Za co zodpovídá nezodpovědný zaměstnanec

21. dubna 2008, 00:00 - Petra Sýkorová
21. dubna 2008, 00:00

NÁHRADA ŠKODY - Ztracené firemní auto nebo poškozený notebook jsou leckdy nechtěné vedlejší produkty zaměstnancovy práce. Způsobí-li pracovník škodu, měl by ji nahradit. Ale ne vždy. Záleží na předchozí domluvě se zaměstnavatelem.

Přesvědčit dobrého zaměstnance, aby šel pracovat právě do vaší firmy, je stále složitější. Kvalitní lidé obvykle vědí, že jedním z hlavních problémů současného pracovního trhu je jejich nedostatek. Zatímco kdysi se dali celkem snadno lákat na stravenky, dnes musí zaměstnavatel přistoupit k přesvědčivějším nabídkám. Mezi ty patří firemní mobil, notebook a většinou i auto.

Ale i nejlepší zaměstnanci občas dorazí do práce se špatnou zprávou. Uvedené věci totiž nezřídka přesvědčí k výkonu nejen schopného zaměstnance, ale i snaživého zloděje. Anebo se stává, že když zaměstnancův pejsek nenajde příslovečný domácí úkol, který by mohl sežrat, nepohrdne ani služebním mobilem.

Příliš drahá škoda

OBECNÁ ODPOVĚDNOST

(§ 250 zákoníku práce)

(1) Zaměstnanec odpovídá zaměstnavateli za škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.

(2) Byla-li škoda způsobena také porušením povinností ze strany zaměstnavatele, odpovědnost zaměstnance se poměrně omezí.

(3) Zaměstnavatel je povinen prokázat zavinění zaměstnance, s výjimkou případů uvedených

v § 252 a 255.

Odpovědnost zaměstnanci ukládá obecně § 250 zákoníku práce. Pro zaměstnavatele je to jistě dobrá zpráva, ale má dva háčky. „Těmi jsou omezení výše náhrady škody, kterou můžete požadovat, a nutnost prokázat vinu zaměstnance,“ upozorňuje právnička Lucie Stachová z advokátní kanceláře Enenkl - Vyroubal - Brudný.

Zaměstnavatel, jehož omrzely opakované investice do vybavení pracovníků, má reálnou šanci na snížení škod. Zákoník práce totiž kupodivu myslí též na něj. Kupříkladu v § 301 stanovuje, že zaměstnanci jsou povinni střežit a ochraňovat majetek před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím. Tento předpis přímo upravuje i odpovědnost za škodu. Způsobí-li ji zaměstnanec zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, odpovídá za ni.

Představte si, že zaměstnanec nechá při obchodním jednání v restauraci na stole ležet klíčky od firemního ferrari za několik milionů korun. Ještě před tím se pochlubí, že tím zázrakem, co parkuje venku, přijel právě on. Pak si odejde zatelefonovat do vedlejší místnosti. Když se vrátí, klíče jsou pryč. Pohledem z okna vzápětí zjistí, že auto zmizelo. Otázka zní: Co s ním udělá jeho chlebodárce?

Podle zákona musí nejdříve prokázat, že zaměstnanec ztrátu vozidla způsobil nedbalým jednáním. Ten ale může tvrdit, že mu někdo klíče ukradl z kapsy jeho kalhot, kam je pečlivě uschoval. Neprokáže-li zaměstnavatel, co se skutečně stalo, neuvidí od něj ani korunu. Podaří-li se mu to, zjistí, že být k podřízeným štědrý se vyplácí. Po zaměstnanci totiž může požadovat pouze čtyřapůlnásobek jeho průměrného měsíčního výdělku. Plné náhrady by se mohl domáhat jen za předpokladu, že pracovník škodu způsobil úmyslně, v opilosti nebo pod vlivem jiných návykových látek.

Dohoda nad zlato

Zaměstnavatel, který nerad riskuje, se proto nespolehne na „obecnou dvěstěpadesátku“, ale využije § 255 zákoníku práce. Toto ustanovení upravuje přímo odpovědnost zaměstnance za ztrátu svěřených předmětů.

K postupu je podle něj nutná existence písemného potvrzení toho, že určité předměty byly zaměstnanci svěřeny. Převyšuje-li cena těchto předmětů 50 tisíc korun, potvrzení nestačí. Je třeba sepsat dohodu o odpovědnosti za ztrátu svěřených předmětů. Za ztrátu pak zaměstnanec odpovídá neomezeně. V případě ferrari by jej tak neopatrnost mohla stát několik milionů. Odpovědnosti za zmizení svěřeného vozidla by se zprostil jen v případě, jestliže by prokázal, že k němu došlo bez jeho zavinění. Uzavřením dohody se totiž důkazní břemeno přesune na zaměstnance. V tomto konkrétním případě by tedy musel dokázat, že klíčky hlídal a nenechal je jen tak válet na stole. V ostatních případech by tomu bylo podobně.

Dostane-li pracovník od zaměstnavatele mobilní telefon pouze na dobré slovo, stačí, bude-li tvrdit, že mu ho někdo na ulici vytrhnul z ruky. Neprokáže-li zaměstnavatel, že vše bylo trochu jinak – například, že pracovník nechal ležet mobil v parku na lavičce – nic po něm nemůže chtít. Má-li ovšem písemné potvrzení, zaměstnanec musí dokázat, že mu telefon ukradli i přesto, že ho pečlivě hlídal. Pokud se mu to nepodaří, má jeho zaměstnavatel nárok na to, aby mu mobil zaplatil.

Pro zproštění odpovědnosti zaměstnance je zapotřebí prokázat, že ztrátu nezavinil. Kupříkladu, že notebook, který mu byl svěřen, uschoval v uzamčené skříňce a ta byla třetí osobou násilně otevřena. „Naopak, zavinění zaměstnance bude nepochybné v případě, že nechal odcizený notebook volně ležet v neuzamčené skříňce,“ vysvětluje Stachová. Podle ní je třeba, aby zaměstnanec prokázal, že vynaložil nejvyšší potřebnou míru opatrnosti. To znamená, že musí učinit opatření potřebná k tomu, aby ke ztrátě svěřeného předmětu nedošlo. „Zaměstnanec se může zprostit odpovědnosti i tím, když prokáže, že mu zaměstnavatel nevytvořil podmínky k zajištění ochrany svěřených předmětů proti ztrátě,“ doplňuje Stachová.

ODPOVĚDNOST ZA ZTRÁTU

(§ 255 zákoníku práce)

(1) Zaměstnanec odpovídá za ztrátu nástrojů, ochranných pracovních prostředků a jiných podobných předmětů, které mu zaměstnavatel svěřil na písemné potvrzení.

(2) Předměty podle odstavce 1, jejichž cena převyšuje 50 000 korun, mohou být zaměstnanci svěřeny jen na základě dohody o odpovědnosti za ztrátu svěřených předmětů.

(3) Dohoda o odpovědnosti za ztrátu svěřených předmětů smí být uzavřena nejdříve v den, kdy fyzická osoba dosáhne 18 let věku.

(4) Dohoda o odpovědnosti za ztrátu svěřených předmětů musí být uzavřena písemně, jinak je neplatná.

(5) Zaměstnanec se zprostí odpovědnosti za ztrátu svěřených předmětů zcela nebo zčásti, jestliže prokáže, že ztráta vznikla zcela nebo zčásti bez jeho zavinění.

Zničit, nebo ztratit?

Opatrný zaměstnavatel tedy pracovníkům bez potvrzení či bez dohody nesvěří nic, o co by nerad přišel. Pro případ poškození svěřené věci mu ale takový papír nebude k ničemu. Donese-li pracovník zaměstnavateli notebook, který mu cestou do práce přejela tramvaj, paragraf 255 nepomůže. „Pokud by došlo pouze k poškození věci, posuzovala by se taková situace podle obecné odpovědnosti zaměstnance za škodu podle ustanovení § 250 zákoníku práce. To pro zaměstnavatele znamen
á nutnost prokázat zavinění zaměstnance a omezení čtyřapůlnásobkem mzdy,“ zdůrazňuje Stachová.

Ne vždy ovšem zaměstnanec svěřené věci používá jen k plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Kdyby si zaměstnanec vzal firemní notebook na dovolenou, třeba kvůli ukládání rodinných snímků, a podařilo se mu ho „utopit“ v bazénu, zákoník práce se ho nedotkne. „Odpovědnost zaměstnance je v tomto případě posuzována podle obecné úpravy obsažené v občanském zákoníku. To znamená, že se na něj nevztahuje omezení výše náhrady škody čtyřapůlnásobkem průměrného měsíčního výdělku,“ sděluje zaměstnavatelům dobrou zprávu advokátka Petra Šimková.

Kde (a kolik) vzít a nekrást

Ať už je výše náhrady škody omezena či ne, je třeba ji zjistit. A pohled na účtenku stačit nebude. Pokud je ještě možné a účelné nechat poškozenou věc opravit, musí zaměstnanec uhradit cenu opravy. „Jinak je při určení výše škody třeba vycházet z obvyklé tržní ceny věci v době jejího poškození nebo ztráty,“ uvádí advokát Radek Matouš z advokátní kanceláře Balcar Polanský Eversheds.

V ideálním případě se na ní obě strany dohodnou. Jinak může být cena určena znaleckým posudkem. „Firma je přitom povinna zaměstnanci písemně oznámit výši požadované náhrady do jednoho měsíce ode dne, kdy byla škoda zjištěna,“ upozorňuje Matouš.

Mnoho zaměstnavatelů pak jednoduše tuto částku pracovníkovi srazí ze mzdy. Jenže takové počínání může být protizákonné. „Zaměstnavatel nemůže bez předchozí písemné dohody provádět srážky ze mzdy za účelem náhrady způsobené škody,“ varuje Matouš. Stává se, že zaměstnanec způsobí škodu a odmítá uzavřít dohodu o srážkách ze mzdy. „Jeho šéfům pak nezbývá než uplatnit nárok soudní cestou,“ říká Matouš.

Pozor na odbory

Rozhodne-li se zaměstnavatel požadovat náhradu škody, nesmí zapomenout na třetí odstavec § 263 zákoníku práce. Ten stanoví, že požadovanou náhradu škody a obsah dohody o způsobu úhrady je povinen projednat s odborovou organizací. Této nutnosti se zaměstnavatel vyhne jen tehdy, nepřesahuje-li náhrada škody 1000 korun.

Odboráři pak společně se zaměstnavatelem případ posoudí. Vezmou přitom v úvahu míru zaměstnancovy odpovědnosti za škodu, dosavadní pracovní výsledky, osobní a rodinné poměry. „Může se stát, například s ohledem na sociální situaci zaměstnance, že zaměstnavatel společně s odbory dospějí k závěru, že náhradu škody nebude po zaměstnanci požadovat vůbec,“ popisuje místopředsedkyně Českomoravské konfederace odborových svazů Marcela Kubínková.

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče