Vláda dusí kraje i hejtmany

22. dubna 2003, 00:00 - Dušan Šrámek
22. dubna 2003, 00:00

Kdo by si ještě dnes vzpomněl na "spanilé jízdy" Zemanovy vlády, která táhla od kraje ke kraji a slibovala jejich vedením i občanům miliardové dotace. Než se rok s rokem sešel, vše je jinak. Tehdejší představitelé menšinového kabinetu se v kabinetu koaličním ke svým slibům neznají.

Naopak, kraje se dostaly do postavení popelky, která sbírá jenom drobty ze státního stolu. Krajské zřízení byl zrušeno v roce 1990. Celkem logicky. Ostatně, proč by země velká jako sousední Bavorsko musela mít ještě nějaké vnitřní útvary, které by suplovaly roli německých spolkových zemí? Přesto byla reforma veřejné správy nezbytná. Chyba však nastala již v prvním kroku její realizace. Místo převedení okresních zastupitelstev na volené orgány, které by odpovídaly státní správě na úrovni okresních úřadů, byl zvolen snad ten nejšílenější model. Místo oddělení státní správy a samosprávy, které ostatně zaručuje Ústava ČR, byl přijat hybrid veřejné správy, jímž se oklikou vracíme k leninskému heslu „Všechnu moc sovětům“, respektive národním výborům. Snahu KDU-ČSL prosadit kraje jako regionální bašty, v nichž by se mohla uchytit i přes celostátní dominanci ODS, převzaly záhy i ostatní strany. Nakonec se tak zapletly do svých krycích frází o potřebě subsidiarity, až samy těmto frázím uvěřily. Výsledkem je přesně pravý opak toho, co deklarovaly - tedy chaos a nárůst státní administrativy. Zatímco první dva roky existence krajů byly vedeny snahou o jejich ukotvení a zaběhnutí, letošním rokem na ně byla převedena zánikem okresních úřadů obrovská spousta kompetencí. S nimi přešli pochopitelně i úředníci, ale bez odpovídajících prostředků. Stát sice slíbil, že vyčlení dostatek prostředků na chod přenesené působnosti státní správy, kterou musí kraje zajišťovat, ale opět zůstalo jenom u slibů. Místo toho naopak roste nárok na finance krajských rozpočtů, a kraje jsou tak nuceny finance, které by měly sloužit ku prospěchu obyvatel, věnovat na zajištění úkolů, které na ně přehodil stát. Jedná se především o výnosy krajských daní. Například při převodu nemocnic došlo letos k omezení investičních prostředků na jejich provoz, nemluvě o tom, že stát řadu z okresních nemocnic předal i s dluhy, které sám udělal. Podobná je situace i v případech sociálních zařízení či kulturních památek. Z vyčleněných prostředků na komunikace jsou kraje schopny s bídou opravit jeden most. Doposud poslední kapkou, o niž přetekl pověstný pohár trpělivosti krajských hejtmanů, je návrh na rozpočtové určení daní. V současnosti vypadá situace tak, že kraje dostávají 3,1 % daňového výnosu v ČR. To v praxi znamená, že na každou korunu, kterou dostanou z daní, připadá krajům sedm korun dotačních. S těmi ale nemohou hnout, protože mají přesné určení. Přitom nevůle věnovat krajům větší prostředky a tím posílit jejich faktický význam často provázejí z centra urážlivé výroky na adresu krajských vlád a zastupitelstev. Studie EU a celosvětové zkušenosti ale naopak ukazují, že jak efektivita práce úřednického aparátu, tak efektivita vynaložených daňových prostředků roste spolu s nižší úrovní správy. Problém krajských financí neřeší ani nový návrh ministerstva financí o rozpočtovém určení daní. Zvednutí stropu ze 3,1 % na 10 % z celkového daňového výběru nepovažují hejtmané za již dostačující. Vláda navíc neplní vůči krajům ani ty finanční sliby, na nichž se již s hejtmany dohodla. Přitom kraje nežádají nic mimořádného - jenom to, aby k zajištění funkcí, které mají ze zákona zajišťovat, měly i odpovídající finanční prostředky. Bez finanční soběstačnosti jsou tak kraje pouhými pošťáky s dotacemi či jejich adresáty, ale ne zcela samosprávnými subjekty. Je otázkou, co tímto postupem vláda sleduje. Je jasné, že reformu státních financí pocítí každý, tedy i správní jednotky. Na druhé straně by to měl být především stát, kdo první začne šetřit. To se však zatím nestalo. Ještě důležitější než fiskální pohled je však pohled politický. Vysvětlení jsou dvě. První říká, že socialisté jako rození etatisté prostě nedokáží překročit svůj stín, a že mají primární nedůvěru k tomu, co sami nedokáží z jednoho mocenského centra přímo ovlivňovat. Druhé vysvětlení je horší. Dominatní strana vládní koalice, která drží i prst na veřejných financích, odmítá posílit rozhodovací úroveň, kterou ovládají prakticky beze zbytku její političtí protivníci, v některých případech současní koaliční partneři. Ať již je důvod takový či onaký, je zjevné, že vládní postoj je krátkozraký a ve svých důsledcích vede pouze k celkové destabilizaci politického dění v zemi. Pokud vláda nezmění svou destruktivní taktiku vůči krajům, s blížícím se termínem krajských voleb, které nás čekají příští rok na podzim, bude napětí ještě sílit.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče