Z knížecí kuchyně

29. března 2011, 13:39 - Blahoslav Hruška
29. března 2011, 13:39

Jako politolog Hans Adam II. neobstojí, jeho úvahy o ministátu ale stojí za to číst

Můj přítel, který je profesorem a s nímž jsem diskutoval o tom, do které kategorie patří tato kniha, se mě zeptal: Jde o pojednání z dějin politického či ústavního zřízení, politický manifest, paměti nebo o historickou knihu? Čím déle jsem o tom uvažoval, tím více se dílo před mýma očima měnilo v kuchařku s politickými recepty.
Nebývá zvykem otevírat recenzi takto obsáhlou citací. V případě spisu Stát ve třetím tisíciletí, jehož autorem je lichtenštejnský kníže Hans Adam II., je ale účelné udělat výjimku. Již zběžné prolistování knížky totiž každého čtenáře musí zmást a vyvolat u něj silné nutkání zeptat se knížete stejně, jako to učinil jeho přítel. Chvílemi totiž působí jako pamflet, jindy zase jako nudná kapitola z dějin Lichtenštejnska a ke konci zase ze všeho nejvíce připomíná politický manifest přesvědčeného neoliberála. Kniha vyšla před dvěma lety v němčině a angličtině, českou verzi představí sám autor tento týden v Praze a Brně.

Od Hanibala k Hitlerovi

Hans Adam II. je jediným evropským šlechticem, který používá až pohádkově znějící titul Jeho Jasnost. Možná právě z úcty před majestátem „dvorní“ nakladatel nesáhl po jinak potřebných škrtech a korekturách a dílo vydal přesně v té formě, kterou autor odevzdal. Což je škoda, protože Stát ve třetím tisíciletí přinejmenším ve své poslední třetině nabízí sice radikální, ale jasně zformulované názory na chod ministátu, který podle autora nebude ničím jiným než „podnikem služeb“.
K tomu je ale třeba se nejprve doslova prokousat textem. Úvodní kapitoly ze všeho nejvíce připomínají ponor do zaprášených svazků šlechtických knihoven se spisy váženého předka, který své příbuzné obšťastňoval dárky v podobě samizdatových vydání vlastních politických, diplomatických a válečných dějin světa. Čtenáři se dozvědí například taková moudra, že „kulometem je možné zastavit útočící jezdectvo, ne už tankový prapor“. V rámci průletu dějinami se dozvíme něco o starých Sumerech, o Hannibalovi, Ludvíku XIV. nebo Hitlerovi. Pasáže, které někdy zní jako výpisky zvídavého gymnazisty, volně přecházejí v mentorský styl, který má ovšem téměř nulovou informační hodnotu. Třeba věta o tom, že „ve Švýcarsku na rozdíl od USA a starověkého Řecka nebylo otroctví“, vzbuzuje obavy, zda je dedikace „politologům, politikům a ekonomům“ na přebalu knihy myšlena úplně vážně.
Zatímco nad některými odstavci lze jen mávnout rukou, jiné vzbuzují údiv. Tak třeba autorova teorie, podle níž by právo na sebeurčení neměly mít státy, ale obce, což by prý zajistilo klid. Hans Adam II. argumentuje příkladem bývalé Jugoslávie. Kdyby mezinárodní společenství podmínilo uznání suverenity Jugoslávie respektováním práva na sebeurčení na rovině obce, bylo by možné balkánskou federaci zachránit, píše. To je ovšem nedorozumění – rozpad Jugoslávie byl sice řízen ideologicky shora, ale současně se podle etnického klíče začaly dělit i obce. Sarajevo, Mostar nebo Banja Luka se „sebeurčily“, ale každý obyvatel podle své národnosti – Srbové, Chorvaté i Bosňáci – chtěl své vlastní město. A kdyby právo na sebeurčení pro obce platilo v bývalém Československu, republika by fungovala jen v okleštěné podobě, jakou měla za protektorátu. Na druhé straně autor stojí v čele státu, který má jen několik obcí. Ani jedna z nich nikdy netoužila po tom, aby se mohla vydat svou vlastní cestou do náruče velkého souseda, takže pro jeho idealismus lze mít pochopení.

Co na to občan

Svému názvu Stát ve třetím tisíciletí dostojí kniha teprve za polovinou. Přesně poté, co opustí hájemství rodových poučení a výpisků z historických knih a soustředí se na samotný problém – otázku, jak je možné reformovat stát tak, aby občanovi zajistil právo na klidný život, ale zároveň ho naprosto minimálně obtěžoval svou administrativní i finanční náročností. Soužití to není lehké. „Stát je možné nejlépe přirovnat k soukromému monopolnímu podniku, který určuje pravidla hry, podle nichž se hraje, přitom je zároveň sudím i hráčem,“ píše trefně lichtenštejnský kníže. Občan je na tom v klasických parlamentních demokraciích vlastně hůře než akcionář firmy. Ten se totiž může spojit s ostatními a představenstvo společnosti odvolat. Nic takového ale obyčejný volič nezmůže. Vláda padne jen tehdy, když ztratí většinu v parlamentu. A představa, že občan něco ovlivní skrze své poslance a politické strany, je dosti naivní. Co by se na tom ve třetím tisíciletí mělo změnit? Recept kuchaře a státníka Hanse Adama II. nabízí dvě ingredience: především je třeba demokracii okořenit o mechanismy, které omezí moc stran. A v dalším kroku zredukovat počet přísad a omezit se jen na opravdu základní chutě v podobě funkcí státu.
Vezměme to popořadě: volby ve čtyřletém cyklu samy o sobě nestačí, je třeba občana vyslyšet častěji, píše kníže. A zároveň pléduje za zavedení modelu přímé demokracie, který funguje nejen u něj doma, ale i v sousedním Švýcarsku. Lid má právo spolurozhodovat hned dvojím způsobem – buď udílí souhlas či nesouhlas s konkrétním zákonem (referendum), nebo naopak vlastní zákony uvádí do života (veřejná iniciativa). Lichtenštejnsko k tomu přidává ještě jednu zvláštnost – monarcha má právo veta. Podle autora to ale není žádný protimluv. Naopak – kníže, který svou legitimitu odvozuje z rodu, a nikoli z voleb, je vhodnou brzdou snah o přílišnou politizaci života. Koneckonců i absolutní právo veta monarchy má svou protiváhu – také sami Lichtenštejnci mají po sesbírání 1500 podpisů právo vyvolat referendum o zrušení monarchie. Na druhé straně k tomu není důvod. Jak sám Hans Adam II. zdůrazňuje, jeho rod byl nejen pro rozšíření prvků přímé demokracie, ale mnohdy je i sám inicioval. Což je mimochodem další potíž při zařazení autorova díla do kontextu českého politického myšlení. Zatímco důraz na obce a referenda jako by vypadl z programu Strany zelených, za pojetí státu coby servisní organizace by jistě sklidil pochvalné pokývání hlavou na Hradě.

Všechno outsourcovat

Když pomocí referenda a iniciativ Hans Adam II. omezí moc politiků, nezbývá než soustředit se na to hlavní – výčet funkcí, které by měl stát zastávat a jež jsou pro jeho chod nezbytné. A tady je nekompromisní. „Jedinou oblastí mimo zahraniční politiku, ve které si stát nadále udržuje výhodu v hospodářské soutěži oproti soukromému sektoru, obcím a sdružení obcí, zůstává udržování právního státu,“ píše autor. Jinými slovy: pokud nejde o soudy nebo výběr daní, má stát vše buď svěřit obcím, nebo rovnou outsourcovat soukromým firmám. Autor má jistě pravdu, pokud jde o sociální dávky – obce by je rozdělily rozhodně potřebnějším, než to dokáže centrální státní úřad. Souhlasit lze i s myšlenkou jednokomorového parlamentu – v systému, kdy je pojistkou proti zneužití přímá demokracie, je existence druhé komory nadbytečná. Horší je to ale s argumentem, že Lichtenštejnsko si s pětadvaceti poslanci a 35 tisíci obyvateli udržuje sympatickou a přehlednou minisněmovnu. Ve skromnosti v tomto případě jasně vítězí i Česko, které má jednoho poslance na 50 tisíc obyvatel (respektive 36 tisíc po započtení senátorů).

Z polí budou parky

Mnohem radikálnější je kníže v případě zemědělství – tam by totiž rovnou rušil. Farmářství je prý anachronismus, protože kdyby fungoval volný trh, dají se zemědělské komodity koupit jinde a levněji. A argument, že rolníci pečují také o krajinu? Obce, které budou chtít, mohou hrstku zemědělců zaměstnat „v roli zahradníků a krajinářů“. „Zde pak bude možnost prohlédnout si statek známý z obrázkové knížky. Ostatní zemědělské plochy se změní v parky, určené k oddechu a odpočinku,“ píše lichtenštejnský kníže. Zvláště tyto vizionářské pasáže ostatně svědčí o tom, že hranice mezi neoliberálním modelem správy věcí veřejných a socialistickým plánováním není nijak pevná. Nakolik se třeba tento Disneyland s pasoucími se krávami a zelenými políčky liší od plánů architekta Le Corbusiera, který chtěl lidem nařizovat, že v jedné části města je třeba pracovat, jinde odpočívat a úplně jinde zase bydlet?
Nakonec asi nejvydařenějšími pasážemi Státu ve třetím tisíciletí jsou kapitoly, ve kterých Hans Adam II. nepíše o polích, dopravě nebo vzdělávání, ale o vztahu centra a periferie. Poučné je to zvláště pro českého čtenáře. Kde jinde než ve střední Evropě, která je doslova v zajetí ministerstev a jeho úředníků, by se měl vyzkoušet tak zdánlivě prostý nápad, jako je dát starostům do ruky peníze ze státní kasy a nechat je rozhodnout, jak s nimi naloží? Na druhé straně lze mít pochyby, jestli by to obce zvládaly lépe než stát. Co když ne? Nechat zkrachovat, radí Jeho Jasnost. V Česku, kde nejedno obecní zastupitelstvo rozpočet doslova prošustrovalo, a stát je stejně vytáhl z bryndy, je to rada nad (knížecí) zlato.

Stát ve třetím tisíciletí Autor: Hans Adam II., vládnoucí kníže z Liechtensteinu
Vydal: Grada, Praha 2011
Rozsah: 207 stran

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče