Všechno je, jak má být

17. února 2011, 06:44 - Jaroslav Čech
17. února 2011, 06:44

Jinak přísný pozorovatel světové ekonomiky Martin Wolf popsal ve Financial Times, jaké podle něj budou hlavní důsledky doznívající krize: „Neznamená ani depresi, ani konec kapitalismu. Urychlí pouze posílení regulace financí.“

Foto: Profimedia

Ale právě o regulaci finančních trhů panuje jedna z největších postkrizových pochybností. Přestože — či protože — se různá opatření v USA i Evropě snaží finanční sféru moralizovat a přistřihovat jí křídla novou legislativou.

Advokát Luc Saucier působící v New Yorku i Paříži dokonce navrhl jak zatopit finančníkům tak, že jim nepomůže ani první dodatek americké ústavy (o svobodě projevu). Ze základního zákona USA lze prý totiž vyčíst, že občanům je zakázána obscénnost, která se vůbec nemusí týkat jenom sexuality. Naopak, od slavného soudního sporu – a stejnojmenného filmu Miloše Formana – Lid versus Larry Flint používá mediální a umělecká oplzlost slušnou ochranu. A tak jsou dnes nejoplzlejší mnohamiliardové „motivační odměny“ spekulantům…

Výmluvná řeč čísel…

Vděčným tématem je kvantifikace mezd, odměn a bonusů v bankách, otřesné popisy velikosti „sebepodmazávání“ finančních trhů. List Wall Street Journal vypátral, že 25 velkých finančních ústavů v USA vyplatilo za loňský rok ve fixních i motivačních složkách mezd svým zaměstnancům 135 miliard dolarů (99 miliard eur). To je proti roku 2009 růst o 5,7 procenta. Je to také téměř dvojnásobek sumy, která teprve bude použita na záchranu irských bank během tří let (suma mimochodem nedostatečná; Irsko bude nutně potřebovat ještě aspoň 19 miliard eur).

Pro ilustraci jeden americký „borec na konec“: Thomas Montag, hvězdný trader lízající monitor počítače v Bank of Amerika, obdržel za rok 2010 prémii ve výši 15 milionů dolarů. Významně se tak podílel na průměrném navýšení zaměstnaneckých příjmů v této bance o 50 tisíc dolarů na hlavu. V bance, která za tentýž bohatě odměňovaný rok vykázala ztrátu 3,6 miliard dolarů. Nějaký žert?

Nikoli. Estráda je v plném proudu i jinde a samozřejmě také ve druhém nejvýznamnějším světovém centru finančních transakcí, v londýnské City. Tam jsou ale bonusové hody výrazně zdaněny, do kaše nastrouhala Cameronova vláda finančníkům křídu. Za loňský rok inkasovali tamní devizoví kouzelníci navíc už skoro „normální“ předkrizovou odměnu ve výši 7 miliard liber (8,4 miliard eur). Jenže kvůli novým předpisům jim stát odebral více než polovinu (4,1 miliard). Jsou demotivováni.

Kdyby jen oni. Veškeré globální finanční štiky začínají mít nejen dost daní, ale i pouhých pokusů o regulaci, všech těch zákonných i morálních pranýřů. Vždyť denně tvrdě pracují a vydělávají celé společnosti obrovské peníze.

… a tvrdé reality

Není to vůbec jednoduché. Kdyby loni v létě nezačali makléři spekulovat na komoditních trzích, zejména s potravinami, slušných zisků, bonusů a odvodů z toho i onoho do erárních pokladen by nebylo. Od loňského léta se zvedly ceny pšenice o 60 až 80 procent, kukuřice o 40, rýže o 45 a cukru o 30 procent. Konference OSN o obchodu a rozvoji (UNCTAD) již dříve složitě spočítala, že spekulanti dnes ovládají 65 procent obchodování s kukuřicí a 80 procent všech „pozic“ na pšeničném trhu. Každé zvýšení cen těchto komodit o jediné procento vrhá vždy dalších 16 milionů lidí do „potravinové nejistoty“. A celé národy – jak můžeme vidět v arabském Maghrebu a na strategickém Blízkém východě – do revolucí, které pak dobře „prodávají ropu“ po stodolarovce za barel. No není to báječné?

V sarkasmech by se dalo pokračovat, ale problém není tak triviální, snadno řešitelný tupým moralizováním. Je třeba s chladnou hlavou porozumět, proč Bob Diamond, nový generální ředitel Barclays Bank, nedávno drze prohlásil: „Byl čas na politování a omluvy, ale toto období musí skončit.“ A proč bankéři nehnuli brvou, když Nicolas Sarkozy převzal jazyk antiglobalistů ze Seattlu, Prahy a Janova z let 1999 až 2000 a minulý měsíc hřímal z tribuny Světového ekonomického fóra v Davosu: „Svět za to (za počínání finančníků) zaplatil desítkami miliónů nezaměstnaných, kteří v žádném případě nic nezavinili a za všechno zaplatili.

Finanční mágové vědí své. Především to, co poodhalil Thomas Kirchmaier z London School of Economics: „Neexistuje žádné skutečné řešení problému. Pokud by banky přestaly platit prémie, ztratí své nejlepší lidi, kteří půjdou jinam, do méně regulovaného zahraničí. Konkurence je nelítostná. A první, kdo zaváhá, zahyne.

Ale hlavně: To, co se dnes děje, je návrat k růstu HDP ve vyspělých zemích bez růstu pracovních příležitostí, včetně České republiky (nezaměstnanost u nás stagnuje těsně pod 10 procenty).

Tvrdá realita je taková, že se na deindustrializovaném Západě stále nevyplatí investovat do reálné ekonomiky. A tak spekulanti zase spekulují, aby je politici a experti mohli stříhat i moralizovat, ohlupovat voliče i sebe navzájem, chlubit se makroekonomickým růstem a utahovat opasky v mikrokosmu domácností. Aby mohli mluvit o exitu z krize a zároveň – tak jako Martin Wolf – o „jistotě nejistoty“. Všechno je, jak má být.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče