Vzestup Maghribu

24. března 2009, 15:55 - Kenji Hall
24. března 2009, 15:55

Severní Afrika se začíná rychle stávat nejen klíčovým dodavatelem energie...

Celý podtitul:
Severní Afrika se začíná rychle stávat nejen klíčovým dodavatelem energie, ale také výrobní alternativou východní Evropy

(v rámečku)
Reportáž z rozvojových trhů

(text)
Po pádu berlínské zdi se japonská společnost Sumitomo Electric Industries spojila s množstvím dodavatelů automobilových součástek a postavila ve východní části Evropy nízkonákladové výrobní haly. Továrny byly otevřeny od Polska až po Bulharsko a v dnešní době má Sumitomo v regionu desítku výrobních kapacit. Nyní však tato společnost přesunuje výrobu na jih od Evropy, do starodávného marockého přístavu Tanger a do Bú Sálimu, tržního města rozkládajícího se uprostřed obilných polí na severu Tuniska. Sumitomo uvádí, že vzhledem k rostoucím nákladům ve východní Evropě je stále těžší vytvářet zisk. Sever Afriky oproti tomu nabízí řádově nižší mzdové náklady a množství nedočkavých pracovníků.
Sumitomo není jedinou společností, která si razí cestu do Maghribu – pásu čtyř rozvojových zemí rozkládajících se podél jižního pobřeží Středozemního moře. Oblast, které vévodí Maroko a Tunisko a jež má 84 milionů obyvatel, láká významné investory, kteří zde stavějí vše – od automobilek, přes letecký průmysl až po pětihvězdičkové rekreační kapacity a call centra pro nadnárodní společnosti. Za posledních pět let investice přesáhly 30 miliard dolarů.
Dokonce i Alžírsko a Libye, které dlouhou dobu byly na mezinárodním poli opomíjené, začínají své stagnující ekonomiky oživovat. Obě země se otevírají pro zahraniční investory a díky plynovodu pod Středozemním mořem se stávají významným dodavatelem plynu do Evropy, která hledá alternativy pro politicky nestabilní Rusko. „Země Maghribu mají velmi rozdílné politické systémy, ale jsou na správné cestě a jdou stejným směrem,“ říká André Azoulay, bývalý ředitel francouzské banky, který je v současnosti ekonomickým poradcem marockého krále Muhammada VI.
Maghrib, což v arabštině znamená „místo ležící na západě“, se bude pravděpodobně nadále rozvíjet, nehledě na celosvětovou hospodářskou recesi. Ekonomické prognózy pro rok 2009 počítají s růstem 3,7 procenta v Tunisku a více než pět procent v Lybii. Poradenská firma Euler Hermes, která analyzuje investiční rizika, hodnotí Tunisko a Maroko jako bezpečnější země v porovnání s Maďarskem, Rumunskem a Bulharskem. „Přestože (země Maghribu) budou nesporně nepříznivě ovlivněné recesí, jsou dostatečně robustní na to, aby situaci zvládly,“ hodnotí situaci analytik Andrew Atkinson ze společnosti Euler Hermes.

VLÁDY PODPORUJÍ BYZNYS
Vzhledem k tomu, že Maghrib představuje bránu do celého kontinentu, je jeho přitažlivost naprosto pochopitelná. Tanger odděluje od Španělska pouhých dvanáct kilometrů Gibraltarského průlivu. Vlády v regionu podporují podnikatelské aktivity a jsou relativně stabilní. Navíc je tady levně, platy továrních dělníků činí v průměru 195 až 325 dolarů měsíčně. Pro srovnání – francouzská automobilka Renault ve své rumunské továrně Dacia Logan vyplácí měsíčně v průměru 671 dolarů.
Uvedená čísla nám pomohou pochopit, proč Renault staví jednu z největších montážních hal právě v Tangeru. Předpokládá se, že v továrně bude zaměstnáno 6000 dělníků a maročtí představitelé říkají, že by tato továrna mohla přilákat subdodavatele, kteří nabídnou dalších 35 000 míst. Nehledě na to, že světová ekonomická krize oddálila spuštění továrny téměř o celý rok, výkonný ředitel Carlos Ghosn tvrdí, že Renault se nadále angažuje v projektu, jenž počítá s výrobou levných vozů Logan nejen pro oblast Maghribu. „Hodnotíme zdejší trhy optimisticky,“ dodává.
Evropský letecký průmysl si od tohoto regionu také hodně slibuje. Airbus investoval 76 milionů dolarů do továrny, jež má být příští rok otevřena v Tunisku a v níž najde práci 1500 zaměstnanců. V oblasti Maghribu je již nyní zaměstnáno 10 000 lidí v subdodavatelských firmách, které vyrábějí výztuhy trupu letadel, vysokotlaké potrubí a mnohé další součástky pro letecký průmysl. Například francouzská společnost Groupe Safran má v Maghribu šest výrobních kapacit a zaměstnává 1400 lidí. Ženy v bílých ochranných pláštích pečlivě splétají elektrické dráty do kabelů určených pro boeingy a airbusy ve vzdušné a zářivě osvětlené továrně nedaleko letiště v Casablance. Tento společný podnik Boeingu a marockého leteckého přepravce Royal Air Maroc zaměstnává 600 lidí, kteří si v průměru vydělají 315 dolarů měsíčně. Pracovní týden má 44 hodin, což je o dost více než v Evropě. Vzhledem k absenci odborů je pro manažery snazší uzpůsobit výrobu množství objednávek tím, že zaměstnanci pracují přesčas. „Jsme konkurenceschopní nejen díky platům, ale také díky flexibilitě a schopnosti reagovat na aktuální situaci,“ uvádí Hámid Andalusí, ředitel marockého provozu společnosti Safran.
Casablanca je příkladem dravosti Maghribu. Pryč je zchátralost a bezpráví bojové pevnosti popsané ve filmu Humphreyho Bogarta, díky němuž se Casablanca stala nechvalně proslulou. Dnes je Casablanca rušným městem se čtyřmi miliony obyvatel. Výškové kancelářské budovy ční nad starobylou medínou, starověkou čtvrtí s úzkými a klikatými uličkami. Na předměstí dělníci dokončují rozsáhlý komplex kancelářských budov nazvaný Casanearshore. Budou se zde nacházet call centra a back-office provozy takových firem, jako je Dell či banka BNP Paribas, jejíž centrála sídlí v Paříži a která se stejně jako ostatní snaží využít znalosti francouzštiny v této bývalé francouzské kolonii.

NEJLEPŠÍ VE SVÉ TŘÍDĚ
Dalším lákadlem pro nadnárodní společnosti je kvalifikovaná pracovní síla, díky školní výuce v Maroku a Tunisku. Světové ekonomické fórum řadí kvalitu tuniského matematického a přírodovědného vzdělání na sedmou příčku světa (USA jsou na 48. místě). V marockém pohoří Atlas byla dokonce otevřena univerzita amerického stylu, kde všechny přednášky probíhají v angličtině a předpokládá se, že každý student stráví alespoň jeden semestr v zahraničí.
Podobné investice vytvářejí příležitosti pro maghribskou mládež. „Žiju svojí vášní,“ vypráví Elmehdí Daú Makane, který o sobě říká, že je závislý na videohrách. Pracuje pro francouzského výrobce virtuálních her Ubisoft Entertainment v designérském studiu v Casablance. Je jedním z 85 zaměstnanců studia a rád tráví veškerý svůj čas vytvářením takových her, jako je Rayman Raving Rabbits pro konzole Nintendo.
Když odjedete pár kilometrů za hranice Casablanky, obrázek se rychle změní. Narazíte na zaprášené vesničky a káry tažené osly a potom na Saharu, jež zabírá více než tři čtvrtiny území Maghribu. Tato oblast je mnohem méně rozvinutá, než byla východní Evropa v době, kdy padla berlínská zeď. Maroko je nejchudší zemí Maghribu. Hrubý domácí produkt na hlavu činí 4000 dolarů, pro srovnání v nejchudší zemi Evropské unie – Bulharsku – tento údaj činí 13 200 dolarů. Míra gramotnosti je v Maroku pouhých 52 procent oproti více než 98 procentům v Bulharsku.

Horní sloupky na str. 041 (dokončení článku)

Pětačtyřicetiletý marocký král Muhammad VI. a dlouholetý prezident Tuniska Zín Abidín bin Alí zprivatizovali podniky a uvolnili pracovní legislativu. Reformy však zdaleka nejsou u konce. „Je tady korupce, protežování příbuzných, banální závist,“ hodnotí situaci Kathy Krigerová, bývalá americká diplomatka v Maroku, která provozuje v Casablance restauraci Rick’s Café inspirovanou barem z legendárního filmu. Přestože Libye a Alžírsko udělaly obří pokroky – nejsilnější hráči oboru jako BP, Royal Dutch Shell a Exxon Mobil zde investovali – mají před sebou ještě dlouhou cestu.
Nehledě na určité nejistoty se Maghrib zdá být v relativně dobré kondici, aby překonal ekonomickou bouři. Na rozdíl od východní Evropy není zahlcený zahraničními dluhy. OSN uvádí, že zahraniční investice v oblasti Maghribu klesly vloni asi o pět procent, což není špatné v porovnání s jednadvacetiprocentním propadem na Blízkém východě. „Zaznamenali jsme, že některé projekty byly odložené nebo zrušené,“ uvádí James Morrow, šéf Citigroup pro oblast Maroka, Tuniska a Lybie. Morrow však dodává: „Je to další logická lokalita pro ty společnosti, které chtějí diverzifikovat míru rizika.“

Popisek (obrázek s.038)
Na vzestupu (zprava ve směru hodinových ručiček):
obchodní čtvrť v Alžíru, přístav v Tangeru, alžírská plynárna, továrna Renaultu v Casablance

MAPKA, s. 040
v rámečku:
Růst HDP
2008
Růst HDP
2009 (odhad)
Počet obyvatel
HDP na hlavu
*

6,2 %* 4,0 %
MAROKO
34,3 milionu
4000 USD

4,9 %* 3,8 %
ALŽÍRSKO
33,7 milionu
7100 USD

5,1 %* 3,7 %
TUNISKO
10,4 milionu
8000 USD

7,0 %* 5,5 %
LIBYE
6,1 milionu
14 900 USD
Pramen: Světová banka, IMF, CIA World factbook

* (BOX)
ALŽÍRSKO JE OTEVŘENÉ – VÍCE MÉNĚ
Investoři dělají dlouhé kroky bez ohledu na obrubníky Stanley Reed
ALŽÍR
Ve spartánské šestipatrové budově stojící ve špinavé boční uličce města Alžír si Nadia Derafaová a Mohamed Asár zvykli pracovat dlouho do noci. Tato dvojice zastupuje El Sewedy Cables, egyptskou společnost, jež usiluje o podíl na 190 miliardách dolarů, které Alžírsko plánuje investovat do projektů na rozvoj energetiky a infrastruktury. Po dobu delší než dva roky trávili veškerý svůj čas vyhledáváním lokality, získáváním povolení a výběrem stavební firmy, jež továrnu postaví. Byla to pořádná dřina, ale továrna za 50 milionů dolarů, vzdálená 160 kilometrů od alžírského hlavního města, rozjede výrobu elektrických kabelů na plný výkon již letos na jaře. „Musíte si prostudovat systém a ukázat, že chcete investovat,“ říká Asár, osmatřicetiletý Egypťan, který je ředitelem alžírských aktivit společnosti El Shewedy. „Žádostí je však spousta.“
El Shewedy je předvojem dalších společností, které se snaží dostat na potenciálně lukrativní nový trh. Ještě donedávna bylo Alžírsko pro zahraniční byznys neproniknutelné. Přestože cizinci dosud narážejí na spoustu překážek, dosahují zisků díky tomu, že se zaměřují na příležitosti v oblastech zemědělství, energetických zdrojů, bankovnictví, výroby elektrické energie a v mnoha dalších. „V naší zemi je potřeba udělat úplně všechno,“ říká Ísád Rebrad, ředitel koncernu Cevital se sídlem v Alžíru s tržní hodnotou dvě miliardy dolarů, jehož obchodní aktivity sahají od zpracování potravin až po stavební činnost.
Alžírsko za poslední půlstoletí zažilo víc než jen hospodářskou krizi. Francouzskou nadvládu ukončila v roce 1962 brutální válka za nezávislost. Poté po sobě zanechala 100 tisíc mrtvých Alžířanů strašlivá válka s islamisty v devadesátých letech 20. století. V roce 1999, kdy se s pomocí armády stal prezidentem Abdal Azíz Buteflika, převzala moc do svých rukou vláda. Přestože extremisté stále představují hrozbu, Buteflika dokázal obnovit bezpečnost a snaží se vyvést ekonomiku ze závislosti na exportu ropy a zemního plynu.
Díky této snaze je dnes Alžírsko v mnohem lepší kondici. V posledních letech hospodářský růst pravidelně činil v průměru pět procent a zahraniční rezervy dosahují 140 miliard dolarů. Investice gigantů BP, ENI a Anadarko Petroleum přilákala do Alžírska vidina zásob dosahujících 41 miliard barelů ropy. Cizinci ovšem začínají zapouštět kořeny i v dalších sektorech. Francouzská BPN Paribas rozvíjí bankovní operace pomocí 500 zaměstnanců. Francouzský výrobce cementu Lafarge vlastní v Alžírsku dvě velké cementárny a odhaduje pro tento rok růst o pět až deset procen vzhledem k pokračující čilé výstavbě nových silnic a obytných budov. Egyptský telekomunikační král Nagíb Sawiris získal v roce 2001 licenci pro mobilní telefony. Jeho alžírská síť Djezzy má v současné době 4000 zaměstnanců a tržby dosáhly v roce 2008 takřka dvou miliard dolarů. „Když se Alžírsko otevře ještě víc, zažije skutečný rozmach,“ předpovídá Sawiris. ZAHRANIČNÍ „ŠMELINA“
Změna je znatelná zvláště v alžírských městech. Kultura Alžíru a Oránu ležícího asi 300 kilometrů západně je mnohem bližší kultuře francouzské než kultuře muslimských zemí ležících na východě. V legendárním oránském hudebním klubu Melomane místní kapela předvádí všechny styly – od chaabi, což je druh alžírské salsy, až po píseň Franka Sinatry My Way. Alžír se svými elegantními budovami z bílého kamene usazenými nad rozlehlým zálivem nabízí francouzské brasserie a působivé bary zasazené v podloubí úzkých uliček a v průchodech.
Problém je, že by Buteflika mohl vstřícné plány zarazit. Vloni na podzim se dvaasedmdesátiletý prezident zasadil o změnu ústavy, která mu nyní umožňuje ucházet se v dubnových volbách již potřetí o zvolení na další pětileté období. Buteflika oživil svoji kampaň nacionalistickou rétorikou, v níž obviňuje zahraniční investory z černého obchodu. V srpnu zavedl omezení pro investice ze zahraničí a požadavek na majoritní alžírský podíl v nových podnicích – tento postup mu má zcela evidentně zajistit podporu armádních bossů a špiček zpravodajských služeb.
Pro Alžírsko představuje výhodu, že vstupuje do světové recese ve slušné finanční kondici. Jelikož státní dluh dosahuje pouhých čtyř miliard dolarů, může si letos Alžírsko dovolit modernizovat zchátralou infrastrukturu a stavět desítky tisíc bytů a domů. Lidé napojení na byznys jsou přesvědčeni, že hospodářství i v letošním roce poroste, i když pravděpodobně o něco pomaleji než vloni, kdy růst činil pět procent.
Pokud se ceny ropy neodrazí ode dna, bude muset Buteflika vymyslet, jak předejít prudkému nárůstu nezaměstnanosti. Oficiální míra nezaměstnanosti činí třináct procent, mezi mladými Alžířany je však mnohem vyšší. A takové projekty, jako je výstavba dálnice, nevytvářejí mnoho pracovních příležitostí; rychlostní komunikaci protínající zemi od východu na západ realizují čínské společnosti využívající čínské dělníky. Množství mladých mužů postávajících na ulicích si vysloužilo označení hittist – což je slovní hříčka vycházející z arabského slova pro zeď, o niž se celý den opírají. Značná část těchto mužů se pravděpodobně jednoho dne vypraví za prací do Francie, to je však stále těžší vzhledem ke zpřísňování imigračních opatření v Evropě.
Alžírsko nadále představuje pro podnikatele výzvu. Nicméně kvantum stížností se týká byrokracie, která hází klacky pod nohy legitimním obchodním aktivitám, ale jen málo se snaží zastavit ilegální import nebo najímání dělníků bez pracovního povolení. Velvyslanectví USA odhaduje, že černý trh představuje asi polovinu alžírské ekonomiky a šéfové firem si stěžují, že po nich byrokraté požadují úplatky. „Podnikatelské prostředí je velmi složité,“ říká Slim Othmani, výkonný ředitel alžírského výrobce ovocných šťáv Rouiba. „Příležitosti jsou však ohromné.“
Ropa nepochybně pohání hospodářství, jeví se však jako dvojsečné požehnání. Alžírsko pokrývá zhruba deset procent evropské spotřeby zemního plynu a do roku 2012 plánuje navýšit export této suroviny asi o třetinu. Dominantní postavení v sektoru však zaujímá státem vlastněný podnik Sonatrach. Kritici upozorňují na to, že Sonatrach zaměstnává relativně málo lidí a obrovské příjmy, které má – v roce 2008 to bylo 76 miliard amerických dolarů – umožňují vládě záměrně oddalovat hospodářské reformy. „Jsme příliš závislí na ropě,“ říká předseda sdružení podnikatelů Réda Hamjání. Dodává nicméně, že většině Alžířanů ropa „nepřináší blahobyt“.
*

Popisek, foto s. 041
Prezident Buteflika nyní požaduje, aby v nových podnicích drželi většinový podíl Alžířané

Copyrighted 2007 by The McGraw-Hill Companies, Inc BusinessWeek

Překlad: Edita Jiráková

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče