Všezahrnující balíček

05. prosince 2008, 11:31 - Petr Mach
05. prosince 2008, 11:31

Evropská komise chce zřejmě rozšířit pravomoci a oslabit působení trhu

Evropská komise (EK) zveřejnila 26. listopadu „Plán obnovy pro růst a zaměstnanost“ – tedy záměr, jak utratit 200 miliard eur veřejných peněz s cílem čelit současné recesi, jež zasáhla některé země Evropské unie. Plán mají projednat premiéři členských států na setkání 12. prosince.
Na tomto plánu stojí za povšimnutí – kromě jeho keynesiánské ekonomické podstaty – dvě věci. Za prvé, Evropská komise žádných 200 miliard eur nemá, a tedy předjímá, že peníze vynaloží jednotlivé členské státy na její popud. Z toho plyne za druhé, že EK se chová, jako by již platila Lisabonská smlouva, která měla dát Evropské radě mandát určovat hospodářskou politiku členských států.

Vytlačené soukromé investice Ke každému hospodářskému problému existují v principu dva přístupy. První, nazývejme ho socialistický či keynesiánský, je založený na přesvědčeni politiků, že oni sami nejlépe vědí, jak utratit peníze obyčejných lidí. Druhý, nazývejme jej liberální, spočívá v přesvědčení, že politici nevědí lépe než my, na co mají být naše peníze vynaloženy, a proto se má nechat ekonomické rozhodování v co nejvyšší míře na jednotlivcích.
Plán Evropské komise je v tomto dělení keynesiánský, nikoliv liberální. Americký ekonom Russell Roberts trefně vystihl podstatu tohoto druhu přerozdělování a fiskálních stimulů: „Je to jako vzít kyblík, nabrat vodu na dně bazénu a nalít ji s pompou na hladinu.“ To přesně EU chce: aby se členské státy zadlužily, tím vytlačily z úvěrového trhu soukromé investice a Evropská komise by mohla v jednotě s premiéry členských států konstatovat, že oněch 200 miliard eur jsou peníze navíc.
Plán počítá s tím, že z celkové sumy vynaloží 170 miliard eur členské státy, a to zvýšením státních dluhů, zbylých 30 miliard pak dá Evropská unie. Ta ale nedisponuje ani těmito 30 miliardami. EU má schválený finanční rámec do roku 2013 a procento hrubého domácího produktu (HDP), které jí členské státy posílají, už má dopředu dané rozdělení. Proto chce unie využít jako kvazi-fiskální nástroj Evropskou investiční banku, v níž drží kromě EU akciové podíly jednotlivé členské státy. Banka má dodat formou úvěrů většinu z oněch „evropských“ 30 miliard eur. Chceme ale, aby to byli politici, kdo svým rozhodnutím nutí banky k půjčování peněz na politicky preferované projekty? Každopádně plnění politických cílů skrze banky není zadarmo. Jen na posílení kapitálu a rezerv na krytí ztrát Evropské investiční banky musela Česká republika od vstupu do EU vynaložit ze státního rozpočtu 200 milionů eur (5,2 miliardy korun). A Evropská komise nyní žádá členské státy, aby navýšily kapitál a rezervy Evropské investiční banky, která by pak mohla poskytnout politicky motivované půjčky „na záchranu ekonomiky“. Takové úvěry například upadajícím německým automobilkám ale hrozí nesplácením, a tedy jen prohloubením finanční krize.

Plánovací komise Plán „vytyčuje všezahrnující program, který bude směřovat jednání směrem k ‚chytrým‘ investicím“. Evropská komise tím chce asi vyjádřit, že její představitelé jsou chytřejší než miliony lidí působící na trhu. Plán doslova říká, že miliardy eur se použijí na „továrny budoucnosti“. Další miliardy mají dotovat výrobu „ekologických“ automobilů.
Předseda EK José Barroso k plánu v říká: „Evropa musí rozšířit reálné hospodářství o nebývale rozsáhlou koordinaci finančních trhů.“ Ekonomové si mohou sice lámat hlavu nad tím, co to znamená, ale existuje podezření, že EK chce spíš rozšířit vlastní pravomoci a oslabit působení trhu. Plán dále počítá s tím, že unie redefinuje poslání nedávno zřízeného Evropského fondu pro přizpůsobení se globalizaci – prý má nově „pomáhat lidem hledat pracovní místa“ – tedy má z něj vzniknout jakýsi nadnárodní úřad práce. „Členské státy by měly zvážit snížení sociálního pojištění pro nízkopříjmové zaměstnance,“ píše se dále v materiálu. Ví snad Evropská komise lépe než demokraticky zvolení politici ve 27 členských zemích, jakou konkrétní sociální politiku provádět? „Komise připraví směrnice, které umožní členským státům poskytovat dotované půjčky.“ Výborně! Připomeňme jen, že jsme vstoupili do EU, kde platilo pravidlo jednotného trhu za podmínky, že členské státy nemohou pokřivovat trh dotováním svých výrobců. To má podle Evropské komise skončit. Plán je skutečně „všezahrnující“. Jiná jeho část například říká, že „státní instituce mají platit faktury malým a středním podnikům za poskytnuté služby do jednoho měsíce“. Proč do měsíce? A proč jen malým a středním podnikům? Odpověď je jednoduchá: protože tak to vymyslela ústřední komise.
Návrh stručně řečeno představuje široký plán centrálního plánování a řízení ekonomiky z bruselského centra. Jediná překážka je politická. Plán by musely vzít za svůj premiéři všech členských zemí. Jinak by to nebyl plán Evropské unie. Co když ale ve všech členských státech nevládnou socialistické vlády? Proč by se například Česká republika měla na popud Evropské komise zadlužit? Proč bychom měli sypat další peníze do Evropské investiční banky, jen aby mohla spoluzachraňovat německé automobilky?
Evropská komise se patrně hluboce mýlí v tom, že by navržená opatření mohla zlepšit ekonomickou situaci. Přerozdělování peněz a centrální rozhodování o tom, do čeho a kolik investovat, vždy vedlo jen k hospodářskému úpadku. Evropská unie urgentně potřebuje obranné mechanismy, které by takový plán zastavily.

Lisabonská smlouva neplatí Evropská unie ale dnes nemá mandát řídit hospodářskou politiku členských zemí. Smlouvy o Evropské unii obsahují k hospodářské politice pouze ustanovení v maastrichtské smlouvě. Ta požadují, aby země, jež usilují o vstup do eurozóny, držely deficity veřejných financí pod třemi procenty HDP a aby jejich míra veřejného dluhu nepřesáhla šedesát procent HDP. Pro země, které již členy eurozóny jsou, platí ustanovení Paktu stability a růstu, podle něhož deficit veřejných financí nesmí být pod hrozbou finančních sankcí nad třemi procenty HDP. Nic o tom, že by Evropská komise mohla vyzývat členské státy k většímu zadlužení a říkat, na co tyto půjčky vynakládat, ve smlouvách není.
To měla změnit Lisabonská smlouva. Praví se v ní: „Členské státy koordinují své hospodářské politiky a politiky zaměstnanosti v souladu s úpravou uvedenou v této smlouvě, k jejímuž stanovení má pravomoc unie“ a „Za tímto účelem přijme Evropská rada opatření, zejména hlavní směry těchto politik.“ Navíc Lisabonská smlouva poprvé vtěluje do základního práva EU základní charakter hospodářské politiky: „Unie…usiluje o udržitelný rozvoj…založený na…sociálně tržním hospodářství směřujícím k plné zaměstnanosti a společenskému pokroku.“ Liberální hospodářská politika je tedy tímto vyloučena.
Tato ustanovení Lisabonská smlouva plně převzala z dříve zamítnuté evropské ústavy. Lisabonská smlouva oproti zamítnuté euroústavě změnila jedinou věc: na popud francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho se zrušila věta „Unie poskytuje svým občanům trh s volnou a nepokřivenou hospodářskou soutěží.“ Místo toho je tam strohé: „Unie vytváří vnitřní trh“.
Soudný člověk, když si prostuduje plán Evropské unie, musí uznat, že o finanční krizi v něm nejde. Návrh spíše ztíží přístup podnikatelů k úvěrům. Finanční krize se pro Evropskou unii stala záminkou k prohloubení socializace ekonomiky a přisvojení si nových kompetencí. Evropské unii by měl někdo sdělit, že k tomu zatím nemá mandát.
Český premiér by měl na nadcházejícím prosincovém zasedání „Plán obnovy pro růst a zaměstnanost“ rázně vetovat a přátelům v Evropské unii připomenout, že Lisabonská smlouva ještě nebyla ratifikována.

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče