Vymizelá budoucnost

21. listopadu 2011, 16:43 - Jefim Fištejn
21. listopadu 2011, 16:43

Komentář

Lidé dnes spíše věří (pánubohu, sobě, penězům nebo čemukoli jinému), než plánují

Už ani budoucnost není tím, čím bejvávala, praví starý vtip. Je to kód naší doby. Nestojí za tím nostalgie po minulosti. Vyjadřuje spíše stesk po časech, kdy o budoucnost ještě šlo, stesk po železu a páře, hmotné výrobě a technickém pokroku. Deficit budoucnosti bolestivě pociťují lidé nezávisle na svých názorech. I to, co se zdálo být střetem nesmiřitelných ideologií, může být ve zpětném zrcátku viděno jako zápas různých projektů budoucnosti. „Neznám žádného politika, ať již demokrata nebo republikána, jenž by byl schopen prosazovat výrazné snížení sociálních výdajů, aby uvolněné peníze mohly být použity na velké inženýrské projekty…V roce 1969 člověk přistál na Měsíci a ve stejné době se konal festival ve Woodstocku. Právě tehdy hippies zachvátili zemi a válka o pokrok byla prohrána.“ Tento výrok nepatří nějakému zapšklému starokomunistickému dědkovi – nostalgie po železné ruce pokroku vychází ze samého srdce Silikonového údolí. Jeho autorem je 43letý Peter Thiel, zakladatel PayPal, spolumajitel Facebooku, významný venture investor. Začátkem října v časopise National Review otiskl článek s výstižným titulkem Konec budoucnosti. Ve Spojených státech tedy není politik schopný navrátit budoucnost. Můžeme se oprávněně tázat, zda vůbec lze uskutečnit sen o průmyslové a technologické renesanci? Pro život zasvěcený budoucnosti, pro průlomové objevy a revoluční technická díla je zapotřebí asketismu a nekompromisního vůdcovství. Nejde jen o to, že takoví lídři nejsou k mání, nýbrž o to, že je takřka nemožné donutit lidi k odříkání v situaci, když není žádná viditelná vnější hrozba. Spolu s obrazem nepřítele zmizel i obraz budoucnosti, kvůli níž stálo za to přinášet oběti. Zbaveni strachu lidé raději volili přítomnost.
Velké projekty jsou dnes představitelné jen tam, kde existuje státní moc schopná šetřit na lidech. Takových států není mnoho. Patří k nim kupříkladu Čína. Je to také jedno z mála míst, kde se spřádají grandiózní technologické plány a uskutečňují velkolepé projekty. Tam se obracejí nazpět proudy řek a na zelené louce vznikají milionová města. Tam je miliarda lidí schopna pracovat za kus žvance od nevidím do nevidím. Leč i tam tato doba pomalu končí. Historická volba je učiněna ve prospěch syté přítomnosti, na úkor budoucnosti z fantastických románů. Potíž je v tom, že i přítomnost se dnes stává méně sytou než dříve. Že inženýrská představa budoucnosti ztrácí na celé čáře, neznamená, že nebude nahrazena žádnou jinou. Určitě si ji nebudeme představovat v podobě futuristických měst, kosmických výtahů a létajících aut. Byla to masová hra 20. století, kdy na obou stranách železné opony uměla moc mobilizovat veškeré ekonomické a politické zdroje. Ovšem podíváme-li se kriticky na úspěchy plánovačů, zjistíme, jak málo bylo v realitě uskutečněno z toho, co namalovali na papíře. Důležité je pochopit, že inženýrská budoucnost je nenávratně pryč. To, co lidstvo čeká, je spíše organického původu. Asi tím definitivně končí doba osvícení, doba vědomostí. Přichází doba nevědomostí. V zásadě je rozvoj možný i bez jednotných center vědomostí. Jednotkou budoucnosti se stává člověk, nikoli společnost. Investice do rozvoje osobnosti by neměly vypadat jako předvolební zvyšování mezd. Smysluplné je vkládat kapitál v to, co umožňuje každému realizovat své potenciální možnosti. Takový realizovaný jedinec je lepším vkladem do budoucnosti než těžba uranu trestanci. Vývoj české společnosti „za totáče“ nešel opačným, nýbrž paralelním směrem k vývoji rozvinutých zemí. V české realitě (a v komunistickém světě obecně) byly stejné procesy karikovaně přehnané. Chloubou byla vodní veledíla a obří turbíny. Náš sociálně-inženýrský průmyslový stát byl mnohem brutálnější než západní společnosti, proto v postkomunistické a postindustriální době nabývá někdy stejný bolestivý přechod od inženýrského plánování k organickému životu absurdních podob.
Volba přítomnosti je přirozený proces, který probíhá všude na světě. Jsou sice státy, které lpí na přežitých společenských institucích, avšak stále méně je režimů schopných lámat přes koleno vůli většiny. Každý vladař se bojí u vidiny voleb přijít o podporu elektorátu. Ve světě vítězné organiky se jednoduché inženýrské metody řízení uplatňují prachšpatně. Lidé dnes spíše věří (pánubohu, sobě, penězům nebo čemukoli jinému), než plánují. Plánování patřilo době Velkého stylu, Velkého státu, Velké moci. Taková moc dnes možná není, leda jako divadelní kulisy.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče