Vstup do EU přináší novým členům nejen výhody, ale i hospodářské problémy

09. června 2003, 00:00 - Připravil Jaroslav Lenert, publicista
09. června 2003, 00:00

Klady připojení k Evropské unii ve všech státech mnohonásobně převyšují negativní dopady tohoto procesu.

Ekonomické potíže některých členských zemí však spíše než Evropská unie způsobily vnější faktory - například globalizace či ropná krize

Zkušenosti z posledních tří etap rozšiřování ukázaly, že vždy jsou postiženy pouze některé obory, a to většinou ty nejméně konkurenceschopné.

Řecko

Helénská republika vstupovala v roce 1981 do Unie ve velmi špatném hospodářském stavu. Hlavními znaky byly: enormně vysoký veřejný dluh, roční schodek rozpočtu kolem sedmi procent HDP a dvoumístná inflace. To bylo doprovázeno vysokou nezaměstnaností a značným počtem občanů, kteří žili v zahraničí. V zemi chyběla infrastruktura, kvalifikovaná pracovní síla a spolehlivý právní rámec pro podnikání. Ekonomika byla zaměřena hlavně na zemědělství, průmysl vytvářel pouze sedminu hrubého národního produktu. Od té doby se pomocí různých bruselských fondů, které loni tvořily tři procenta řeckého HDP, podařilo většinu těchto nedostatků vymýtit. Mírně (na pětinu) vzrostl podíl průmyslu na HDP - i když ten se z některých tradičních středisek ve středu a na severu země přestěhoval blíže dopravním uzlům. Většina zaměstnanců však odmítla opustit své domovy, proto se dnes tyto oblasti potýkají s vysokou nezaměstnaností a s doprovodnými sociálními problémy. Po mnoha miliardách dotací se podařilo zachránit i většinu zemědělské produkce, která se nyní podílí na HDP necelou desetinou. Největší význam však pro Řecko měla podpora turistiky, díky níž se země stala jednou z nejoblíbenějších destinací celého světa. I proto dnes 70 procent HDP vytvářejí služby, což je v rozvinutém světě výjimka. V souvislosti s uvedenými změnami došlo v posledních dvaceti letech k výraznému růstu životní úrovně, která se dnes pohybuje kolem úrovně sedmdesáti procent nejvyspělejších zemí U nie a je o polovinu vyšší než na začátku zmíněného období.

Španělsko

Španělsko bylo jednou ze dvou chudých jihoevropských zemí, které vstoupily do Unie v roce 1986. Národní ekonomiku čekaly ihned po zapojení do evropského integračního procesu problémy. Evropská unie se totiž rozhodla (hlavně pod tlakem Francie), že bude chránit své zemědělství a pracovní místa. Kvůli předpokladu, že by se chudí Španělé stěhovali na sever od Pyrenejí za prací, proto Paříž prosadila desetileté přechodné období v kapitole volný pohyb pracovních sil. Později však bylo toto období zkracováno, jelikož ze Španělska téměř nikdo neodcházel. Naopak - vraceli se emigranti z celé Evropy, kteří automaticky přinášeli své úspory. To byl jeden z důležitých aspektů, který pomohl oživit národní hospodářství tím, že umožnil vznik živností a poskytování půjček bankami. Místní průmysl byl při vstupu do Unie ve špatné situaci. Madridská vláda ho chránila a proto nepřejímala tvrdší evropské normy, čímž výrobky ztratily schopnost konkurovat na společném trhu. Tvrdou ranou pro národní hospodářství byla také ropná krize na začátku devadesátých let, která na neúnosnou míru prodražila do té doby levný export. Dalším neřešitelným problémem se stal kožedělný a textilní průmysl, který tvořil až čtvrtinu exportu. Jako důsledek uvolnění obchodu s těmito komoditami v rámci GATT (předchůdce dnešní Světové obchodní organizace, WTO) byl totiž evropský trh zaplaven levnějším zbožím z Dálného východu a tím bylo ve Španělsku téměř zlikvidováno toto průmyslové odvětví. Důsledkem byla vysoká nezaměstnanost, která krátce po vstupu země do Unie činila 22 procent práceschopného obyvatelstva. Madridská vláda a Evropská unie proto začaly podporovat obory, které jsou sice založeny na klasických technologiích, ale vyžadují vyšší odbornost. Jednalo se hlavně o chemický a automobilový průmysl, železářství a výrobu oceli. Spolu s tím bylo nutno vyškolit či přeškolit desítky tisíc pracovníků, což vedlo k rozvoji odborného školství. To patří spolu s obchodem a infrastrukturou k preferovaným oborům i dnes.

Portugalsko

Portugalsko vstupovalo do Unie společně se Španělskem. I jeho hospodářská situace byla v některých ohledech podobná: emigranti přinášeli peníze a krachoval textilní a kožedělný průmysl. V Portugalsku to však byl větší problém než ve Španělsku, jelikož tento obor vytvářel 40 procent HDP a na exportu se podílel jednou třetinou. Velkou ztrátou byl pro Lisabon rozpad koloniální říše v sedmdesátých letech, který znamenal ztrátu levných surovin a zároveň odbytišť pro zaostalé průmyslové výrobky. Od vstupu do Unie se země orientuje na vývoz do ostatních členských zemí, ale kvůli nižší kvalitě výrobků vyváží většinou produkty s nižší přidanou hodnotou. Důsledkem jsou i nižší příjmy obyvatel. Loni činily průměrné náklady na hodinu práce v zemích Unie (bez zemědělství) 22,70 eura, v Portugalsku ale jen 8,13 eura. Od roku 1985 se však HDP na jednoho obyvatele zvýšil z 53 procent průměru Unie na dnešních 73 procent. Jedním z hlavních činitelů rozvoje země je Evropská unie. Mezi roky 1994 a 2000 dostala země 18 miliard eur a do konce roku 2006 to bude dalších 40 miliard. Většina prostředků byla určena pro zaostalé, téměř na středověké úrovni se nalézající regiony. Zbytek byl určen na výstavbu naprosto zanedbané infrastruktury. Tyto investice znamenají silný rozkvět stavebnictví, ale ostatní obory v posledních letech stagnují. Loni dokonce Portugalsko poprvé od roku 1994 vykázalo nižší přírůstek HDP než je průměr Unie. Nejmenší problém znamenalo pro Evropskou unii rozšíření o Švédsko, Rakousko a Finsko, k němuž došlo v roce 1995. Poprvé Unie přijímala nejvyspělejší země, jejichž úroveň převyšovala průměrný hospodářský výkon tehdejších dvanácti členů bruselského společenství. Mimo to se EU rozšířila i za polární kruh, i když tato skutečnost neměla přílišný hospodářský význam.

Finsko

Pro Finsko znamenalo připojení k Evropské unii značnou restrukturalizaci, i když se v době vstupu jednalo o vyspělou průmyslovou zemi. Největším problémem bylo zemědělství. V zemi bylo sto tisíc malých farem o rozloze do pěti hektarů, na nichž bylo na celý úvazek zaměstnáno sto padesát tisíc lidí. Rolníci proto mohli přežívat pouze kvůli vysokým státním dotacím, které měly udržet agrární sektor při životě. Zároveň však zdražovaly konečné ceny potravin. Po vstupu do Unie došlo k radikální změně. Ceny potravin se snížily v průměru o polovinu, jelikož byl zaveden bruselský systém dotací. Lidé tak mohli nakupovat jiné zboží, i když se finanční vstupy do zemědělství jenom za první rok zvýšily o patnáct procent a dalších několik let se držely na této úrovni. Nejvýznamnějším průmyslovým oborem bylo v době vstupu ocelářství a zpracování železa, které kvůli vysoké konkurenci na jednotném trhu zaznamenalo mírný pokles. Podařilo se ho však vyrovnat nově zavedenou výrobou automobilů. Nejvíce však finskou ekonomiku v posledních patnácti letech ovlivnil celosvětový rozvoj elektroniky. Firma Nokia jako jedna z prvních pochopila, jaké možnosti skýtá pole mobilní komunikace, a plně jich využila. Její výrobky tvoří více než polovinu exportu země a nic nenasvědčuje tomu, že by v následujících letech mělo dojít ke změně. K rozvoji malého a středního podnikání přispělo i snížení úrokových sazeb na úroveň obvyklou v EU. Uvedený krok prospěl hlavně službám.

Rakousko

Rakousko se zapojilo do Evropské unie bez větších problémů. Většinu norem, zvláště týkajících se průmyslu, přejalo již před vstupem, jelikož bylo vývozní zemí. Největším přínosem pro národní hospodářství byla blízkost sovětských satelitů, které s Rakouskem udržovaly kvůli jeho neutrálnímu statutu čilé obchodní vztahy. Po vstupu do Unie přenesly do Vídně sídlo stovky zahraničních zastoupení pro střední a východní Evropu, které výrazně pozvedly zahraniční obchod. Zapojení do evropské integrace zároveň znamenalo příliv přímých zahraničních investic. Pouze za prvních pět let členství se jejich objem zvýšil o pět set procent na šest miliard eur. Zahraniční zájemci nejen kupovali již existující firmy, ale často i budovali provozy „na zelené louce“. Důsledkem byl výrazný požadavek na pracovní sílu, která byla získána ze zemědělství. V agrárním sektoru již pro ně nebyla práce, jelikož ani nové dotace z Bruselu nedokázaly uživit malé horské farmy rodinného typu. Již předtím však někteří rakouští zemědělci trávili část roku prací (a často i kvalifikovanou) v různých průmyslových provozech. Objem agrární výroby proto první dva roky po vstupu do Unie klesal po pěti procentech ročně. Rolníkům však vstup do Unie i pomohl. Současně s příchodem mezinárodních velkoobchodních řetězců se dostavila averze řadových Rakušanů, kteří ve výjimečné míře dávají přednost chemicky neupraveným potravinám. Po jejich absenci v supermarketech je totiž začali nakupovat přímo u rolníků, kterým tak zvyšovali příjmy.

Švédsko

Nejméně problémů s integrací mělo Švédsko. V době vstupu do EU byl tamější průmysl a služby na jedné z nejvyšších úrovní na světě a oba obory nepotřebovaly žádné změny. Vláda musela snížit zemědělské dotace o 35 procent, ale ani v této oblasti nedošlo ke krizi. Výpadek byl nahrazen subvencemi z fondů Evropské unie.

Stát mimo EU je těžké

Stále větší problémy mají kvůli prohlubující se evropské integraci země, které nejsou členy Evropské unie. Příčinou je stále složitější hospodářský styk mezi současnými členy bruselského společenství a dalšími státy. Proto tyto země zvažují buď zapojení do Unie nebo vytvoření lepšího rámce pro spolupráci. Nejlépe tuto situaci vyjadřuje postoj Islandu. Jeho situace je zvláště citlivá, jelikož tamější ekonomika je založena na rybářství, které vytváří 80 procent hrubého domácího produktu a zároveň i 90 procent exportu, hlavně do zemí Unie. Kvůli tomu však bylo potřeba v posledních deseti letech přijmout přes tři tisíce evropských norem, týkajících se tohoto oboru. V posledních rocích si proto stále častěji Islanďané odpovídají kladně na otázku: „Nebylo by lepší být v Unii, abychom mohli ovlivňovat její předpisy, kterými se stejně tak jako tak musíme řídit?“ Nyní tento názor podle různých průzkumů sdílejí dvě třetiny obyvatelstva a vláda slibuje, že v dohledné době uspořádá referendum, v němž doporučí hlasovat pro zapojení do Unie. Ve složitém postavení je i Švýcarsko. Poté, co se - sice neochotně a ne úplně - zapojilo do celosvětového boje proti praní špinavých peněz a financování teroristů, jsou pro místní banky stále důležitější evropští klienti. Jelikož však Unie v posledních letech uvolňuje všechna omezení ve styku mezi bankami a klienty, například i v otázce zdanění vkladů, ztrácí alpská republika na přitažlivosti. Dalšími problémy jsou vysoká unijní cla na dovoz průmyslových výrobků a potravin a omezení volného pohybu osob. Proto bylo loni upraveno či nově uzavřeno sedm dalších dohod mezi Švýcarskem a patnáctkou, které zmírňují dopad uvedených omezení, ale neruší je. Přesto je většina občanů země proti vstupu do Unie, pro se vyslovují hlavně podnikatelé. Nejlepší postavení z evropských zemí, které nejsou členy Unie, má Norsko. I to velmi usilovně pracuje na zrušení omezení pro dovoz svých rybných produktů. Hlavní zdroj příjmů státní pokladny však pochází z těžby ropy a zemního plynu, na němž je velká část Evropy závislá. Proto si Norsko může diktovat podmínky a jeho občané do Unie nepospíchají. Z různých studií a průzkumů vyplývá, že vztah občanů nečlenské země Unie k evropské integraci je určen hlavně hospodářskou silou jejich vlasti a ostatní aspekty (například obavy ze ztráty národní identity či odpor k bruselské administrativě) hrají podružnou roli. Potvrzují to i uvedené příklady.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče