Vize megapolí

18. března 2010, 15:11 - Mgr. Pavel Pokorný
18. března 2010, 15:11

Problém chudoby by mohla vyřešit nová velkoměsta postavená na zelené louce

O Paulu Romerovi (54), respektovaném americkém ekonomovi ze Stanfordovy univerzity, se asi nedá přímo říct, že je idealista. Paul Romer jen věří v sílu myšlenek, které dokážou změnit svět. Vize nově vzniklých velkoměst, jež postaví za své peníze rozvinuté státy a do nichž se budou stěhovat chudí lidé z celé planety, kde všichni budou prosperovat a chudoba vymizí z povrchu zemského, se k nim řadí. Romer, jenž je jejím autorem a propagátorem, a dokonce se kvůli ní vzdal profesorské definitivy na Stanfordu, je přesvědčen, že na první pohled radikální plán neskončí v propadlišti dějin.

VŠICHNI MÍŘÍ DO MĚST
Dnešní svět nabízí jen malou šanci pro migraci ve velkém měřítku. Stovkám milionů lidí, kteří by se chtěli přestěhovat na místa, kde by jim bylo lépe a mohli by žít podle lepších pravidel, to není umožněno. Ti „šťastní“, kdo přeci jen emigrují, většinou končí v nebezpečných městských slumech. Jak tvrdí Romer, není nic špatného na stěhování do měst, tento trend je dle něj stejně nezvratný. Problém je v pravidlech, jež městům vládnou – nejasná vlastnická práva, špatná vymahatelnost smluv, úplatky a privilegia ekonomických aktérů. Změň pravidla a změníš svět. Jak jednoduché.
Romer navrhuje své řešení: Přemístit lidi – samozřejmě na základě jejich svobodného rozhodnutí – do nových obytných a ekonomických zón, kterým říká charter cities (koncesní města). Tato místa by dala obyvatelům šanci uniknout před živořením na svém políčku nebo ve slumech na předměstí. Koncesní město, v němž by platila „dobrá pravidla“, jim poskytne bezpečné zázemí, ekonomickou příležitost a zvýší kvalitu života. Na druhé straně takové město může být rovněž dílnou pro modelové lepší vládnutí, kde demokracie nebude jen prázdným pojmem a fungující tržní prostředí investoři využijí třeba i k financování sociálně prospěšných projektů.

STAČÍ KUS ZEMĚ
Jak by to tedy teoreticky mohlo fungovat? Představme si, že vláda nějaké chudé země dá k dispozici kus neobydlené plochy, nejlépe někde na mořském pobřeží. A podepíše smlouvu (nový typ partnerství) s vybraným vyspělým státem, v níž onen bohatý stát stanoví jasně daná pravidla (zákony), jež budou platit v nově vznikajícím koncesním městě. Hostitelská země bude mít za pronájem území podíl ze zisků, které charter city (možná) vyprodukuje. Vzdá se však obchodních pravomocí a zaručí se, že dlouhodobé kontrakty budou vymahatelné u mezinárodních soudů. To by dle Romera mělo přesvědčit investory k akci – k budování přístavů, elektráren, úřadů a bytů. Jinak řečeno ke stavbě nových megapolí, jež by měly ideálně pojmout kolem deseti milionů lidí na asi 1000 čtverečních kilometrech.
„Zhruba tři miliardy obyvatel Země, většinou ti nejchudší, se v příštích několika desetiletích přestěhují do měst. Dle mého mínění otázka nezní, zda se svět bude urbanizovat, ale kde a podle jakých pravidel. Místo rozšiřování již existujících slumů současných megapolí by nová koncesní města mohla poskytnout bezpečnost, levné bydlení a pracovní místa, což přesně svět potřebuje, aby tento gigantický pohyb zvládl,“ napsal Romer na konci ledna v časopise Prospect. Například v subsaharské Africe je spousta neobydlených kusů země, protože je tam příliš sucho na zemědělství. Ale jak víme z historie, město lze postavit i na těch nejsušších místech. V koncesním městě navíc nemusí doslova platit zákony bohaté partnerské země. Obyvatelé si mohou dojednat částečně vlastní pravidla, i když si projekt platící stát ponechá poslední slovo. Jak tvrdí Romer, rozdílná města můžou začínat s koncesí, která se bude v mnoha směrech lišit. Jediným společným jmenovatelem má být dobrovolnost: nikdo nemůže nikoho nutit k tomu, aby se přestěhoval bez vlastního souhlasu. Nedávný průzkum Gallupova ústavu zjistil, že 700 milionů lidí po celém světě by rádo natrvalo odešlo do země, která jim zajistí bezpečnost a práci. Takže potenciální obyvatelé nových sídel se určitě najdou.

PŘÍKLAD HONGKONGU
Projekt, který prosazuje Paul Romer se svým think-tankem, má i skutečné vzory. Jedním z nich je Hongkong, který si sice jako pustý a neobydlený ostrov vynutili Britové na Číňanech v polovině 19. století násilím (to nemá být návod!), ale pak už to fungovalo – se značným zjednodušením – jakoby dle Romerova plánu: platily zde britské zákony, obyvatelé se rekrutovali převážně z Číny, Hongkong prosperoval z čínského exportu, stal se finančním centrem světového významu a nakonec se vrátil pod správu Číny, přičemž dobrá (britská) a zakořeněná pravidla se udržela v platnosti. Dalším příkladem, avšak s mnohem méně liberální vládou, může být Singapur. Tento městský stát se dokonce v devadesátých letech pokusil o něco podobného, o co se Romer a spol. snaží dnes. Investoval velké částky do infrastruktury nových měst v Číně a Indonésii, doplatil však na to, že si tamní vlády ponechaly dostatečné pravomoci k tomu, aby nakonec Singapur z projektů vytěsnily. Z toho plyne dle Romera základní požadavek pro úspěch budoucích charter cities: partneři projektu musejí podepsat „neprůstřelné“ smlouvy, v nichž jsou jasně dané jejich role. A platné dohody jsou svaté. I Kubánci se koneckonců naučili žít s tím, že mají na Guantánamu americkou vojenskou základnu, a i když Američany a smlouvu o pronájmu nenávidí, dodržují ji. (Ponechme stranou, že tam Američané jsou z pozice síly.) Právě Guantánamo Bay Romer navrhuje jako modelové území, kde by mohlo vzniknout jeho charter city. Dle amerického ekonoma by se vytvořila nová nájemní smlouva, v níž by figurovala vedle Kuby a USA dejme tomu Kanada. Američané by se vzdali svých nároků na Guantánamo a administrátorem by se na přesně definované období stala Kanada. Její premiér by jmenoval místní vládu a byl by odpovědný za dodržování kanadských zákonů na novém speciálním teritoriu. Právní záštita a institucionální stabilita poskytnutá Kanadou by do města přilákala zahraniční investory i občany z cizích zemí. S rozvojem města by kubánská vláda mohla uvolnit pohyb osob i zboží mezi Kubánci spravovaným územím a charter city. Zóna by se postupně přirozeně rozrůstala na kubánskou stranu a nakonec by se mohla vrátit pod kontrolu Havany (na způsob Hongkongu a Číny).

ZŮSTANE JEN U VIZE?
Sám Paul Romer si uvědomuje, že jeho vize má mnoho „ale“. Například na první pohled tak trochu zavání novodobým kolonialismem. Odborníci na urbanismus zase namítají, že většina měst vznikla na určitých místech z historických a geografických důvodů. Státem plánovaná města jako Brasilia nebo Dubaj, která mají k Romerovu ideálu daleko, však Američan považuje za extrémní příklady, kde „pravidla“ buď fungovala špatně, nebo vůbec. Naopak tvrdí, že v nových obchodních a obytných zónách vytvořených za pomoci partnerství na národní úrovni by se kvalitní vláda (pravidla) vytvořila velmi rychle a přínos by byl obrovský.
Je možné, že se projekt charter cities nikdy neuskuteční a ustrne jen v rovině plánování. Paul Romer však nepochybuje, že lidstvo a svět něco takového potřebuje: „Musíme hledat nové cesty, abychom drželi krok s nástrahami, jež nám přinášejí technologie a rostoucí populace. Víme, že naše současné pokusy, jak vyzrát na chudobu, nejsou úspěšné. Ale můžeme postavit stovky měst, které chudým lidem budou vyhovovat.“

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče