážku.

U věcí, které pracovníci do zaměstnání obvykle nenosí, se dále rozlišuje, zda je zaměstnavatel převzal či nepřevzal do takzvané zvláštní úschovy. Obecně za tyto věci odpovídá zaměstnavatel jen do částky pěti tisíc korun. Jestliže by je však firma převzala do zvláštní úschovy, hradil by zaměstnavatel škodu bez omezení - stejně jako u věcí obvyklých. Stejně tak by se pětitisícový limit neuplatnil, pokud by vyšlo najevo, že škoda na těchto věcech byla způsobena jiným pracovníkem stejného zaměstnavatele.

Když už si tedy lidé přinesou do zaměstnání nějakou cennost nebo větší částku peněz, měli by požádat zaměstnavatele o uložení do trezoru. Vyzvednou si ji pak až po skončení směny při odchodu z pracoviště.

LHŮTA JE POUZE 15 DNŮ

Škoda může spočívat nejen v odcizení věci, ale i v jejím zničení nebo poškození. O vzniku škody musí pracovník uvědomit zaměstnavatele „bez zbytečného odkladu“, nejpozději však ve lhůtě 15 dnů. Ta se počítá ode dne, kdy se o škodě dozvěděl. Lhůta je prekluzivní - pokud tedy poškozený tuto lhůtu promešká, jeho nárok na náhradu škody zcela zanikne! Postačí však, když zaměstnanec v uvedeném termínu oznámí firmě vznik škodné události. Uplatnit nárok na náhradu škody může i později, ve lhůtě dvou let.

Při posuzování škody se přihlíží také k povinnosti zaměstnanců řídit se nařízeními zaměstnavatele, tedy různými interními řády, instrukcemi z porad a podobně. Tyto vnitřní předpisy však nemohou zužovat zákonnou zodpovědnost - firma se tedy nemůže zbavit výše uvedené povinnosti nebo třeba snížit maximální limit pro náhradu škody.

**KOLA ANO, AUTA NE

Zákonná povinnost zajištění bezpečné úschovy se týká také „obvyklých dopravních prostředků“. Za ně se považují jízdní kola a motocykly, nikoliv však osobní automobil. Zaměstnavatel by tedy odpovídal za škodu způsobenou na autě jen tehdy, kdyby jej převzal do zvláštní úschovy, například v garážích či na hlídaném parkovišti v areálu podniku.

O zvláštní úschovu se však nejedná, jestliže zaměstnavatel jen mlčky toleruje parkování například na dvoře areálu. V tom případě by odpovídal stejně jako u jiných „neobvyklých“ věcí, tedy jen do výše pěti tisíc korun. A vůbec už pak firma neodpovídá za škodu vzniklou na jiném parkovišti, byť třeba těsně před vstupem do podniku, pokud jej sama neprovozuje.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče