Za legionářem Aloisem Vocáskem

18. srpna 2003, 00:00 - Dušan Šrámek
18. srpna 2003, 00:00

Ve věku sto sedmi let zemřel poslední český, respektive československý legionář. Jeho smrtí jako by se pomyslně přetrhlo poslední osobní pouto, které spojuje dobu naši s dobou vzniku novodobého státu.

Ve věku sto sedmi let zemřel poslední český, respektive československý legionář. Jeho smrtí jako by se pomyslně přetrhlo poslední osobní pouto, které spojuje dobu naši s dobou vzniku novodobého státu.

Právě vystoupení našich legií na bojištích I. světové války a především v Rusku vedlo nakonec k tomu, že Československo zasedlo jako vítězný stát po boku Dohody. „Postavíme-li armádu, dostaneme se tím do nového postavení jak vůči Rakousku, tak i Spojencům,“ prohlásil jasnozřivě Masaryk. Za zásadní přelom, od kdy začala být rodící se československá armáda skutečně brána vážně, lze považovat bitvu u Zborova. Koncem června 1917 začala Kerenského Prozatímní vláda připravovat rozsáhlou ofenzívu v Haliči. Tou dobou ale rozklad ruské armády postoupil tak hluboce, že nejmohutnější válčící síla se začala prakticky rozpadat před očima. Za „otčinu“ tak byly v létě sedmnáctého roku ochotni bojovat pouze porobené národy, jako Baltové či Finové, případně cizinci. K těm druhým patřili právě především Češi a Slováci. Úspěch našich legionářů byl stoprocentní. Už jenom jejich příchod na frontu, kde se objevili řádně ustrojeni a za zpěvu pochodových písní, působil jako zjevení. Druhého července ráno začal útok a během dvou hodin obsadili naši legionáři, kteří tvořili první linii útoku i třetí pásmo zákopů. Jenom nedostatek záložních jednotek znemožnil ruskému velení přeměnit lokální vítězství v průlom celé fronty. Vítězství budoucích Čechoslováků však bylo draze vykoupeno. Z 3500 mužů jich bylo tisíc zabito či zraněno. Mezi raněnými byl i Alois V ocásek, který byl zasypán po výbuchu granátu a jen díky pramínku stékající krve z trčící nohy byl zachráněn. Právě na případu Zborova je možné dokladovat absurditu a nevypočitatelnost našich novodobých dějin. Proti legionářům stáli jejich vlastní rodáci. A bránili se - ve službě za císaře a krále - stejně statečně, jako na ně jiní Češi útočili. Přesto byli po skončené válce legionáři oslavováni jako bozi, kdežto na „Rakušáky“, pokud zůstali v armádě, se pohlíželo skrze prsty. Ale i cesty legionářů samotných se po první světové válce, a zvláště po Mnichovu a druhé světové válce, začaly rozcházet. Alois V ocásek nebyl jediným z legionářů, kteří koketovali s fašizmem či nacizmem. Své první vojenské ostruhy si u Zborova vydobyl i Radola Gajda, legionářem byl i Emanuel Moravec. Na straně druhé stáli legionáři, kteří propadli kouzlu jiné totalitní ideologie, ať již Zdeněk Fierlinger či pozdější prezident Ludvík Svoboda. Ten měl alespoň tolik cti, že jako hlava státu se v osmašedesátém roce se svými spolubojovníky setkal, a tím je vyvedl z politické izolace, do níž se dostali po únoru 1948. Vocásek mezi Svobodou pozvanými, ale ani oficiálními legionáři nebyl. Ti ho ostatně vydědili a udělali nad ním kříž už padesát let před jeho smrtí. Těžko říci bez znalosti všech dokumentů, zda jeho vina skutečně spočívala v několikaměsíční činnosti ve Vlajce či zda to byl přítel K. H. Franka a udavač, jak tvrdí jeho odpůrci. Z psychologického hlediska však jako by víra ve vlastní nevinu a historické očištění dávala Aloisi Vocáskovi sílu, díky níž se dožil tak vysokého věku.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče