Vstanou nové reaktory?

06. května 2008, 13:49 - Blahoslav Hruška
06. května 2008, 13:49

Sen o zelené Evropě by mohla realizovat rehabilitace atomu

(perex)
Společná energetická politika Evropské unie existuje zatím jen v obrysech, už teď se ale podobá pokusu o kvadraturu kruhu. Energie by totiž měla ideálně pocházet z různorodých zdrojů, být co nejvíce šetrná k neobnovitelným zdrojům, a zároveň co nejméně závislá na ropě a plynu z ruských produktovodů.

Balíček ekologických reforem, dosud nejviditelnější pilíř unijní energetické politiky navržený letos v lednu Evropskou komisí, se pomalu ale jistě hroutí. Východoevropské ekonomiky v čele se Slovenskem a Polskem se postavily proti úplné liberalizaci trhu s emisními povolenkami, která by skoncovala s pravidlem, podle nějž státy dostávají na základě kvót povolení zdarma. Počet povolenek, které Brusel přerozděluje, by se měl podle harmonogramu Komise postupně snižovat, a to tak, aby od roku 2020 podniky nakupovaly pouze na jednotné unijní aukci. K vlně protestů se na březnovém summitu EU přidal také vicepremiér pro evropské záležitosti Alexandr Vondra. „Chceme dosáhnout toho, že boj proti klimatickým změnám nebude likvidační pro český průmysl a české hospodářství vůbec,“ řekl na tiskové konferenci v Bruselu. Po odmítnutí původního plánu je tedy téměř jisté, že se emise stanou plně obchodovatelnou komoditou o několik let později.
Ještě horší je situace s biopalivy, které by podle plánu Evropské komise měly do roku 2020 tvořit desetinu všech pohonných hmot v unii. Mnoho studií poukazuje na to, že efekt úspory emisí skleníkových plynů je v případě biopaliv diskutabilní. Na poplach bijí zejména biologové – snaha o produkci biohmoty, z níž se zelené palivo vyrábí, vede ke kácení původních porostů a nástupu monokultur. Také podle Světového programu OSN pro potraviny (WFP) jsou biopaliva jednou z příčin neustále se zvyšujících cen potravin na světových trzích. Základní zemědělské plodiny (obiloviny, kukuřice) často končí spíše než na talířích v továrnách na výrobu biopaliv. Pro pěstitele je to totiž finančně výhodnější.

JADERNÁ JE ČISTÁ

Sen o zelené Evropě je přesto podle ekonomů realizovatelný. Stačila by k tomu zdánlivá maličkost, která by však znamenala velké politické vítězství pro francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho. Právě z Elysejského paláce totiž vyšel plán na rehabilitaci energie, kterou se ale několik států Evropské unie v čele s Německem snaží naopak postupně utlumovat. Atom má ve Francii zelenou, a to doslova. Byl to právě Sarkozy, kdo v kuloárech březnového summitu své kolegy přesvědčoval, že elektřina z jádra je čistá, při její produkci vzniká minimální množství oxidu uhličitého, a zaslouží si tak být zařazena mezi zelenou energii. Francie, která je v Evropské unii atomovým rekordmanem (provozuje 59 reaktorů), má pro své snažení statistický argument. Přestože ve využívání zelené energie není zdaleka tak úspěšná jako Rakousko, dokáže vyprodukovat o třetinu méně oxidu uhličitého na hlavu. Důvodem je mimo jiné fakt, že tři čtvrtiny veškeré ve Francii vyrobené elektřiny pochází právě z jádra. Francie ostatně v jaderném lobbingu není sama. Také britská vláda v lednu zveřejnila plán podpořit výstavbu nových atomových elektráren prostřednictvím daňových úlev pro investory. Atom je podle ministra obchodu Johna Huttona „bezpečná, prověřená a realizovatelná“ technologie, která navíc přinese další snížení emisí. Zájem postavit nová jaderná zařízení ve Velké Británii už projevil nejen francouzský energetický gigant Électricité de France, ale i německý E.ON, jehož elektrárny doma naopak čeká postupný útlum. Nové atomové elektrárny chystají i jinde v Evropské unii, kromě zmiňované Francie staví nové bloky také Finsko a Bulharsko, zájem projevilo Rumunsko, o renesanci atomu uvažují také Slovensko, Polsko, Maďarsku či Pobaltí. A v neposlední řadě se úvahy o novém reaktoru objevují také v Česku. Topolánkův kabinet se sice dohodl, že nepodpoří budování nových jaderných bloků, pracovní skupina společnosti ČEZ ale nové lokality již hledá. Jako ekonomicky nejvýhodnější se přitom ukazuje rozšíření Temelína, a to pravděpodobně o další dva bloky. Svaz podnikatelů ve stavebnictví již odhadl jejich cenu na zhruba 80 miliard korun. Jediným hlasitým odpůrcem evropské renesance atomu je tak sousední Rakousko, které si jakékoliv využívání atomu zakázalo zákonem již před třiceti lety a s nelibostí sleduje úvahy kolem plánů na nové jaderné bloky. Dokonce i Itálie, která po černobylské katastrofě zakonzervovala všechny čtyři atomové elektrárny, si výstavbu dalších zařízení mimo své území dokáže představit.

CÍLEM BEZPEČNÝ ATOM

Myšlenka levného, ekologického a především bezpečného atomu splňujícího zásady trvale udržitelného rozvoje má nicméně do reality ještě daleko. Především není jisté, jaká technologie by se vlastně v nových jaderných elektrárnách měla objevit. Technologicky nejmodernější a nejúčinnější je evropský tlakovodní reaktor EPR, výrobek francouzsko-německého konsorcia firem Areva a Siemens, ten ovšem stále funguje jen v laboratorních podmínkách. Finská elektrárna Olkiluoto, kde by měl jeden blok EPR vyrábět tolik energie, jako celé Dukovany dohromady, se buduje již pět let a ani optimistické odhady nepočítají s uvedením do provozu před rokem 2010. Sám investor, společnost TVO, odhaduje náklady na tři miliardy eur, tedy zhruba stejně, kolik stála temelínská elektrárna. Další elektrárna s EPR, který je považován za vlajkovou loď evropského atomového výzkumu, by měla stát ve Francii. I ve Flamanville se ale bude stavět ještě minimálně další čtyři roky. Vyřešená není ani otázka vyhořelého jaderného paliva. Zatímco i z ekologicky „špinavých“ tepelných elektráren je popel zbylý po vyhoření uhlí lehce recyklovatelný, použitý jaderný materiál, jenž zůstává vysoce radioaktivní, se zatím nouzově lisuje do speciálních kontejnerů a uchovává v meziskladech, případně posílá na znovuzpracování. Vzhledem k tomu, že dosud fungují v Evropě jen dvě továrny schopné radioaktivní odpad vůbec nějak využít (britský Sellafield a La Hague ve Francii), otázku vyhořelého paliva to nezjednodušuje. Jaderní fyzici sice tvrdí, že takzvaná transmutační technologie, tedy laicky řečeno energeticky nenáročný proces přeměny radioaktivního odpadu na neškodnou surovinu, bude v praxi fungovat možná již za dvacet let, většina unijních států provozujících atomové elektrárny (a to včetně Česka) uvažuje v horizontu půl století o výstavbě hlubinných úložišť, kde by se vyhořelé palivo nechalo svému osudu. Nakonec ani argument o bezkonkurenčně nejlevnější energii není zcela pravdivý. Mnozí ekologové totiž upozorňují na to, že po započtení všech státních dotací na výzkum, vývoj a provoz jaderných technologií by cena za megawatthodinu proudu z jádra zdaleka nebyla tak výhodná.

CO ŠTĚPÍ EVROPU

Největším problémem evropských snah o rehabilitaci atomové energie ale nejsou ani ekologičtí aktivisté ani spíše fiktivní riziko nového Černobylu. Paradoxně totiž mohou úvahy o „zeleném atomu“ vést k ještě větší závislosti na ruské energii. Jak Rusko, tak Ukrajina již budují nové reaktory a nebude pro ně problém dodávat energii z atomu i do evropských sítí. A například snahy Gazpromu o přímé investice do přenosových sítí v EU jsou tak silné, že EK navrhuje, aby jakýkoliv investor musel splňovat pravidlo rozdělení výroby a distribuce energie. Jinými slovy – aby se Gazprom nedostal do Evropy. Na poli energetické politiky se tak vlastně opakuje velká evropská diplomacie 19. století, v níž šlo o zajištění exkluzivních vztahů s Ruskem. Typickým příkladem je ostatně sousední Německo a jeho bilaterální projekt s Ruskem na výstavbu baltského plynovodu, jehož hlavním architektem je exkancléř Gerhard Schröder. Více než úvahy o štěpení atomu tak současnou Evropu štěpí přístup k závislosti na ruských zdrojích.

SITUACE Nové atomové elektrárny chystají kromě Francie i jinde v Evropské unii. Nové bloky staví také Finsko a Bulharsko, zájem projevilo Rumunsko, o renesanci atomu uvažuje i Slovensko, Polsko, Maďarsku či Pobaltí. Úvahy o novém reaktoru se objevují také v Česku.

SOUVISLOSTI Díky nedávnému rozšíření o deset nových členů docílí EU mnohem výraznějšího snížení emisí skleníkového plynu CO2. Hlavní podíl na navýšení „ušetřených“ emisí o 100 milionů tun na celkový objem 600 milionů tun mají jaderné elektrárny „nováčků EU“. K tomuto závěru došla ve své studii expertní komise Evropského atomového fóra (Foratom), profesního sdružení jaderných provozovatelů. Foratom vypočítal daný objem přes hypotetický scénář, v němž produkci energie z jaderných zařízení nahradily proporcionálně zastoupené jiné zdroje (fosilní paliva a obnovitelné zdroje jako Slunce, voda a vítr). Ze studie vyplynulo, že bez podílu jaderné energie by emise CO2 stouply v unii o 47 procent. Ušetřených 600 milionů tun CO2 se rovná 80 procent automobilových emisí EU.

TABULKA
Jaderné elektrárny v Evropské unii

Země* počet činných reaktorů* celkový výkon v MW* podíl na celkové produkci energie (v procentech)
Belgie* 7* 6104* 54*
Bulharsko* 2* 2000* 44*
Česko* 6* 3742* 32*
Finsko* 4* 2780* 28*
Francie* 59* 66130* 78*
Litva* 1* 1300* 70*
Maďarsko* 4* 1940* 38*
Německo* 17* 21425* 26*
Nizozemsko* 1* 515* 4*
Rumunsko* 2* 1412* 9*
Slovensko* 5* 2200* 57*
Slovinsko* 1* 730* 40*
Španělsko* 8* 7728* 20*
Švédsko* 10* 9375* 48*
Velká Británie* 19* 11902* 19*

Zdroj: Mezinárodní agentura pro atomovou energii

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče