Vlastimil Tusar: Druhý premiér

23. června 2011, 03:59 - Robert Šimek
23. června 2011, 03:59

Sociálně demokratický politik a novinář Vlastimil Tusar se po Karlu Kramářovi stal roku 1919 druhým ministerským předsedou Československa. Ačkoliv zůstal ve funkci jen 14 měsíců, dokázal prosadit novou ústavu a umožnil i odtržení komunistů od vlastní strany.

Foto: Wikipedia.cz

Vlastimil Tusar patří k méně známým československým premiérům. Jeho předchůdcem v čele vlády byl Karel Kramář a nástupcem (po dvou úřednických vládách) Antonín švehla. Věhlasu ani jednoho z nich nedosáhl, přesto byl svého času výraznou postavou tuzemské politiky a vůbec prvním sociálním demokratem, kterému se podařilo dosáhnout tak vysokého postu.

Moravský tygr

Narodil se roku 1880 v Praze. Navštěvoval gymnázium, během studia mu ale zemřeli oba rodiče, musel proto přestoupit na obchodní školu. Po jejím absolvování získal místo v Dělnickém nakladatelství, patřícím sociálně demokratické straně. Rád četl, vzdělával se a brzy se u něj projevily také organizační schopnosti. Díky tomu byl roku 1903 poslán na Moravu, kde se měl jako redaktor brněnského listu Rovnost starat nejen o psaní článků, ale také o rozvoj sociální demokracie v tomto regionu.

Do práce se Tusar zapojil s velkou vervou. Byl zdatným vyjednavačem a roku 1907 pomohl například odstranit volební systém, který preferoval bohaté. Sám ale do Sněmovny zpočátku kandidovat nemohl, protože mu ještě nebylo 30 let. Teprve po roce 1910 se mu otevřela cesta do vysoké politiky, kterou ihned využil. Roku 1911 se stal členem Říšské rady ve Vídni a o dva roky později také poslancem Moravského zemského sněmu. Ještě před první světovou válkou se tak stal neformálním lídrem moravské sociální demokracie a zařadil se mezi nejvýznamnější moravské politiky.

Z Vídně na Hrad

Vypuknutí první světové války bylo pro české země mimořádně těžkým obdobím. Vedení sociální demokracie v čele s Bohumírem šmeralem se zpočátku rozhodlo pro loajální postoj k monarchii. Ten do roku 1916 podporoval i Tusar. Po vzniku Českého svazu, sdružujícího české poslance v Říšské radě, ale svůj názor změnil a přiklonil se ke vzniku nového státu.

Říjnových událostí v Praze roku 1918 se osobně nezúčastnil. Z rozhodnutí Národního výboru zůstal ve Vídni, kde měl být spojkou mezi českou politikou a orgány rozpadající se monarchie. Řešil postavení německé menšiny v Československu i rakouské válečné dluhy a vedl si velmi zdatně. Brzy se o něm proto začalo mluvit jako o možném ministrovi Kramářovy vlády. Ta se ovšem brzy rozpadla a pro Tusara se rázem objevila jiná možnost – zisk premiérského křesla. Mluvilo pro něj, že byl členem nejsilnější politické strany, u které se dalo předpokládat, že vyhraje i následující volby. V červenci 1919 ho proto prezident Masaryk skutečně jmenoval do čela druhé československé vlády.

Vlastimil Tusar (1880–1924)

Narodil se 18. října 1880 v Praze. Vystudoval střední obchodní školu, od roku 1903 pracoval jako redaktor a roku 1911 byl zvolen do Říšské rady. Působil jako vyjednavač ve Vídni a 8. července 1919 se stal druhým premiérem Československa. Vedl takzvanou rudo-zelenou vládu, jejímž cílem bylo sepsat ústavu. Po volbách v dubnu 1920 sestavil novou vládu, která ale už v září 1920 podala demisi. Roku 1921 se vzdal poslaneckého mandátu a stal se velvyslancem v Berlíně. Tam také 22. března 1924 zemřel.

Rudo-zelená vláda

Kabinet tvořili kromě sociálních demokratů ještě agrárníci a socialisté, začalo se mu tedy říkat rudo-zelená koalice. Hlavním úkolem vlády bylo sepsání nové ústavy, Tusar se ale zaměřil i na další body. Prvním byla národnostní otázka – Andrej Hlinka požadoval odtržení Slovenska a čeští Němci usilovali o upevnění vlivu v Československu. Tusar se ovšem projevil jako rázný politik. Nepřiměřené požadavky odmítl a německé zástupce vyzval, aby se chovali státotvorně.

Druhým bodem byla otázka socializace, tedy znárodnění některých podniků, které levicové strany slíbily voličům. Počáteční nadšení ale rychle opadlo, panovaly totiž obavy z reakce západních mocností. Tusar proto musel taktizovat a zastánce socializace nakonec uchlácholil jen několika sliby.

Roku 1920 byla dopsána zmíněná ústava, která upravila postavení vlády, prezidenta i parlamentu. Ještě tentýž rok se konaly volby, které s přehledem vyhrála sociální demokracie. Tusar se tak automaticky stal znovu kandidátem na premiéra, háček byl ale v tom, že sociální demokracie se mezitím rozštěpila na dva nesmiřitelné tábory – levici a pravici.

Stranický řez

Hlasování o důvěře bylo napínavé a to, že vláda nakonec vznikla, byla spíš náhoda. Poslanci levice ji podpořili s podmínkou, že o setrvání ve vládě rozhodne sjezd strany v září 1920. Ten se ovšem stal spíš záminkou pro řešení vnitrostranických problémů. Bylo dohodnuto, že Tusar podá demisi a pokusí se stranu reorganizovat. To sice znamenalo velké oslabení vlivu, premiér tím ovšem prokázal státnického ducha – zájmy vlastní strany obětoval ve prospěch státu.

Sociální demokracie se následně skutečně rozpadla. Z levice se stala komunistická strana a sociální demokraté tak ztratili nejen značnou část členů, ale i voličů. Tusar, který nikdy neměl příliš pevné zdraví, celý spor odnesl vážnými zdravotními problémy. Do vrcholné politiky se už nikdy nevrátil a po zotavení se stal vyslancem v Německu. Znovu se ukázal jako obratný diplomat a podařilo se mu navázat řadu cenných kontaktů. Pracoval velmi tvrdě, na sebe ale příliš nedbal. Velké pracovní vypjetí tak nakonec způsobilo, že při jednom z jednání dostal těžký srdeční záchvat, po kterém se už neprobral. Zemřel roku 1924 v nedožitých 44 letech.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče