Za kauzou Kinský stojí závist a přehnané obavy některých politiků

21. července 2003, 00:00 - Dušan Šrámek
21. července 2003, 00:00

nejprve za křesťanské, později občanské demokraty. Jak se jako jeden z tvůrců české ústavy dívá na politické tahy okolo vydání majetku Františku Kinskému a na problém Benešových dekretů?

Marek Benda byl dlouholetým poslancem ústavně právního výboru Poslanecké sněmovny,

nejprve za křesťanské, později občanské demokraty. Jak se jako jeden z tvůrců české ústavy dívá na politické tahy okolo vydání majetku Františku Kinskému a na problém Benešových dekretů?

* Myslíte si, že „kauza Kinský“ je jakýmsi ojedinělým případem, nebo svědčí o hlubších problémech, až již legislativních či justičních?

Především bych chtěl zdůraznit, že je omyl, pokud se v této souvislosti mluví o restitučním problému. V žádném případě se nejedná o restituční problém a nejedná se ani o žádnou chybu vzešlou z restitučních zákonů. Naopak se ukazuje, že bylo dobře, že se počátkem devadesátých let restituce přijaly v takovém rozsahu, v jakém byly přijaty a že se jasně ohraničily onou lhůtou 25. února 1948. I když i kolem restitucí vznikaly různé soudní spory, je zcela evidentní, že byly nejrychlejší formou privatizace, nejrychlejší a nejodpovědnější formou převedení majetku do soukromých rukou. Jestliže jsme zažili desítky vykradených či zkrachovalých podniků, nesplácené úvěry na podniky získané z malé privatizace, tak nic z toho v případě restitucí nenastalo. To, že dnes vygradoval nějaký problém, a z mého hlediska politickou reprezentací až nepochopitelně nafouknutý do nebetyčných výšin, je naprosto iracionální. To, že bylo vydáno 1,5 hektaru okresním soudem, je problém jiný. Je to problém vztahu obecné a speciální legislativy, kterou byly právě restituční zákony, a problém chybného používání tehdejších zákonů. A také, myslím, problém, který musí být rozhodnut v justici.

* Do jaké míry je dnes možné rozhodovat podle natolik historických norem, jako je například občanský zákoník z roku 1811, podle nějž došlo k uplatnění nároku na majetek Františka Kinského?

Je běžné, že věci se posuzují podle tehdy platných norem, stejně tak jako stíhání některých komunistických zločinů bylo možné jen podle tehdy platných norem, ačkoli se o tom svého času vedly mnohé spory. Tak je to i v tomto případě. Nelze aplikovat pozdější normu na dřívější případy. Samozřejmě, čím starší zákony, tím větší problém vzniká pro soudní interpretaci, protože se už nepoužívají, soudci je neznají a záleží spíše na tom, co přinese jednotlivý advokát, co si je schopen dohledat. Spousta právního aparátu i informací okolo takových norem prostě chybí, anebo není jednoduché je dohledat. Klade to potom zvýšené nároky na pečlivost a odborné zázemí jednotlivých soudců.

* Váš stranický kolega Petr Nečas nyní přišel na to, že princip „fideikomisu“ (svěřeneckého vlastnictví), na jehož základě soud rozhodl o vydání pozemku, byl zrušen zákonem z roku 1924. To soud nevěděl?

Nemohu vědět, co bylo známo soudu a obecně se mi zdá, že o právní podstatě celého sporu ví detailně jen velmi málo lidí. Proto si myslím, že je nebezpečné, když se o tom různí politici tak jednoznačně vyjadřují. Vyjadřují se zejména pod dojmem plašení pana ministra Dostála a obavy z toho, že se napíše, že se jedná o čtyřicet miliard. Kdyby šlo jenom o těch jeden a půl hektaru pozemku, tak si toho nikdo ani nevšimne. Bez ohledu na případ Kinský jsem z takových reakcí vždycky trochu nervózní. Vždycky mě děsí, a zažili jsme to opakovaně v restitucích, že nebyl problém vrátit něco malého, polozbořeného, zplundrovaného. Jakmile se ale měla vracet nějaká větší nebo cennější věc, tak se vždycky část politické reprezentace, zvláště ta levá část, vyděsila a začala křičet, jak je to nespravedlivé. I když k vydání došlo na principu stejného zákona, stejného principu, který byl uplatňován i v jiných případech. Obávám se, a to bez ohledu na hodnocení správnosti soudního výroku, zda případ Kinský není opět jednou z těch vzedmutých vln závisti a nepřejícnosti, o nichž jsem právě hovořil.

* Kde je vůbec ona hranice mezi legislativní a justiční mocí, kam už by politik neměl zasahovat? Měl by vůbec kritizovat soudní výroky, případně korigovat soudní praxi zákony?

Mně osobně nikdy nevadilo vyjadřování politiků k soudním výrokům. Já naopak považuji obrácené útoky, které se proti tomuto jevu objevují z pera některých publicistů, za trochu absurdní. Každý soudce, který vydá jakýkoli rozsudek, by jej měl umět obhájit. Já netvrdím, že by ho měl jít rovnou zdůvodňovat do Sedmičky, ale každý by měl za svým rozhodnutím stát. Je přece normální a legitimní, když jiné části moci některé rozsudky kritizují, zvláště takové, které mají i politické souvislosti. Je to stejně přirozené, jako když legislativní moc kritizuje exekutivu nebo naopak. Tak se netvařme, že soudní moc je něco, co stojí zcela mimo. Naopak, u těch klíčových rozsudků by se o nich mělo diskutovat velmi výrazně. Mělo by být jasné, proč soud rozhodl tak a ne onak. Něco jiného ovšem jsou snahy měnit na základě jednoho dvou rozsudků zákony nebo dokonce ústavu. T am jsem daleko opatrnější a vždycky říkám: Raději nespěchejme. V tomto případě řešení, v němž přišla vládní legislativa s návrhem na ústavní změny, považuji za velmi unáhlené. Je třeba tyto věci si vyříkat, je třeba prodiskutovat i právní závěry. Navrhovat ale změny zákonů kvůli jednotlivým soudním kauzám, které nevyhovují jakémusi politickému zadání - to mi připadá nenormální a také nebezpečné. Navíc za tím cítím i jakýsi apriorní odpor ke šlechtě, což je velmi odpudivé.

* Měly by soudy rozhodovat v obdobných případech stejně, případně být vázány rozhodnutími vyšších soudů? A co když Nejvyšší soud rozhodne v jedné věci naprosto odlišně?

Jedna věc je, jestli mají být obecné soudy vázány rozhodováním soudů vyšších stupňů. V obecných závěrech ne. T a rozhodnutí jsou pro ně závazná pouze v konkrétních kauzách. Soudci jsou vázáni pouze ústavou a zákony, ale jsou povinni si je vykládat sami. Na druhé straně to, že soudní soustava má mít nějakou hlavu, že Nejvyšší soud má plnit určitou sjednocovací úlohu, by mělo být normální. Bohužel je problém, že na Nejvyšším soudu máme více senátů, které potom rozhodují v obdobných věcech rozdílně. Možnost, že by se měla rozporná rozhodnutí Nejvyššího soudu sjednotit, aby jejich závěr byl vodítkem i pro obecné soudy, bych proto považoval za přínos.

* Měl by se vůbec jakýkoli podobný problém řešit speciálním zákonem?

Speciálním zákonem by se určitě žádný takový problém řešit neměl. Myslím si, že politici, kteří něco podobného navrhují, výrazně zaspali. Navíc každé řešení, které zpochybní soudem určené vlastnictví, bude úspěšně napadeno ve Štrasburku.

* Mohly by snahy vést až například ke zpochybnění závěru, že Benešovy dekrety již de facto neplatí, protože se podle nich nepostupuje, a tím pádem k mezinárodně politickým komplikacím?

Toto není primárně debata o Benešových dekretech a jejich platnosti. Spíše je diskuze o tom, zda byly v době svého působení správně aplikovány. A to musí rozhodnout tak či onak soudy. Stejně tak musí rozhodnout, zda restituční úprava je či není speciální legislativní úpravou. Jsem přesvědčen, že Benešovy dekrety jsou součástí českého právního rámce a že jakékoli pokusy o dílčí měnění či revizi mohou nadělat daleko více škody než užitku. Mimochodem, kromě Benešových dekretů zůstávají samozřejmě v platnosti všechny znárodňovací akty z první poloviny padesátých let. To, že se ten majetek potom zprivatizoval a vrátil v restitucích, nezrušilo prvotní akty, na základě nichž byl sebrán. Rozhodně bych se proto do této otázky nevrtal, protože to opravdu může přinést nedozírné následky, a to ina mezinárodní scéně.

* Pro obce a další orgány veřejné či státní správy je někdy problémem sehnat peníze na kvalitní zastupování. Měl by se do těchto sporů vložit stát, například Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových?

Tento úřad měl být původně vysoce specializovaným pracovištěm s desítkami zaměstnanců, kteří by se opravdu starali o ochranu státního, případně veřejného majetku. Výsledkem je, že tam byli převedeny tisíce pracovníků bývalých okresních úřadů, kteří se většinu času věnují sami sobě. Je logické, že stát by obcím nebo krajům jako veřejnoprávním institucím měl prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových vycházet co nejvíce vstříc. (Novela zákona, která by umožňovala zastupování obcí jde do vlády v srpnu - pozn. red.)

* Může dojít po našem vstupu do EU k problémům při uplatňování nároků na majetek ze strany sudetských Němců?

Myslím, že to jsou zbytečné obavy, protože se vychází z platného právního stavu. Ani v Evropské unii se nezkoumají akty staré padesát let. Kdybychom s tím začali, tak vůbec nevíme, kam dojdeme. Musel by se přezkoumávat Mnichov a vyhnání z našeho pohraničí. Nakonec se můžeme dostat až k Bílé hoře. V Evropě, a zejména ve střední, se stále jenom zabíraly majetky a předávaly někomu jinému. T oho si je Evropa velmi dobře vědoma, a proto také nepřipouští žádné hromadné žaloby, jako se to stalo zvykem například ve Spojených státech.

Marek Benda (1968) - Narodil se ve známé disidentní rodině Václava Bendy. Maturoval na Střední průmyslové škole stavební. Studia na matematicko-fyzikální fakultě UK a na filosofické fakultě UK z vlastního rozhodnutí nedokončil. Od roku 1990 je profesionálním politikem, nejprve jako poslanec za Křesťansko-demokratickou stranu, po jejím sloučení za ODS. Nyní je konzultantem senátního klubu ODS a zaměstnancem ministerstva informatiky.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče