Významný úspěch

18. června 2008, 13:18 - Daniel Choděra
18. června 2008, 13:18

Justiční spolupráce v civilních věcech se v EU prohloubila

Výsledkem snahy států Evropského společenství (ES) překonat problémy spojené se samostatností jednotlivých justičních soustav, teritoriálním charakterem řízení soudů jako státních orgánů a s územní omezeností účinků soudních rozhodnutí byla Bruselská smlouva ze 27. září 1968. Týkala se pravomoci soudů a uznání a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech a reagovala na stále častější potíže při vzniku soukromoprávních vztahů s mezinárodním prvkem. To přinášelo problémy týkající se nejen mezinárodní pravomoci soudů, uznatelnosti a výkonu soudních rozhodnutí, ale i rozhodného práva. Nárůst počtu těchto soukromoprávních vztahů s mezinárodním prvkem byl především spjat s existencí ES a s postupným naplňováním významu společného, respektive jednotného vnitřního trhu, v němž nastávalo uvolňování pohybu zboží, osob, služeb i kapitálu. Je tedy logické, že největší iniciativa v této oblasti vycházela od členských států. Jelikož však v této době ES nemělo dostatečnou kompetenci, bylo nutné tyto iniciativy řešit multilaterálními mezinárodními smlouvami. V oblasti unifikace rozhodného, kolizního práva hraje zásadní roli Římská smlouva. Z hlediska unifikace mezinárodního procesního práva však lze považovat za nejvýznamnější Bruselskou smlouvu.

Historický vývoj

Přínos Bruselské smlouvy se projevil okamžitě. A ukázalo se jako žádoucí, aby k ní přistoupily i další, nečlenské státy ES, zejména Evropského sdružení volného obchodu (ESVO). Ustanovení Bruselské smlouvy však přístup nečlenských států ES nepřipouštěla, a proto byla 16. září 1988 uzavřena Luganská smlouva. Ta rozšířila používání pravidel Bruselské smlouvy na další státy a poté ji nahradila nová Luganská smlouva z 30. října 2007. V důsledku Amsterdamské smlouvy v roce 1997, která mimo jiné rozšířila pravomoci orgánů ES, bylo přijato bruselské nařízení č. 44/2001. To pro členské státy ES s výjimkou Dánska nově upravilo nejen příslušnost soudů v soukromoprávních vztazích s mezinárodním prvkem, ale i podmínky uznávání a výkonu jejich rozhodnutí v těchto věcech. A nahradilo Bruselskou smlouvu, která výrazně ztratila na významu.

Rozsah působnosti smluv

Pokud jde o právní úpravu vycházející z bruselského nařízení či z Bruselské a Luganské smlouvy, je nutné si především uvědomit rozsah působnosti těchto aktů. Rozsah působnosti vychází z úvodních ustanovení a jsou za něj stanoveny věci občanské a obchodní bez ohledu na druh soudu. Tyto akty se přitom netýkají daňových, celních a správních věcí, osobního stavu, způsobilosti fyzické osoby k právům a právním úkonům, majetkových vztahů mezi manželi a dědění, konkurzů, vyrovnání a podobných řízení, sociálního zabezpečení a rozhodčího řízení. Není-li dána působnost těchto aktů v některých věcech, neznamená to, že nenastaly jinými rozhodnutími, zejména pak na komunitární úrovni, výsledky v oblasti justiční spolupráce i v nich, například nařízení č. 1346/2000 o konkurzním řízení.

Pravomoci soudů

Otázka pravomoci či příslušnosti soudů členských států je řešena na principu, který vychází z domicilu žalovaných osob. Rozhodujícím kritériem tedy není státní příslušnost žalovaného či jiná hlediska, ale bydliště či sídlo, tedy domicil žalovaného. Toto kriterium není jediné. Jde však o kriterium, k němuž jsou upraveny alternativní pravomoci. To dává žalobci možnost si v určitých případech zvolit, kam je pro něho výhodnější podat žalobu. Známá je také pravomoc založená na dohodě stran či výlučná. Tou rozumíme konstrukci, při níž jsou vždy pravomocné soudy pouze jednoho státu bez ohledu na domicil žalovaného. Například při řízení, jehož předmětem jsou věcná práva k nemovitosti, jsou vždy pravomocné soudy členského státu, v němž se objekt nachází.
Uznatelnost a vykonatelnost rozhodnutí soudů členských států v jiné zemi jsou výsledkem snahy zavést jejich volný pohyb v rámci Evropské unie. A redukovat na minimum podmínky a formalismy pro vykonatelnost soudních rozhodnutí. Základním smyslem je vytvořit prostor, v němž rozhodnutí soudu jednoho členského státu má na území ostatních stejné účinky jako v zemi jeho vydání a je snadno vykonatelné. Hlavní požadavky pro uznání rozhodnutí jsou, že je vydal soud členského státu a že je ve věci, jež odpovídá rozsahu působnosti úmluv či nařízení. Procedura pro vykonatelnost rozhodnutí je poměrně jednoduchá. Přičemž se respektuje ochrana strany, proti níž výkon rozhodnutí směřuje.
Lze tedy konstatovat, že v oblasti justiční spolupráce v civilních věcech nastaly významné úspěchy a výsledky. Tyto akty přinášejí záruku uznání a vykonatelnosti většiny rozhodnutí národních soudů v civilních a obchodních věcech v EU. A mezinárodní pravomoc národních soudů v EU není v rámci pravidel stanovených těmito akty limitována. Tím byly podpořeny jednotlivé svobody představující jednotný vnitřní trh.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče