Z reformy do reformy

13. ledna 2010, 11:28 - Jefim Fištejn
13. ledna 2010, 11:28

Počet Američanů neschvalujících činnost prezidenta Obamy převýšil tábor jeho stoupenců

Uplynulý rok po sobě zanechal pocit definitivní ztráty jistot. Začalo být zřejmé, že zmatečné a neurčité poměry v mezinárodní politice nejsou přechodné, ale naopak pravou podstatou současného stavu světa. Zásady řádu, který se jakžtakž vytvořil po teroristických útocích 11. září 2001, se zcela vyčerpaly. Výhonky něčeho nového, co má v dohledné budoucnosti určovat trendy globální politiky, jsou však natolik nepatrné a nestálé, že je ve zpravodajské rutině prakticky nelze rozeznat. V paměti mimoděk vytane vousatý vtip: „Horší už to být nemůže,“ žehrá pesimista. „Ale může. To se ví, že může,“ odpovídá mu optimista.
Zejména ti, kdo vkládali do 44. prezidenta USA nepřiměřené naděje, zjistili, že nikdy není natolik zle, aby nemohlo být ještě hůř. Rostoucí podráždění Američanů z každého dalšího výroku a činu prezidenta Baracka Obamy je přirozenou reakcí na jeho počáteční zneužití principu naděje ve změny k lepšímu. Omen nomen: v Obamově „troufalé naději“ vítězí bezuzdná troufalost nad realistickým odhadem možného. „Obamova doktrína“ nezafungovala v žádném z myslitelných směrů. Ostatně mnoho kritiků od počátku pochybovalo, že by takový nezkušený politik mohl mít nějakou souvislou zahraničněpolitickou doktrínu. Vyjmenovávat oblasti, v nichž iniciativy Bílého domu zkrachovaly, uvízly nebo z jeho agendy v tichostí zmizely, nemá smysl. Kýžená zahraničněpolitická revize zůstala přehlídkou ztraceného času. Rozpolcenost postoje, ve kterém je přání otcem myšlenky, se obzvlášť vymstila v oblasti, která má pro USA zásadní význam. Nějakou dobu mohl Obamův štáb tvrdit, že mezinárodní terorismus je pouhou odpovědí na arogantní politiku předchozího prezidenta George Bushe. Poslední měsíce však ukázaly, že teroristická aktivita ve světě klesnout nehodlá. Navíc do zápasu stále ochotněji vstupují radikální muslimové narození v USA. A loňský rok byl obzvlášť bohatý na teroristická spiknutí odhalená na americkém území.
Kontraproduktivita bohulibých gest se projevila i na situaci okolo zvláštního vězení v Guantánamu. Každý pátý z osvobozených „mučedníků“ se vrátil do řad bojovníků džihádu. Až rukou takového osvobozeného vězně padne první Američan, budeme svědky grandiózních soudních žalob proti Bílému domu. Obama sice formálně uznává vlastní politickou odpovědnost za nefunkčnost amerických bezpečnostních složek, ale jeho hrdě vztyčená brada při těchto přiznáních prozrazuje, že to bere jako povinnou daň zvyklostem. Vůbec nepochopil, že to byl právě on, kdo vlastní liknavostí ohrozil akceschopnost výzvědných služeb. Kupříkladu nigerijský atentátník Umar Farouk Abdulmutallab, jenž se pokusil odpálit nálož na palubě amerického letadla, při prvních výsleších začal ochotně „zpívat“. Brzy se mu však dostalo ponaučení, že v dnešních USA ho může soudit pouze civilní soud jako obyčejného zločince. Když seznal, že mu z toho vyplývá právo mlčet, využil toho. A dodnes mlčí jak zařezaný.
Ukázalo se, že je jednodušší přejmenovat „válku proti terorismu“ než v ní zvítězit. Již loni na jaře začal Pentagon ve své dokumentaci namísto pojmu „válka proti terorismu“ používat termín „mimořádná operace“. V létě téhož roku pak americká ministryně pro vnitřní bezpečnost Janet Napolitanová navrhla nové politicky korektní označení – „boj proti extremismu“. Tím definitivně vyprázdnila z pojmu „válku proti terorismu“ obsah a přiblížila jej nechvalně známému „boji za mír na celém světě“.
Nevalného osudu se dočkala i reforma zdravotního pojištění, jíž se chtěl Obama vykázat jako svým jediným hmatatelným úspěchem. Zdá se však, že z kompromisních návrhů, které obíhají Senátem, definitivně vypadla jakákoli zmínka o státním pojištění. Dle názorů zákonodárců – a nejen republikánských – státem zaručené ceny zdravotních služeb zbavují jakéhokoli smyslu konkurenci pojišťoven. Nač se draze připojišťovat, jestliže stejnou péči dostane každý přistěhovalec, který do zdravotní pokladny ničím nepřispěl. Bez této záruky je však celá reforma bezzubá a ze silného trumfu demokratů se stává hlavní zbraní republikánů. Lásku od nenávisti dělí jen krůček. A s opadající vlnou obamománie tuto malou vzdálenost začalo překonávat stále více Američanů. Obamova obliba u nich trvale klesala – ani jeden měsíc loňského roku netvořil výjimku z tohoto pravidla. Počet Američanů, kteří neschvalují činnost prezidenta Obamy, již o několik procent převýšil pozvolna mizející tábor jeho stoupenců. Znovu se vyjevila stará pravda, že řečnický talent a sebejistá póza nejsou rozhodujícími dovednostmi k řešení přetěžkých problémů tohoto světa.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče