Všenákaza obrazem

29. března 2011, 17:51 - Jan Svatoš
29. března 2011, 17:51

Dávno jsme ztratili jistotu, že to, co vidíme na fotografii, je otiskem skutečnosti

Katastrofu v Japonsku i útok spojenců v Libyi denně ilustrují desítky digitálních fotografií, které jsou pro nás mnohdy jediným zdrojem informací z těchto oblastí. Opravdu odpovídají skutečnosti, nebo pouze vycházejí vstříc společenské objednávce a s realitou nemají nic společného?
Marketingový kouzelník a světově proslulý spisovatel David Ogilvy kdysi řekl, že „fotografie může ve svém významu vydat až za tisíc slov“. Provokuje zvědavost, působí na city, vzbuzuje nenávist, soucit či strach. To vše v jednom univerzálním celosvětově srozumitelném jazyce.
Novinová zpráva nebo článek doprovázený fotografií je věrohodnější než informace bez doprovodného obrazového materiálu. Mediální teorie masové komunikace má pro kombinaci různých médií (například tištěného slova a fotografie) dokonce přesný termín – „komplexní komunikát“, jehož hlavní výhodou je větší dopad na masy. Tisková zpráva komentující přistání Marťanů by měla pro veřejnost menší vypovídající hodnotu než podobný text podložený fotografií létajících talířů.
Velkého vlivu fotografie jsou si vědomi jak novináři, fotografové a PR pracovníci, tak spin doktoři i samotní politikové. A umějí toho náležitě využít. Když je skutečnost zachycena až příliš autenticky, pak „je třeba“ ji potlačit ještě dříve, než by mohla vzbudit negativní konotace. Třeba v kauze teroristických útoků na školu v Beslanu v roce 2004 se ruským úřadům nelíbil snímek jejich vojáka vynášejícího v náručí raněnou školačku s cigaretou v ústech. Do tisku tedy putovala cenzurovaná verze bez cigarety.
Spolu s rozmachem digitálních technologií jsme totiž ztratili jistotu, že to, co vidíme na fotografii, musí být nutně otiskem skutečnosti. Někdy fotografie, která by měla sloužit jako podpůrný vizuální argument, sílu výpovědi nemá a je třeba ji „dotvořit“. Pokud dokonce chybí sama událost, někteří ji neváhají sami vykonstruovat pomocí softwaru. V době irácké invaze hledali spojenci zoufale fotografický důkaz, který by dal mandát jejich útoku. Nakonec kromě pochybných satelitních snímků posloužily alespoň nákresy vagonů s domnělými chemickými zbraněmi. Al Gore zase postrádal snímek dokazující souvislost mezi člověkem a utopeným ledním medvědem, a proto do své přednášky o globálním oteplování zahrnul animaci, s níž nakládal jako s realitou.

Nepříjemná pravda

Snaha vypořádat se s nepohodlnou „pravdomluvností“ fotografie doprovází toto médium již od jeho vynálezu v devatenáctém století. Jako první případ manipulace se uvádí portrét prezidenta Lincolna z roku 1860, jehož tělo bylo vyměněno za tělo politika Johna Calhouna.
Později jsou známé třeba případy, kdy z fotografií mizeli „nepohodlní“ souputníci Stalina či Gottwalda. Ani tyto praktiky nicméně ze současného světa vizuální kultury nevymizely. V dubnu roku 2009 se obdobná kauza odehrála v Izraeli. Snímek zobrazující prezidenta Šimona Perese s kabinetem vlády premiéra Benjamina Netanjahua si po svém upravil izraelský list Yated Ne’eman, když ze společného záběru odstranil dvě členky kabinetu. Tyto ultraortodoxní noviny se totiž staví odmítavě k ženám v politice.
Také Česko zažilo v roce 2009 svoji „mazací aféru“, byť jen regionálního charakteru. Týká se rivality obcí Horní Slavkov a Krásno na Sokolovsku. Když se krásenská starostka Lenka Sidorjaková objevila u sousedů v hornické uniformě jako čestná stráž při křtu praporu, tvůrci slavkovského zpravodaje ji v počítači ze snímku na titulní straně „vymazali“.
Aby fotografie docílila svého záměru, nemusí se hned složitě upravovat. Někdy stačí přidat kontrast či ubrat jas. V roce 1994 se v USA objevila kauza Afroameričana O. J. Simpsona, jenž podle obžaloby brutálně zavraždil svoji manželku. Po Simpsonově zatknutí a obvinění se aféře věnovaly dva velké celostátní magazíny Time a Newsweek, které na svých titulních stranách přinesly shodou okolností tentýž portrét obžalovaného. Při porovnání obou titulních fotografií ovšem vyšlo najevo, že časopis Time Simpsona úmyslně ztmavil, aby více odpovídal prototypu „zákeřného“ kriminálníka v rasistickém duchu.

Ve jménu války

Fotografie je nenahraditelným zdrojem informací ve všech současných válečných konfliktech, navíc má schopnost hýbat světovým veřejným míněním. Právě snímky zachycující oběti vietnamského konfliktu vzbudily nevoli veřejného mínění ve Spojených státech. A to se posléze stalo jedním z hybných momentů, který donutil Američany stáhnout se.
Řada fotoeditorů od té doby nedokázala odolat možnosti poupravit šedivou pravdu ve prospěch svých politických názorů. Nejslavnější případ se odehrál v Americe, kdy fotoreportér Los Angeles Times Brian Walski zmanipuloval fotografii z irácké invaze v roce 2003 tak, aby přítomnost Američanů budila negativní ohlasy.
K libanonskému reportérovi a dlouholetému spolupracovníku agentury Reuters Adnanu Hajjovi se zase v roce 2006 dostala fotografie, na níž byl zachycen hořící Bejrút. Aby tehdejší konflikt Izraele s Hizballáhem zdramatizoval, naklonoval ve Photoshopu oblaka dýmu tak, aby útok vypadal masivněji a hrozivěji. Jeho zásahy byly však natolik amatérské, že diskutovat o jejich autentičnosti bylo zcela zbytečné. Sám Hajj nařknutí popřel a zarputile tvrdil, že se pouze snažil odstranit stopy prachu a svoji mizernou retušérskou práci kvůli špatnému světlu v pracovně neviděl. Zato v Reuters okamžitě s Hajjem ukončili dlouholetou spolupráci.
Podobný případ se stal v červenci roku 2008, kdy světovými médii proletěly snímky íránského raketového testu publikované na serveru Sepah News, který je prodlouženou rukou íránské revoluční gardy. Editorům se atmosféra fotografie zdála pro svět málo hrozivá, a tak do obrázku doklonovali další dvě rakety.

Lovci z pavilonu

Kauzy zmanipulovaných fotografií se nevyhnuly ani Mekce poctivosti, jakou je National Geographic. Francouzský fotograf Gilles Nicolet v roce 2004 redakci nabídl k zakoupení svoji epickou fotoreportáž o tanzánském lidu Barabaig. Téma etnika dosud lovícího divoká zvířata bylo podané velkolepě. Barabaigové lovili údajně africké slony tradičním způsobem za pomocí kopí. Reportáž s honosným názvem Hunting for glory vyšla na titulní straně.
Ihned po otisknutí však do redakce začaly chodit dopisy a e-maily, v nichž čtenáři upozornili na to, že na klech nesených domorodci jsou vyražena evidenční čísla. Popisek přitom tvrdil, že „lid odnáší kly mrtvého slona nalezeného v buši“. Po stížnostech nechal National Geographic okamžitě přezkoumat autenticitu všech fotografií a zjistil, že Barabaigové již slony neloví a že kly byly zapůjčeny z Tanzánského úřadu na ochranu přírody (Tanzania department of wildlife). Také další dvě fotografie z reportáže neodpovídají situaci popisované v článku ani popiskům. Nejsou na nich totiž ani sami Barabaigové.
Nicolet se nakonec přiznal, že kly domorodcům dodal sám poté, co si je zapůjčil od místních úřadů. Redakce v čele se šéfredaktorem Williamem L. Allenem okamžitě zareagovala a na své stránky umístila omluvu.

Pro čest a slávu

Manipulace potkala i prestižní soutěž Wildlife photographer of the year, kterou každoročně pořádá britské Natural History Museum. Motivace zúčastnit se, potažmo vyhrát, je velká. Hlavní cenou kromě pozornosti světových médií je finanční ohodnocení ve výši deseti tisíc liber (zhruba 280 tisíc korun). Rozšíření digitálních technologií se promítlo do počtu uchazečů o hlavní cenu, kterých bylo přes 43 tisíc!
Aby někteří fotografové zůstali konkurenceschopní, jsou ochotni jít za hranici pravidel a dopustit se podvodu. V roce 2009 byl vítězem vyhlášen španělský fotograf José Luis Rodriguez s mystickým nočním snímkem iberského vlka, který přeskakuje plot ohrady. Členové poroty po vyhlášení výsledků nešetřili chválou. Profesionální fotograf Mark Carwardine například řekl, že „snímek zachycuje tisíciletý vztah mezi člověkem a vlkem v jediném momentu“.
Později se ale objevily pochybnosti. Zoologové poukazovali na to, že divoký vlk by se spíše protáhl kolem plotu, než aby ho přeskočil. Rodriguez byl nařčen z inscenace, která se nakonec prokázala. Jednalo se totiž o ochočené zvíře z madridského zooparku. Rodriguez se dlouho bránil a prohlašoval, že se stal obětí štvavé internetové kampaně závistivců. Porota fotografa nakonec ze soutěže vyloučila, jelikož překročil jedno z pravidel – nepoužívat při focení ochočená zvířata.

Vytrženo, podtrženo

Čím dále geograficky je fotograf od publika, tím víc se snižuje schopnost veřejnosti reflektovat konkrétní téma. U exotických námětů a dalekých destinací to platí dvojnásob. Je dobré mít na paměti, že fotografie je nám předkládána jako výsek reality: spíše než informuje, především zamlčuje vše, co se kolem ní odehrálo.
Vyprávět by o tom mohl americký prezident Barack Obama. Na summitu G8 v italské L’Aquile v roce 2009 byl pořízen záběr, na němž se prezident zdánlivě dívá na pozadí šestnáctileté brazilské aktivistky Mayary Tavarové. Internetová média se následně několik týdnů o Baracku Obamovi vyjadřovala neslušným způsobem. Když se později na veřejnosti objevila videosekvence, zjistilo se, že novináři situaci vytrhli z kontextu. Obamovo poohlédnutí se totiž týkalo jeho spolupracovnice, která šla za ním a které prezident džentlmensky na schodech pomáhal. Vysvětlující video umístila na internet televize NBC a dodnes je ke zhlédnutí.
Obama má na podobné situace štěstí. Britský týdeník The Economist na jedné ze svých titulních stran v loňském roce umístil fotografii zhrouceného amerického prezidenta, zatímco v pozadí se v mlze tyčila ropná plošina. Fotografie budila dojem, že Obama je zdrcen havárií v Mexickém zálivu způsobenou společností BP. Později však vyšlo najevo, že skloněný prezident na pobřeží naslouchal vyprávění prezidentky místní farnosti, kterou redakce nechala vyretušovat. Pozměnil se tak význam originálního snímku, který pořídil fotograf agentury Reuters Larry Downing. Jak už bylo řečeno, ta manipulaci se snímky zakazuje. Zástupkyně šéfredaktora The Economist Emma Duncanová se kritice bránila. „Ano, Charlotte Randolphovou jsme vyretušovali a admirála Allena jsme ořízli. Bylo to ale jen proto, abychom nemátli čtenáře snímkem neznámé ženy. Nechtěli jsme tomu dát jiný politický rozměr,“ uvedla Duncanová v prohlášení.
Fotografie je součástí vizuální kultury, která lidstvu dominuje již tisíce let. Po tu dobu se její význam sice různě modifikoval, ale nezměnil. Jejím hlavním cílem je upoutat naši pozornost, dostat nás na její stranu. Hranice mezi realitou a fikcí je tenká. Je třeba si to čas od času připomenout.

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče