Vítězství u Marathonu, nebo Thermopyly?

14. května 2010, 14:46 - Bohumil J. Studýnka
14. května 2010, 14:46

Oznámením stamiliardových garancí si eurozóna jen zakoupila čas na kompletní...

Celý podtitul: Oznámením stamiliardových garancí si eurozóna jen zakoupila čas na kompletní přebudování systému jednotné měny

Systém Evropské měnové unie (EMU) se ukázal být nedotaženým. To byl sice již dříve, nyní však přehlížené a bagatelizované vrozené vady narostly do nepřehlédnutelné velikosti. Začaly být nejen všem na očích, ale najednou představují akutní nebezpečí pro eurozónu samu, pro existenci Evropské unie, a dokonce pro fungování mezinárodního finančního systému. Stalo se tak kvůli přirozeným lidským vlastnostem i možnostem trhu, kvůli hamižnosti a chtivosti vyčerpat vše, co se dá, bez zásluh a nároků. Euro se ukázalo být průstřelným a zranitelným stejně jako celé padesátileté úsilí o evropskou integraci.

Sirotek neúspěch Není třeba opakovat, kolikrát Řekové přečerpali z nedokonalého systému eurozóny nezasloužené bohatství a populisticky si dopřávali výhod, které by obyvatele bohatství produkujících zemí ani nenapadlo chtít. Stejnou měrou se hamižností na problému podepsaly světové finanční ústavy, jež na nedokonalostech EMU parazitovaly nezřízeným využíváním a podněcováním trhu s dluhopisy, generováním velkých korporátních zisků a personálních bonusů. Také je třeba zmínit nespolehlivé a účelové proroky – ratingové agentury.
Nyní slýcháme rutinní argumenty pro pokračování systémově nedotaženého experimentu evropské integrační měny – investovalo se už mnoho peněz a zdrojů, kdo by na sebe bral odpovědnost? K potřebě všechno zásadně a kriticky zhodnotit, změnit a možná i zcela nahradit se však nikdo nehlásí.

Kvalitní marka Pokusů o měnovou unii či její karikaturu tu v nedávné historii bylo několik. Například u nás známá RVHP s (ne)převoditelným rublem, v němž si socialistické státy formálně účtovaly za dodávky zboží a služeb. Co se však nevypořádávalo ve dvoustranném clearingu, to se dorovnávalo takzvaným tvrdým volnoměnovým zbožím, například ropou, nebo přímo volnou měnou. Problém nastal již během ropné krize v 70. letech, kdy cena suroviny prudce vylétla. To pro dovozní státy znamenalo buď připlatit vývozci (tehdejšímu Sovětskému svazu), nebo se pokusit exportovat na jeho trh více zboží. Tento systém nicméně alespoň částečně vylučoval, aby některé země parazitovaly na ostatních. Perspektivu rozvoje přesto neměl. Úspěšná měnová integrace se uskutečnila jen v západní Evropě v rámci procesu Evropské platební unie v padesátých a šedesátých letech. Výsledkem byly kvalitní národní měny použitelné mezinárodně (například marka, frank či libra).

Katastrofické přerozdělování Problém je v základním konceptu společné měny nespolečných států, které něco chtějí získat a málo pustit a přiznat. Jednotná měna v takovém případě nemůže fungovat jinak než pokřivováním zásluhovosti a odměny pilným a vynalézavým a na druhé straně uplácením těch ostatních. Nastává katastrofické přerozdělování na úkor růstu, invence, technologického a společenského pokroku a postupného zvyšování kvality života obyvatel jednotlivých zemí.
Tyto věci elementárně drhly již v Německu po sjednocení před dvaceti lety. Přitom šlo o jednu zemi, jeden národ a jedno moderní demokratické uspořádání. Tam, kde se pro sjednocení počítalo se stovkami miliard marek, jsou dnes tisíce miliard. Přitom úplné vyrovnání východní a západní části doprovázené nastartováním rovnoměrného růstu je stále v nedohlednu. Německý národ je dnes navzdory téměř dvousetleté společné historii znovu psychicky i fyzicky rozdělen na Ossis a Wessis a není to vina ani jedněch, ani druhých. Spolková republika je argumentem ad ultimo. Z vnějších faktorů její úsilí narušuje nedotažený projekt eura. Navíc evropská měnová integrace tlačí na placení „jižních účtů“.

Nadouvání plachet Záchrana je v současnosti spatřována v obrovské částce 750 miliard eur, která má být dílem použita jako přímá půjčka Řecku a dílem má sloužit jako garanční rámec pro poskytnutí – s velkou pravděpodobností již dopředu odepsaných – úvěrů dalším zemím. Iniciativa vlád EU a eurozóny není sama o sobě zcela altruistická. Komerční banky těchto zemí „pomáhaly“ mocně nadouvat plachty nejen řeckého rozpočtového deficitu. Činily tak prostřednictvím podněcování emisí řeckých dluhopisů s vysokými úrokovými přirážkami nebo udržováním povědomí, že Řecko je stále perfektně úvěrovatelné. Za stále dražší „investiční“ stupně ratingových agentur bylo Řecko a spol. snadným cvičením na vytváření bankovních zisků a z nich plynoucích manažerských bonusů. Radost měli i akcionáři. Také se suverénně předpokládalo, že EU, národní vlády a centrální banky zemí EMU rozevřou svůj ochranný deštník nad členskými zeměmi, jež se náhle ocitaly na pokraji bankrotu. Zvláště pak aktivní byly banky německé – státní, veřejné, zemské a hlavně velké komerční, které se mocně angažovaly v investičním bankovnictví. Podobně tomu bylo v případě kolapsu finančního systému pramenícího z krize nelikvidních hypoték v USA.

Záchranáři se hlásí Graf pomoci ve tvaru koláče je znám stejně jako jeho dosud dojednané rozdělení – kdo, kolik a přes jakou instituci. Celkem 440 miliard eur poskytnou země eurozóny jako garanci na budoucí emise dluhopisů. Dalších 60 miliard eur hned hotově půjde z rozpočtu EU na konto jiných bohulibých čerpání členských zemí. A nakonec 250 miliard eur od Mezinárodního měnového fondu.
Členské státy EU budou moci svobodně nakupovat vládní dluhopisy nezodpovědných zemí, a to pouze za nízký úrok, jako by šlo o kvalitní bondy, ve srovnání s úroky, které by jinak odpovídaly katastrofálním ratingům Řecka a spol.
Do záchranné akce se hlásí i nečlenové EMU Velká Británie, americký Fed, centrální banky Kanady a Švýcarska. Bank of Japan hned minulé pondělí, tedy „den poté“, vložila do operace dva triliony jenů (asi 22 miliard dolarů). Očekává se zakládání finančních institucí zvláštního účelu – zřejmě z důvodu transparentnosti celé megaakce.

Po vzoru USA Zatím se zdá, že plán kapitálové i devizové trhy v Evropě a Severní Americe na chvíli uklidnil. Šéf Evropské komise José Manuel Barosso dle svého přesvědčení jasně vyjádřil připravenost ke všem krokům k udržení eura a vyloučil možnost, že by některá členská země eurozóny musela toto společenství opustit. Evropská centrální banka zase deklarovala, že bude v případě potřeby nakupovat dluhopisy (postižených zemí), a to nejen veřejného sektoru, ale i soukromých emitentů. Prezident ECB Jean-Claude Trichet zdůrazňuje nezávislost své instituce při praktickém provádění operací. Celý rozměr akce připomíná záchranou akci americké vlády a Fedu z roku 2008 v rozsahu 700 miliard dolarů.
„Koláč“ v hodnotě 750 miliard eur by měl být možná rozdělen na okamžité zabránění kolapsu a na vytváření úplně nového a skutečně funkčního systému pro reálnou a trvalou budoucnost. Jinak se může změnit v otáčecí kolo na pouťové střelnici – někdo nevyhraje vůbec nic, někdo zase získá nepotřebný brak.

Invalidní měna Staré empirické moudro finančních transakcí říká: neházej dobré peníze za špatnými. Obojí skončí
ztraceno a promrháno. Zkušenosti generací nyní ukážou, že předkové zřejmě nebyli hloupí. EU získává oddechový čas. Ale na jak dlouho? Na rok, tři či pět? Jak s tímto časem naloží – pokud vůbec nějak? Dá se apriorně špatně založený princip eura vylepšit na funkční? Něco jiného bylo, když americká administrativa předchozího i současného prezidenta řešila podobné řády ztracených „špatných“ peněz z vlastních zdrojů jednotného státu a ekonomiky s vlastní přímou odpovědností. Neříkejme zjednodušeně, že americké dolary se tisknou, aby kolovaly po světě jako rezervní a transakční měna a do USA se jako závazky nevracely. Ano, tuto roli mají také od pádu zlatého standardu. To však není kauza eura, EMU ani EU. Společná měna bez společného státu je prostě invalidní.

Vznikne euromarka? V neděli 9. května ráno prezident Barack Obama telefonicky nabádal kancléřku Angelu Merkelovou, že evropské řešení bude vyžadovat „něco velkého“, aby náhodou euro a EU nepadly. Stalo se. Cesta se uvolnila poté, co německý ústavní soud zamítl stížnost pěti renomovaných ekonomů na neústavnost probíhajících „záchranných“ akcí. Není prý čas na jakákoliv prodlení. V Německu se průchod uvolnil, čímž mohla naskočit zelená i v jiných zemích.
Nejde totiž jenom o Evropu, ale o celou světovou ekonomiku, a to Čína zatím zachovává důstojné mlčení. Již nyní eurozóna sponzoruje Řecko 80 miliardami eur na příštích 36 měsíců. MMF k této částce přidal 30 miliard. U přepážky stojí další členové eurozóny.
List Wall Street Journal minulé pondělí publikoval anketu: Jsou správně, dobře, potřebně a cílevědomě navržena opatření EU, MMF, ECB z uplynulého víkendu? Významnou nadpoloviční většinou respondentů převažují odpovědi NE!
Připusťme budoucí měnové bloky, zejména euromarkový – od Beneluxu přes Německo, Rakousko po Slovinsko (včetně Slovenska a eventuálně i Česka) – s možností plnohodnotného fungování. Předvídání a formování dalších uskupení ponechme krátkodobé budoucnosti (do 18 měsíců).

Nový systém Sedmadvacet členských států EU se 450 miliony obyvatel, z toho 16 států přímých účastníků „vědeckého“ experimentu zvaného eurozóna, se musí rozhodnout – a to dost rychle – jestli chce jít cestou odstrojení svých národních suverenit a předat zejména fiskální politiku do Bruselu. Neboť zatímco ECB kontroluje a řídí měnovou politiku zóny, koordinace národních fiskálních a rozpočtových politik je mimo. Domino efekt je za dveřmi – buď okamžitě, nebo po promrhání 750 miliard eur do několika let.
Společná měna má svoje nezbytné předpoklady, které při jejím zavedení a provozování byly ignorovány. Předminulý víkend navržené řešení je jedním z mála (pokud ne jediným), které zatím odvrátí kolaps nejen eurozóny, ale možná i dnešního konceptu EU. Byl ovšem pouze zakoupen čas na okamžité operativní, taktické i strategické krizové řízení. Podle míry skutečného nepřetržitého nasazení odpovídajících funkcionářů bude, nebo nebude šance vyplout do bezpečného přístavu pro kompletní přebudování systému.
Budou muset být nalezeny a rychle implikovány nové formy regulace a dozoru trhů. Angela Merkelová a Nicolas Sarkozy hovoří o zákazech spekulací se státními dluhy na krach těchto instrumentů a dlužníků a nakonec i některých věřitelů. Evropská ratingová agentura je další možné řešení.

Hodně štěstí! Minulou středu již ekonomové a politici pochopili, že unijně integrovaná monetární politika se i při sebevětších snahách nemůže obejít bez stejně centralizovaného výkonu společné fiskální politiky. Národní návrhy rozpočtů mají být předschvalovány napřed v Bruselu, a to bezprostředně od příštího roku. Z hlediska reálnější hospodářské funkce celé (minimálně) eurozóny je to krok správným směrem. Otázkou však je, jestli si národní státy a jejich parlamenty (eventuálně referenda občanů) přejí skutečně tak ostrý a okamžitý přechod k přednostní suverenitě EU.
Co dál? Především odpovědnost, odbornost, strategické vidění, netroškaření a nezakrývání problémů přes horizonty volebních a funkčních období činovníků mezinárodních politických, ekonomických a finančních institucí. Hodně štěstí Evropské unii a nám všem.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče