Vznik mafiána po Bílé hoře

12. prosince 2007, 17:22 - Rudolf Kučera
12. prosince 2007, 17:22

Rehabilitace kontroverzní osobnosti není kvůli jejím nekalým praktikám na místě

Velmi dobrá výstava Albrecht z Valdštejna a jeho doba ve Valdštejnské jízdárně na pražské Malé Straně a některé komentáře s ní spojené trochu připomínají pokus o jeho rehabilitaci. Nemá smysl vstupovat do aktuálních historických diskusí - například zda Valdštejn zradil císaře, či nikoli -, a je lepší se věnovat pouze jednomu aspektu jeho osobnosti. Otázce, jaký byl Valdštejn podnikatel, finančník a jak získal obrovský majetek. To možná o Valdštejnově osobnosti vypoví více než jeho kulturní zájmy.

Velké majetkové změny.

Po porážce stavovského povstání proti císaři Ferdinandovi II. na Bílé hoře v roce 1620 nastala v českých a moravských zemích jedna z největších majetkových změn v dějinách. Byla založena na principu propadnutí majetku (Verwirkung), kdy povstalecká země ztratí veškerá práva a téměř vše závisí jen na panovníkově vůli. Na počátku roku 1622 byl ve Vídni založen konfiskační soudní dvůr, který měl řídit zabavování majetku českých (ve smyslu böhmisch) rebelů podle instrukcí panovníka. Ten ostatně již dlouho před Bílou horou vyhlásil, že pokud se podaří povstání potlačit, mohou vítězové uhradit všechny své náklady z majetku rebelů.

Konfiskační komise a konsorcium.

Členy konfiskačního grémia byli císařský rada Friedrich von Talmberg, Štěpán hrabě Vrtba a Adam Valdštejn, strýc Albrechta z Valdštejna. V únoru 1622 podepsal císař takzvaný generální pardon, který znamenal, že se zříká trestů nejen smrti, ale i zbavujících postižené cti. Nyní šlo „pouze“ o tresty pokutami a konfiskacemi majetku. Kdyby konfiskační komise zcela splnila císařovy instrukce, nebyl by asi v Čechách ani jeden člověk, který by neměl být majetkově potrestán za své chování od defenestrace pánů Slavaty a Martinice až po Bílou horu. Ve stejné době byla ve Vídni také podepsána smlouva o „mincovním konsorciu“. Za jednu stranu ji podepsala císařská dvorní komora (tedy v podstatě císař) a za druhou holandský, kalvínský bankéř a obchodník Hans de Witte, který ji signoval i za své Mitkonsorten, čili společníky. Konsorcium mělo reformovat finance, provést měnovou reformu v rámci většiny monarchie.

Politické krytí.

Dodnes neznáme všechna jména těchto Mitkonsorten, kterých bylo celkem patnáct - pět nejznámějších však ano. V příslušných registrech byli uvedeni všichni. Mincovní registry a obchodní knihy bankovního domu de Witte však posléze příznačně zmizely. Vedle de Witteho víme o finančním expertovi Jakubu Bassewim z Treuenburka, císařském místodržícím v Čechách knížeti Lichtenštejnovi, Pavlovi Michnovi z Vacínova a konečně o Albrechtovi z Valdštejna. Tuto velmi pestrou společnost politicky kryli další společníci ve Vídni. Šlo velmi pravděpodobně o císařské úředníky spravující dvorní finance a s dohledem na finanční operace v Čechách. A také o důvěrné a vlivné poradce císaře, jako byli kníže Eggenberg a Karel hrabě z Harrachu.

Jedinečná historická příležitost.

Konsorcium nebylo žádnou tajnou společností, ale orgánem, který schválil císař a jenž měl splnit jeho hlavní zájem - získat z poražené země za každou cenu miliony zlatých na další války. Na samotných Čechách nikomu z nich nezáleželo, ačkoli to byl napůl český podnik. Byli totiž zcela zaujati skutečně jedinečnou historickou příležitostí, která neměla v celé Evropě obdobu. Císař potřeboval rychle a bezodkladně obrovské sumy peněz, a proto měla smlouva o konsorciu pouze roční planost. Hlavním garantem podniku byl kníže Lichtenštejn, vybavený mimořádnými pravomocemi.

Propojení aktivit.

Členství Albrechta z Valdštejna v konsorciu bylo sice důležité, ale pro něho samotného měl prioritu nákup zkonfiskovaných majetků, na což trpělivě čekal. Nakonec se obě tyto jeho aktivity propojily. Valdštejn se stal v roce 1621 „pražským plukovníkem“ a v roce 1622 i „gubernátorem českého království“. To znamenalo, že velel všem jednotkám v Praze a současně byl vrchním ubytovatelem všech jednotek v Čechách. Jinak řečeno, byl odpovědný za vojenskou správu v zemi. Tím byl de facto přímo pověřen, aby prováděl konfiskace majetku rebelů. V tomto ohledu získal největší možnosti ze všech svých kumpánů. Když se pak tyto majetky prodávaly, měl Valdštejn díky svému členství v konsorciu možnost levně nakoupit jejich největší část.

Konfiskace majetku.

V roce 1622 císař zmocnil Lichtenštejna, aby vyzval zvláštním patentem všechny ty, kdo si sami uvědomovali nějakou spoluvinu na rebelii, aby se dostavili před konfiskační dvůr. Dobrovolně se dostavilo 728 českých šlechticů, z toho 65 procent protestantských pánů. Chyběli zatčení a popravení, popřípadě ti, kdo utekli ze země nebo se dobrovolně nechtěli vydat rozsudkům. Konfiskační dvůr zkonfiskoval asi pět set panství, tři čtvrtiny z celkového movitého a nemovitého majetku království zhruba v hodnotě 45 milionů zlatých - jen do poloviny roku 1621 za téměř sedm milionů zlatých. Mnohdy byl majetek těch, u nichž nebyla vina jednoznačně prokázána, jen dočasně zkonfiskován, ale následně byl stejně rozprodán na trhu, byla-li po něm poptávka. Platila presumpce viny. Často se tedy stávalo, že byl zabaven majetek lidí, kteří se zjevně neprovinili. A to jen proto, že o něj měl zájem někdo z těch, kdo řídili konfiskace. Samotná konfiskace majetku na základě zločinu proti Majestátu však byla v 17. století považována za něco normálního. I protestanti zabavovali majetek poražených katolíků. Problém byl v provedení celé záležitosti.

Problematičtí lidé.

Na počátku, již v roce 1621, tedy těsně po bitvě na Bílé hoře, byly zabaveny statky všech hlavních rebelů. Hodnota jejich majetku byla určena podle zápisu v zemských deskách, v majetkovém registru českého království. Dvůr tak najednou vlastnil obrovské pozemky a stovky nemovitostí. Otázka pro císaře ovšem zněla: Jak z toho všeho rychle získat prostředky použitelné na placení války, v níž šlo Vídni o všechno? Nejlepší by bylo, kdyby si císař ponechal veškerý zabavený majetek ve vlastní správě, která by dbala na to, aby veškeré příjmy z hospodaření plynuly do císařské pokladny. To by však císař musel mít k dispozici jiný druh lidí, než byli Lichtenštejnové, Valdštejnové, Michnové a jim podobní. Tedy zodpovědné hospodáře loajální k císaři, a nikoli osoby, které podléhají nezřízené touze po osobní moci a po hromadění osobního majetku.

Půjčky a zástavy.

Císař se proto již po Bílé hoře zajímal o to, neposkytli-li by někteří zámožní čeští šlechtici půjčku, za kterou by dostali do zástavy část statků rebelů, jimž bude majetek později zkonfiskován. Nejochotnější byl Albrecht z Valdštejna. Nabídl císaři půjčky ve výši 196 tisíc zlatých a získal za ně do zástavy majetky v hodnotě více než 620 tisíc zlatých. Důležité pak především bylo, že ze zástavy vyplývalo předkupní právo, které si Valdštejn později na panovníkovi vymohl. Císař se však během roku 1622 rozhodl nabídnout větší část konfiskovaného majetku k přímému prodeji, protože systém půjček nestačil na financování jeho potřeb. V září 1622 císař vydal Lichtenštejnovi rozkaz, který v podstatě znamenal požadavek okamžité zálohy ve výši tří milionů zlatých na plánované prodeje. Již předtím však učinil chybu, které nyní využili finanční piráti z Prahy k okradení císařské pokladny.

Důsledky nedostatku drahých kovů.

Problém byl v tom, že drahých kovů, především stříbra, bylo již dlouhou dobu čím dál méně a nepostačovaly k výrobě mincí. Proto již v červenci 1621 Lichtenštejn poslal císaři návrh na znehodnocení mincí ražených v Čechách, který spočíval ve snížení obsahu stříbra v nich. Zdůvodnil to také tím, že při konfiskování majetků rebelů bylo nutné se vyrovnat s jejich oprávněnými věřiteli nebo nepominutelnými dědici, a kdyby se snížila hodnota mincí, také císařovy povinnosti by byly menší. Výsledkem těchto jednání bylo již zmíněné založení mincovního konsorcia na začátku roku 1622. To získalo za roční nájem šesti milionů zlatých monopolní právo na ražbu mincí v Čechách, na Moravě a v Dolním Rakousku a současně výhradní právo vykupovat neražené stříbro, kterému se říkalo pagament. Navíc mělo konsorcium právo vykupovat všechno stříbro vytěžené v českých dolech.

Smysl akce.

Odhaduje se, že konsorcium dalo do oběhu během necelých dvou let činnosti více než 42 milionů zlatých, přičemž konečný zisk spočíval v rozdílu mezi nákupní cenou stříbrného pagamentu a hodnotou vyražených mincí. V českých zemí nastaly devalvace a obrovské zdražování, umocněné dalším znehodnocováním mincí. Hlavní smysl této akce, a proč do ní vstupovali lidé jako Valdštejn, vyšel najevo až v době přímých obchodů se zkonfiskovanými statky. Tehdy se obě akce propojily a přinesly jejich aktérům pohádkové jmění, protože za statky platili znehodnocenou mincí.

Mistr v okrádání.

Valdštejn si činil nárok především na největší pozemkové vlastnictví v Čechách po rodu Smiřických. Zatím se však spokojil s tím, že zablokoval jeho možný prodej, protože je měl v zástavě. Naopak se nabídl jako kupec statků po pěti nejznámějších rebelech, Thurnovi, Šlikovi, Budovci z Budova, Berkovi z Dubé a Kryštofovi z Redernu. Podle kupních smluv měl za všechny statky nakoupené v roce 1622 zaplatit 536 tisíc zlatých. Nakonec se však ukázalo, že šlo o největší obchod jeho života. Na rozdílu mezi odhadní a kupní cenou vydělal 153 tisíc zlatých. A na rozdílu mezi kupní cenou a skutečnou cenou získal podle odhadů dalšího půl milionu zlatých. To všechno ještě dříve, než do císařské pokladny cokoli zaplatil. Následoval vrchol Valdštejnova mistrovství v okrádání císaře.

Pozemkový magnát.

Nejprve uplatnil dlužní úpis z roku 1620 za verbování vojáků. K němu připočetl šestiprocentní úrok za dva a půl roku a celkovou částku ve výši 107 212 zlatých odečetl od kupní ceny. Pak požádal o úhradu škod, které mu způsobili rebelové na statcích na Moravě, a získal další slevu 170 tisíc zlatých. Zbytek kupní ceny uhradil tím, že postoupil císaři své moravské statky, na nichž stejně nežil a o něž se nezajímal. Výsledek? Z půl milionu zlatých nakonec nezaplatil císaři ani jeden a stal se největším pozemkovým magnátem v Čechách. Zůstával však problém s majetkem rodiny Smiřických, jehož cena se odhadovala na jeden a tři čtvrtě milionu zlatých. O jeho rozdělení se nejprve dohodl Lichtenštejn s Valdštejnem, ale nakonec císař prodal jeho větší část Valdštejnovi.
Valdštejnova nenasytnost však začala děsit jeho spojence. Všichni kradli a podváděli, ale on ze všech nejvíce a neznal míru. Pokračoval v nákupech zkonfiskovaných statků, jak je zaplatil, se však asi nikdy přesně nedozvíme.

Hlava mafie.

Když se v roce 1628 prováděl finanční audit české zemské komory, bylo zjištěno, že se během posledních deseti let neudělalo žádné vyúčtování a z účtů z prodeje konfiskovaných majetků se nedala zjistit celková bilance s nimi spojených finančních prostředků. Důvodem bylo, že v nich figurovali především lidé, kteří měli nejrůznější pohledávky u císaře. A to za služby, které pro něho někdy vykonali. Navíc byli součástí jakési mafie, která sahala ode dvora ve Vídni až do Prahy. Nemohl do ní proniknout nikdo zvenku a byl vůči ní bezmocný i císař - navzdory jeho potřebám na obranu říše.
Jednou z jejích hlav byl Albrecht z Valdštejna, jehož rehabilitace by proto byla čirou dekadencí.

Popisek 1: Rozporuplná postava českých dějin. Albrecht z Valdštejna, který žil v letech 1583 až 1634 (na obraze od Mattheus Meriana) v pobělohorské době nakupoval zkonfiskované statky v Čechách a na Moravě. Jak je zaplatil, se však asi nikdy přesně nedozvíme. Popisek 2: Okradený panovník. Ferdinand II. Štýrský (1578-1637, na Sustermansově obraze z roku 1624) z rodu Habsburků byl v letech 1619 až 1637 císařem římským a králem českým, uherským a chorvatským. Navzdory těmto funkcím byl zcela bezmocný vůči mafii, která sahala ode dvora ve Vídni až do Prahy.
Popisek 3: Tady to začalo. Bitva na Bílé hoře 8. listopadu 1620 vyvolala v českých a moravských zemích jednu z největších majetkových změn v dějinách.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče