Vítězství velkorysosti

25. června 2012, 15:46 - Alena Prokopová
25. června 2012, 15:46

Otázka, kdo z producentů je v českém filmu nejvlivnější, má mnoho různých odpovědí. Jedna z nich je spojena s racionální řečí čísel

Lidé, kteří se u nás po roce 1989 rozhodli věnovat producentské profesi, byli nuceni si sami pro sebe formulovat podstatu a náplň své práce a otestovat je v praxi. Museli přitom vzdorovat zmenšení trhu vinou rozdělení republiky v prosinci 1992, které prakticky zlikvidovalo slovenskou kinematografii. A čelili také potížím přicházejícím ze západní Evropy – drastickému úbytku kin i diváků a nárůstu cen vstupenek.
O tom, kdo a jak vlastně nakonec uspěl a patří mezi „nejmocnější“ osobnosti českého filmu, se dá diskutovat z různých pozic. Jsou to ti, kteří se věnují produkci filmů dlouhodobě a soustředěně a mají na svém kontě nejvíce titulů? Ti, kteří vydupali ze země originální umělecké snímky, které si nacházejí cestu do zahraničí? Nebo jsou to producenti, kteří umějí přitáhnout do kin nejvíce diváků?
Odpovědi jsou složité i proto, že v českém filmovém prostoru může existovat málo producentských osobností, které by se profilovaly výhradním směrem. Některé silové pozice jsou navíc obtížně hodnotitelné. To platí třeba v případě Petra Vachlera, který prostřednictvím své společnosti Vachler Art Company v roce 1993 založil a dodnes všestranně zaštiťuje domácí obdobu Oscarů – České lvy. Vachler ovšem není jen producentem, který si nedávno na své konto připsal ambiciózní televizní cyklus mapující novodobou historii domácí kinematografie Rozmarná léta českého filmu. Do formátu celovečerního filmu, kterým se zabývá tento seriál, pronikl i jako režisér, scenárista, výtvarník (a samozřejmě producent) díky umělecky i komerčně sporné tragikomedii Doblba! (2005).

Užitková zábava vede

I když se pokusíme omezit své hledisko na objektivní řeč čísel zahrnujících počty diváků a výsledky tržeb, projasní se situace jen částečně. „Velký“ projekt hollywoodského ražení vyžaduje vyšší investice, v Čechách však existuje jasné rozpočtové omezení a návratnost investic je na našem malém a uzavřeném trhu prakticky nemožná. „Tmavomodrý svět bych měl považovat za svůj producentský neúspěch: sice vydělal 160 milionů korun, ale stál 240,“ připomíná režisér a producent Jan Svěrák osudy svého válečného velkofilmu z roku 2001. Český divácký hit se tak nerodí jako nákladný projekt hollywoodského typu, ale jako snímek s relativně nízkými či průměrnými náklady, který výrazně osloví většinové publikum.
Takové jsou snímky 2Bobule (2009) producenta Adama Dvořáka, Líbáš jako Bůh (2009) a Líbáš jako ďábel (2012) producentů Jana Bradáče a Svatky Peškové (společnost Falcon) nebo Ženy v pokušení (2010) a Muži v naději (2011) Tomáše Hoffmana (společnost Infinity). Spojuje je žánr komedie i podobný ležérní pohled na svět, jejich význam rozhodně není „umělecký“. Jde o žánrové filmy významné z dlouhodobějšího pohledu jen komerčně či jako materiál pro sociologický průzkum.
Dříve byla ovšem situace trochu jiná a bodovali producenti, jejichž vize přesahovaly prvoplánové zadání „lidové zábavy“: Ondřej Trojan ze společnosti Total HelpArt (T. H. A.) či Jan Svěrák. Tragikomedie Pupendo (hit roku 2003), originální sci-fi Akumulátor 1 (jednička roku 1994), oscarové melodrama Kolja (v čele žebříčku návštěvnosti v letech 1996 a 1997) a válečné drama Tmavomodrý svět (favorit roku 2001) udržují v rovnováze svou „komerční“ a „uměleckou“ hodnotu. Kultivovanou zábavu nabídla publiku venkoncem také Svěrákova tragikomedie Vratné lahve, která byla nejnavštěvovanějším titulem českých kin v roce 2007.
Představuje současný příklon k užitkové zábavě bez uměleckých ambicí dlouhodobý trend? Na to je těžké odpovědět – zvlášť proto, že ani profesní osudy dvou nejosobitějších českých hitmakerů se nepodřizují jednoznačnému zadání.

Začalo to Šulíkem (Rudolf Biermann)

Jeden z nejzkušenějších producentů, kteří se rozmyslně pohybují na české scéně, je rodákem z Trenčína. Zkušenosti začal sbírat už v osmdesátých letech na Slovensku, když u rodinného snímku Juraje Jakubiska Pehavý Max a strašidlá fungoval v roce 1987 nejen jako zástupce vedoucího produkce, ale i jako druhý režisér.
Do Česka se Rudolf Biermann přesunul ze skomírající slovenské scény, jejíž podobu svými aktivitami ovlivnil v devadesátých letech. Tehdy se nejprestižnějšími tituly Biermannovy producentské filmografie stala vysoce ceněná díla jeho krajana Martina Šulíka. Jako nezávislý producent se Biermann uvedl Šulíkovým snímkem Všetko, čo mám rád (1992). Spolupracoval i na režisérových filmech Orbis pictus, Záhrada (která mu vynesla „producentského“ Českého lva za nejlepší film roku) a Krajinka. Loni Biermann se Šulíkem společně realizovali (a koprodukovali) romské drama Cigán.
Jinou, ryze českou Biermannovou aktivitou, vázanou na jeho společnost In Film, byla adaptace Hrabalova románu Obsluhoval jsem anglického krále (2006) v režii Jiřího Menzela. Biermann svou práci vždycky dělal s přesvědčením, že natáčení prvoplánově komerčních titulů se nevyplatí. Málokterý z filmů, na nichž se podílel, tak nese pečeť pomíjivosti. Přesto to byl právě Biermann, kdo se stal výkonným producentem romantické komedie Román pro ženy, inspirované stejnojmenným knižním bestsellerem Michala Viewegha. Projekt, na němž se podílela i televize Nova, se v roce 2005 stal divácky nejúspěšnějším titulem českých kin. A položil základy formátu populární vztahové komedie.
Se vztahovými komediemi je přesto dnes spojován hlavně Biermannův spolupracovník a mladší kolega Tomáš Hoffman. Biermann má blíže k artovější sféře. Dokonce se mu to stalo málem osudným v souvislosti s dramatem jeho krajana Ivana Fíly Král zlodějů (2004), které ve fázi natáčení zachránil před krachem. Zaplatil za to těžkými finančními problémy, které ohrozily realizaci jeho vlastního projektu Jánošík: Pravdivý příběh.
Koprodukční snímek o legendárním zbojníkovi nakonec v roce 2009 přece jen vstoupil do kin. Natočila ho se svou dcerou Kasiou Adamikovou polská režisérka Agnieszka Hollandová, s níž Biermann spolupracoval už v roce 1999 na Slovensku na americkém dramatu Třetí zázrak (na produkci snímku se tehdy podílel i legendární Francis Ford Coppola). Do dlouho odkládané premiéry Jánošíka ovšem Biermann mnohonásobně osvědčil své kvality. Jako producent měl za sebou (ve spolupráci s Hoffmanem) úspěšné komedie Účastníci zájezdu (2006) a Roming (2007), obě v režii Jiřího Vejdělka. Dalším úspěšným autorem v Biermannově a Hoffmanově stáji je Jan Hřebejk, kterého producenti podporují v nové, vážnější a experimentálnější linii jeho tvorby. Výsledkem jsou ceněná dramata Kawasakiho růže (2009) a Nevinnost (2011). Letos v srpnu má mít premiéru další Biermannův a Hřebejkův projekt – Svatá čtveřice, natočená podle původního Vieweghova scénáře. Populární český spisovatel inspiroval i Případ nevěrné Kláry (2009), který Biermann realizoval v italské koprodukci, a hořkou tragikomedii Román pro muže (2010) režiséra Tomáše Bařiny. Jako producent stál Rudolf Biermann i u divácky úspěšné tragikomedie Alice Nellis Perfect Days – I ženy mají své dny (2011).

Český Luc Besson? (Tomáš Hoffman)

Úspěchy Románu pro ženy, Účastníků zájezdu, Žen v pokušení a Mužů v naději ho proměnily v komerční producentskou jedničku posledního desetiletí. K tomu, aby se dokázal strefit do nálady většinového českého publika, hybatel vlastní produkční společnosti Infinity skládal zkušenosti jako filmový novinář, tiskový mluvčí – a hlavně šéf distribuční společnosti Bioscop. Jejím prostřednictvím Tomáš Hoffman v polovině minulého desetiletí rozjel filmové aktivity TV Nova. Protože Bioscop jako „nezávislá“ distribuční společnost nezastupoval žádné velké americké studio a jen obtížně získával české divácké tituly, nedostal se nikdy nad pět či šest procent podílu na trhu. Hoffmanovo rozhodnutí natáčet vlastní české filmy se v této situaci ukázalo být logickým rozhodnutím.
Do praxe Hoffmanovi pomohla úspěšně vstoupit obchodní a finanční zkušenost získaná v Bioscopu i důvěrná znalost českého trhu. Především v otázce práce s hotovým filmem se ukázal být znamenitým doplňkem praktika Rudolfa Biermanna. Coby koproducent se Hoffman podílel na filmech Duše jako kaviár (2004) Milana Cieslara a Příběhy obyčejného šílenství (2005) Petra Zelenky. Na svém kontě má i thriller Filipa Renče Na vlastní nebezpečí (2007), který ovšem nebyl tak úspěšný jako zmíněný režisérův hit Román pro ženy. Hoffmanovi nevyšla ani sázka na nostalgii – komedie inspirovaná klasickým normalizačním seriálem Fan Vavřincové Taková normální rodinka (2008) – ani zatím poslední projekt, tragikomedie režiséra Tomáše Řehořka Signál.
Při natáčení Účastníků zájezdu se ovšem Hoffman poprvé sešel s Jiřím Vejdělkem a v průběhu následujících let vytvořili velmi funkční producentsko-režisérskou dvojici: po Romingu po dva roky společně ovládali žebříčky návštěvnosti dvojicí komedií Ženy v pokoušení a Muži v naději. Stejně jako u Románu pro ženy jde o vícegenerační komedie o partnerských vztazích, v nichž nesmí chybět populární herecké celebrity, pikantní zápletka a půvabná mladá herečka ochotná předvádět své půvaby. S morálkou si tyto filmy hlavu nelámou: nabízejí divákům líbivý svět, ve kterém je hlavní užívat si za každou cenu. V tom připomínají díla režisérské veteránky Marie Poledňákové (na niž v poslední době úspěšně vsadila jiná distribuční společnost, která se po vzoru Bioscopu začala zabývat produkcí – Falcon).
Hoffman ovšem jen stěží může aspirovat na malou, českou verzi Luca Bessona – francouzského velkovýrobce pokleslé zábavy, který je dlouhodobě na válečné stezce s filmovou kritikou. Průběžně totiž podléhá ambici podpořit něco „vážnějšího“, jako jsou nové Hřebejkovy aktivity. Hoffmanovým dlouhodobým snem bývalo i filmové ztvárnění příběhu bratrů Mašínových. Třeba se ho diváci ještě dočkají.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče