Vladimír Špidla: Ochrana zaměstnanců prospívá podnikání

27. května 2009, 00:00 - Jiří Němeček
27. května 2009, 00:00

Současný český eurokomisař Vladimír Špidla by svou budoucnost spojil raději s Bruselem než s domácí politikou. Chce se totiž podílet na tvorbě evropského sociálního modelu. Podle něj prospěje i podnikatelům.

Vladimír Špidla

Autor: Jakub Stadler

Jak v současné době vnímáte rozdíly mezi evropskou a českou politikou? Situace v České republice není nijak zvlášť specifická. Málo si to uvědomujeme, ale evropský kontinent je ekonomicky, politicky i sociálně mnohem jednotnější, než si v obyčejné praxi dokážeme představit. Většina procesů se odehrává způsobem, který je obdobný. Byla tu vládní krize. A není to nic, co by nenastávalo i jinde. A to dokonce i v době předsednictví Evropské unii. Byla v Itálii, byla v Dánsku. Ani to není tak úplně mimořádné. A řešení je u nás také obvyklé? Vládní krize se řeší v zásadě obvyklými ústavními způsoby. Je jasné, že nás to diplomaticky oslabuje. I naše předsednictví. Na druhé straně Evropa jako všechny ostatní složitější systémy je schopna překonávat krize, které přicházejí. Takže problémy se překonají. Mají na tom koneckonců zájem všichni v Evropě. V téhle chvíli byste se chtěl vrátit spíš do domácí politiky, nebo obhájil svůj evropský post? To je samozřejmě otázka, kterou mi často kladou ostatní. Já ale sám sobě zase ne tolik. Budou o tom rozhodovat spíše jiní. Vláda, voliči a podobně. Chci hlavně řádně a důsledně dotáhnout mandát eurokomisaře. Proto jsem všechny ostatní nabídky a pozice, které by mohly v této práci působit rušivě, zatím odmítl. Máme možnost obhájit i v dalším období eurokomisaře pro sociální záležitosti? Technická zábrana zde není, ale politicky se překážky mohou objevit. Komise se bude sestavovat podle nového politického kontextu a podle něj se všechny země budou muset dohodnout na určitém kompromisu. Ale ta šance tu je. Do konce vašeho mandátu už mnoho času nezbývá. Jaký úkol číslo jedna před sebou vidíte právě teď? Určitě to budou výsledky pražské konference na téma zaměstnanost a sociální důsledky krize. Teď musíme vypracovat prohloubená politická opatření, jak čelit negativním dopadům situace. Můžete být konkrétnější? Klasickým příkladem je prosazení německého systému „kurzarbeit“. To u nás nemá pořádně žádný správný ekvivalent. Je to práce na zkrácený pracovní úvazek – ovšem zčásti podporovaná z veřejných prostředků. Tato metoda se neuplatňuje ve všech zemích. A tam, kde ano, má různé formy. Měli bychom najít v evropské legislativě systém, aby to bylo možné ve všech zemích, a vyloučit možné konflikty. Co třeba požadavek českých podnikatelů zkrátit výpovědní dobu na jeden měsíc? To není řešení. Každé takové rozhodnutí je třeba posuzovat v kontextu. Jsou země, kde je silná pracovní ochrana a přitom trh je velmi pružný. A naopak. Tahle jednotlivá opatření nelze posuzovat izolovaně. Problém není ani v rychlosti propouštění, ale v tom, abychom podpořili firmy i lidi, aby vytvářeli nějaké hodnoty a nacházeli dlouhodobě perspektivní zaměstnání. Podnikatelé ale požadavky ať národních či unijních sociálních rezortů často považují za hrozbu nebo útok proti podnikání. Ochrana zaměstnanců je ale i zásadní ochranou podnikání. Když se podíváte třeba na vývoj v USA, tak tamní nerozvinutý sociální systém těžce poškozuje podnikání a ztěžuje jeho reakci na krizovou situaci. Jak ochrana zaměstnance podporuje podnikání? Správná aktivní politika zaměstnanosti znamená, že podnikatel snáze najde pracovní sílu. Rekvalifikace znamená, že podnikatel najde rekvalifikovanou pracovní sílu, která je pro něj použitelná. Politika finanční podpory v době nezaměstnanosti znamená, že se v době nezaměstnanosti bezprostředně nehroutí kupní síla obyvatel a podnikatel má odbyt. A tak dále. Evropský sociální systém tak nepodporuje jenom jednu složku společnosti, ale její celkovou efektivitu. Veřejné zdravotnictví zásadně zpružňuje pracovní trh. V takovém systému může zaměstnanec přecházet z jedné firmy do druhé a najít si místo, které má budoucnost. V soukromých systémech jste vázáni na jednu, třeba podnikovou pojišťovnu, a nemáte tuto pružnost rozhodování. Jak se stavíte k podnikání v oblasti sociálních služeb – měly by zůstat na státu, nebo přejít do rukou soukromníků? Obecný evropský konsenzus je, že součástí zajištění sociálních služeb je podstatný veřejný podíl. Kde je služba koncipována jako právo, nelze si myslet, že to může zaručit soukromý sektor. Privátní služby to prostě nejsou samy o sobě schopny zaručit. Bylo převedení příspěvků státu na péči z ústavů přímo na invalidní občany s tím, že si služby lépe vyberou sami, správným krokem? Vždy jsem podporoval přímý příspěvek na péči. To znamená, že každý dostane prostředky, které mu umožní zvolit si službu podle vlastní potřeby. Ale povinností veřejné ruky je potom zaručit, že ta služba je také dostupná a existuje. Představte si množství paraplegiků v Praze. Existuje relativně velká suma určená pro lidi na území několika čtverečních kilometrů. Tím se vytvoří i nabídka služeb. Co když jste ale se stejným postižením třeba v Nových Hradech a široko daleko jste jen dva. Jestlipak tam trh pro ně vytvoří stejně efektivní a reálnou službu? Nemůže. Soukromé domovy důchodců či rozvážka jídel. To může být časem zajímavá oblast pro podnikání. Nepochybně ano. Existují oblasti, kde se to dá udělat. Existuje i klientela. A nejsou ani etické námitky. Ale jde spíš o Prahu a velká města. A když půjdete tvrdě jen za účelem zisku, tak tam velkou možnost úspěšnosti nevidím. Marže nejsou vysoké a služba míří za lidmi, kteří jsou slabí a nedokáží se příliš bránit. Pokud ale někdo nepůjde jen primárně za ziskem, ale vloží do toho i určitou sociální ideu, tak to fungovat může. V čem vidíte největší překážku volného pohybu pracovních sil?

Jednoznačně v jazykové vybavenosti.

Řada států měla z české levnější pracovní síly obavy. Potvrdily se? VLADIMÍR ŠPIDLA (58) Na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy vystudoval obor historie a prehistorie. Do politiky vstoupil hned v roce 1989, už za tři roky se stal členem předsednictva ČSSD. Od roku 2001 stranu dokonce vedl. O rok později se stal i premiérem a v obou funkcích vydržel až do roku 2004. Od té doby je evropským komisařem pro zaměstnanost, sociální věci a rovné příležitosti. Mezi jeho záliby patří památková péče, ze sportů pak přespolní běh a různé sporty provozované v přírodě. Je podruhé ženatý, z prvního manželství má dvě děti. Ne. Při každém rozšíření Unie se ukázalo, že obavy byly nadsazené. Unie je našim pracovníkům v podstatě otevřená, s určitou výjimkou Rakouska a Německa. A připomínám, k žádnému hromadnému odchodu Čechů za prací nedošlo a nedochází. Domácích nezaměstnaných je přitom dost. Na jednu stranu je slyšet, že některým skupinám se ani dělat nechce, na straně druhé, že je Česko diskriminuje. Jde hlavně o Romy – jsme vůči nim opravdu tak netolerantní? Ano. Pokud si v této oblasti sypeme popel na hlavu, není to ani na oko, ani zbytečně. Podle poslední zprávy Evropské komise je Česká republika ve vztahu vůči Romům mezi dvěma třemi zeměmi, kde je situace nejtíživější. Je řešení, jak se téhle nálepky zbavit? Nebude to ani jednoduché, ani rychlé. Ale příklady existují. Mým oblíbeným je Španělsko. To je západní země, kde žije mezi půl milionem až milionem Romů. Oni se přitom považují za Španěly, takže to není ani statistika ze sčítání, spíš odhad. Romy tu společnost akceptovala. Tedy jsou to „my“ - ne „oni“. Druhou věcí bylo vytvoření programu Přístupnost (i za podpory evropských fondů). Důsledkem je, že míra nezaměstnanosti mezi romskou populací je stejná jako mezi většinovým obyvatelstvem. A nebylo to vždycky. Program už ale běží řadu let. Nejen podnikatelé si ale stěžují. I řada komunálních politiků tvrdí, že dávky jsou u nás tak štědré, že se Romům pracovat nevyplácí. To není pravda. Sociální dávky v Česku nejsou principiálně vysoké. A to, že se Romové často ocitají v takové situaci, je kombinace nedostatečného vzdělání a kvalifikace. Přiznejme si, že je to do značné míry věc selhání našeho školského systému. Je to dále otázka ghetoizace, která se u nás často vytváří. Ta je zase důsledkem nedůsledné urbanistické politiky měst. A do třetice – domácí sociální politika, která metodicky není špatná, není důsledně a tvůrčím způsobem používána. Už jste zmínil, že hlavní překážkou v pracovním pohybu po Unii je jazyková vybavenost. Neměla by si Unie stanovit třeba jednotný úřední či jednací jazyk? Takové snahy se čas od času objevují. Ne. Princip multilingvismu je v Evropě podstatný. Zachovává bohatství jazyků a je to skutečné bohatství. Omezením by se Unie ochudila. Každý jazyk je svým způsobem software, který je v některých oblastech silnější než v jiných. I když je dokážeme přeložit. A nejdůležitější okamžik vzniku myšlenky přichází v našich vlastních jazycích. Kdybychom to eliminovali, přišli bychom o značnou míru své tvořivosti. Ani ve školách by neměl být jeden společný cizí jazyk?**

V Unii je princip dvou cizích jazyků vedle národního. Tím pořád zajišťujeme, že nevznikne umělá dominance. Je jasné, že přirozeným vývojem to bude angličtina. Ale většina lidí se domluví i dalším jazykem.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče