Všechno už tu bylo

25. října 2012, 13:36 - Miroslav Zámečník, Euro
25. října 2012, 13:36

Když se i Miroslav Kalousek noří do chmurných úvah o necyklickém charakteru současné krize, začíná být opravdu zle. Jako obvykle, i v tomhle případě ohlédnutí do historie vyvolává u některých čtenářů melancholicky konejšivý pocit, že všechno už tady v nějaké podobě bylo.

Opravdu podzimní náladu můžete mít ve Velké Británii, která v roce 1820 byla v přepočtu na obyvatele po Nizozemském království druhou nejbohatší zemí světa. Holanďané se ovšem mohou podívat někam k roku 1700, kdy podle nedávno zesnulého velkého ekonomického historika Anguse Maddisona byla jejich země skoro dvakrát bohatší než druhá Británie v pořadí. Nebyl to průmysl, co udělalo z obyvatel Nizozemska boháče, byl to obchod, logistika a jedna neobyčejně výnosná kolonie - dnešní Indonésie. Nepatrného ostrůvku Run v souostroví Banda, nyní zcela zapomenutého v moři na půl cestě mezi Celebesem a Darwinem v australském Severním teritoriu, si Holanďané cenili kvůli muškátovému oříšku a hřebíčku natolik, že jej po sérii ozbrojených konfliktů vyměnili s Brity za Manhattan.

České země se v dějinách také párkrát blýskly. Ostatně pokud světová rezervní měna nese jméno po minci kdysi ražené v zapadákově jménem Jáchymov, zdejší stříbrné doly musely být ve středověku opravdu významné. Habsburské Rakousko včetně Čech (neplést s Uhrami) bylo ekonomicky zhruba stejně vyspělé - měřeno HNP na obyvatele - jako Německo až někdy do sedmdesátých let devatenáctého století. Teprve pak se Německo sjednotilo a začalo být dominantní ekonomickou silou na kontinentu. Vystřídalo Francii, která nebyla schopna držet s ekonomickým vývojem svého východního souseda krok až do vysokých reparací, které vítězné mocnosti (právě pod vlivem Francie) „napařily“ Německu po první světové válce. Že tím přivolávají Hitlera, to pochopitelně netušili, i když mohli.

Na rozdíl od Německa nebylo sjednocení Itálie (ač ve stejné době) hospodářským impulsem. Hrubý národní produkt na obyvatele ještě dalších dvacet let stagnoval. Zejména na jihu zoufale chudá a přelidněná země exportovala pracovní sílu ve velkém. Před sto dvaceti lety jezdívali Italové z Kalábrie na žně do tehdy velmi bohaté Argentiny. Nádenickou práci by dostali i v Německu, ale v Argentině se platilo lépe a i po zahrnutí nákladů na zpáteční lodní lístek cesta stála za to.

Právě po zapojení zemí, jako je Kanada, USA, Argentina a Brazílie, do globální ekonomiky díky zlepšení dopravní infrastruktury se italský jih dostal pod ekonomický tlak, který vyvolal obrovskou migrační vlnu. (Stejně jako spousta jiných agrárních regionů včetně jihovýchodní Moravy, Slovenska nebo Podkarpatské Rusi.)


Čtěte další komentáře Miroslava Zámečníka:

Řecko a MMF: Pravda s dvouletým zpožděním

Investice jak od Čáryfuka

Tíživá sociální jistota


Z deflace v posledních třech dekádách 19. století mají ekonomové dodnes velkou hlavu, byť není úplně jasné, zda za ni mohlo prudké zvednutí produktivity v řadě oborů a nástup nových zámořských konkurentů, anebo vývoj peněžní zásoby související s relativním nedostatkem zlata (tehdy byl zlatý standard). Na každý pád řada evropských zemí zažívala problémy, které nejsou nepodobné těm dnešním. A přežily to.

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče