Visegrád = 1 + 3

10. února 2012, 17:57 - Miroslav Zámečník
10. února 2012, 17:57

Ačkoli je v eurozóně zatím jen Slovensko, o vstup svým vlastním tempem má zájem Polsko a Česko s Maďarskem dělají – každý po svém – všechno pro to, aby se jí vzdálily, spojují obchodní a finanční vazby s děním v evropském jádru celou střední Evropu (?) těsněji, než by se jí možná líbilo. Scénář rozpadu eurozóny je pak doopravdickou černou můrou národohospodářů Visegrádské čtyřky (V4). Závislost „čtyřválce“ na pohonné hmotě poptávky ve zbytku Evropy platí i pro méně zhoubné scénáře, které počítají pouze se zpomalením ekonomického růstu v eurozóně a zvládnutím dluhové krize, především díky masivním intervencím Evropské centrální banky prostřednictvím tříletých repo operací. Ty nejen poskytují bankovnímu systému v Evropě potřebnou likviditu a brání zamrznutí úvěrových kanálů, ale v podstatě umožňují bankám se poznenáhlu rekapitalizovat. Analýza toho, jak na tom země V4 jsou a budou, nemůže odhlédnout od faktu, že podíl EU na celkovém vývozu představuje na Slovensku 84,6 procent a v Česku 84 procent. To je o několik procentních bodů více než v Polsku i Maďarsku. Obdobná závislost podle statistik vydávaných Eurostatem panuje i na straně dovozu a v tocích přímých zahraničních investic.

Sebevědomé Polsko

Míru integrace V4 do celoevropské ekonomiky potvrzuje vysoká otevřenost Maďarska, Česka i Slovenska, kde se podíl vývozu zboží a služeb k HDP pohybuje ve všech případech kolem 80 procent. To je dvakrát tolik, co u Polska, které je jak počtem obyvatel, tak i z hlediska objemu HDP na jedné straně zdaleka největší a zároveň (nikoli překvapivě) i nejméně otevřenou ekonomikou. Tím je daná i relativní stabilita ekonomického růstu, který tolik neohrozí šokový pokles zahraniční poptávky. Přes „obchodní kanál“ by v případě nového útlumu zahraniční poptávky byla polská ekonomika opět „vytrestána“ relativně nejméně.
Rozsah a relativní uzavřenost dávají Polsku další bonus, na nějž ostatní členové V4 nemají šanci dosáhnout, a naopak mohou udělat velkou chybu, když se o to pokoušejí: Polsko má podstatně větší manévrovací prostor při formulaci hospodářské politiky. Stimulace domácí poptávky makroekonomickým uvolněním totiž v polském případě není tolik ovlivněna jejím „průsakem“ do dovozů, což je hlavní vysvětlení toho, proč Polsko v roce 2009 na rozdíl od skoro všech ostatních evropských zemí nezažilo recesi a stále solidně roste. Historickou novinkou je v Polsku potvrzení druhého mandátu pro vládu vedenou premiérem Donaldem Tuskem z Občanské platformy, s vcelku jednoznačnou proevropskou orientací. Také makroekonomický management je v kompetentních rukou, ministr financí Jan Vincent Rostowski a guvernér centrální banky Marek Belka jsou mezinárodně respektovanými ekonomy. Polsko je dnes šestou největší evropskou ekonomikou a jeho růstový potenciál, ale i politickou váhu nikdo informovaný nepodceňuje. Srovnáte-li dnešní Polsko s tím, jak vypadalo na sklonku 80. let, nejsou slova o hospodářském zázraku v barvách červené a bílé daleko od pravdy.

Skokan desetiletí, trochu utajený

Zcela bez povšimnutí se v rámci V4 v posledních dekádě prohodilo pořadí zemí z hlediska hrubého domácího produktu na obyvatele, počítáno v běžných dolarech. Slovensko bylo ještě před deseti lety stejně chudé, ne-li chudší nežli Polsko, odstup obou zemí za Maďarskem byl docela výrazný, zatímco žebříček s přehledem vedlo Česko. Slovensko se ukázalo být černým koněm, když v roce 2003 předstihlo Polsko a v roce 2007 Maďarsko. Poláci se dostali na maďarskou úroveň v roce 2010. Přepočteme-li HDP na paritu kupní síly, Česko loni stále vedlo následováno Slovenskem. Až za ním se značným odstupem skončilo Polsko a pak teprve Maďarsko. Zanedbatelný přitom není ani vývoj produktivity práce na zaměstnance, kde Slovensko již před několika lety předstihlo Českou republiku a v rámci Visegrádu je – což by nikdo před lety netipoval – nejlepší. Je otázkou, jak se současný rozval na slovenské politické scéně vyvolaný pádem vlády (hlasování o eurovalu) a skandálem opravdu „gorilích“ rozměrů podepíše na ekonomice nejmenšího člena V4. Favorit předčasných voleb, předseda sociálních demokratů Robert Fico, již v minulosti prokázal, že sice dovede okouzlovat masy populistickou rétorikou, ale v rovině praktické hospodářské politiky se o zvrácení předchozích reforem, jež nastartovaly slovenský ekonomický růst, naštěstí nepokusil.
Oba státy bývalé federace přitom kromě nechutného odéru korupčních afér spojuje fakt, že jejich výkon v podstatě stojí a padá se situací na exportních trzích. Pomalu důležitější než čtení domácích makroekonomických ukazatelů je to, jaká nálada panuje v Německu. Naštěstí se ukazuje, že hlavní indikátory v Německu překonávají původní pesimistická očekávání. Zejména lednové průzkumy mnichovského Centra ekonomických studií (IFO) ve zpracovatelském průmyslu, s nímž je jeho český (ale do značné míry i slovenský) protějšek svázán pupeční šňůrou, vypadají až nečekaně robustně. Možná že letošní rok nedopadne tak zle, jak to ještě před dvěma měsíci vypadalo, a střední Evropě se nakonec podaří vyhnout se recesi (v případě Polska jen výraznému zpomalení růstu).

Stabilita za nemalou cenu

Jestliže českou, maďarskou a slovenskou slabinou je vysoká citlivost na vývoj konjunktury na exportních trzích, je naopak silnou stránkou zejména Česka – a odstupňovaně i Slovenska a Polska – zdravý finanční sektor a nízká zadluženost vlády, podnikového sektoru i domácností. Česko má nejen přebytek domácích depozit nad úvěry, ale v časech turbulence se mu může velmi hodit i celkově nízký zahraniční dluh (51 % HDP oproti slovenským 77 %, polským 69,9 % a maďarským 156,2 %). V kombinaci s nízkým vládním dluhem tak Česko dostává výhodu dobrých podmínek financování (výnosy desetiletých českých vládních bondů jsou skoro o šest procentních bodů nižší než maďarské a o více než dva procentní body pod polskými dluhopisy) a také časový prostor pro méně tvrdou fiskální konsolidaci než ostatní země V4. Česká koruna je jasně nejstabilnější středoevropskou měnou (Vzpomeňte si, jaký byl její kurz k forintu před pětadvaceti lety. Zatímco před rokem 1989 jste za korunu dostali dva forinty, nyní je to zhruba 12).
Český spotřebitel reaguje na nejistotu obezřetností, nehledě na to, že zejména příjmy ve veřejném sektoru v posledních dvou letech v reálném vyjádření klesaly, takže poptávka domácností je anemická a nedá se srovnat třeba s vývojem v Polsku. Stejně tak se nechce do investic a najímání pracovníků ani podnikatelské sféře, kde domácí tržby stagnují a růst byl připisován jen na vrub exportu. To všechno jsou znaky určité ekonomické střízlivosti, jež patří k české tradici. Jenže za všechny tyhle v podstatě chvalitebné charakteristiky se platí pomalejším růstem.

Maďarsko v ohrožení

Je-li některá země Visegrádu opravdu velmi zranitelná, pak je to s poměrně velkým odstupem Maďarsko, kde se k obchodní závislosti možná ještě více připojuje finanční zranitelnost vzhledem k celkově vyšší zadluženosti a vysokému podílu zahraničních měn na celkové zadluženosti. Nejde jen o notoricky známé hypotéky, které jsou často denominovány ve švýcarských francích, ale i i dluhy municipalit a firemního sektoru, přičemž ani centrální vláda není bezproblémová. Celkové zahraniční závazky Maďarska na netto bázi jsou na dohled 120 procent HDP, což činí zemi nesrovnatelně zranitelnější než třeba Česko, které je s odstupem v lepší pozici i ve srovnání s Polskem a Slovenskem.
Eurozóna se ostatně ani nemusí rozpadat, aby Maďarsko pocítilo, jak chutná odvrácená strana těsné finanční integrace například se sousedním Rakouskem.
Když rakouská centrální banka před časem ohlásila, že rakouské komerční banky, které jsou v celém bývalém Rakousko-Uhersku vysoce exponovány, mají omezit angažovanost prostřednictvím vazby objemu úvěrů k lokálním depozitům v dcerách rakouských bank (na 120 % lokálních depozit), neznamenalo to pro maďarský bankovní systém nic jiného než výrazné přitvrzení úvěrové politiky. Zatímco Česko má podíl úvěrů denominovaných v cizí měně hluboko pod deseti procenty celkového objemu, v Maďarsku je to přes 50 procent, v Polsku přes 30 procent. Oslabení národních měn tak samozřejmě znamená pro dlužníky, kteří nemají přirozený hedging v podobě exportních příjmů v příslušných měnách, obrovské problémy, které znehodnocují růstový impulz v podobě konkurenceschopnějších vývozů.
Maďarský předseda vlády Viktor Orbán bude muset zmírnit nejen rétoriku, ale i politickou praxi a začít respektovat realitu země, která potřebuje ve střednědobém horizontu sehnat financování v řádu šesti až dvanácti miliard eur, což nepůjde bez změny nedávno přijaté legislativy, která se nelíbila ani v Bruselu, ani ve washingtonské centrále Mezinárodního měnového fondu. Maďarsko sice vykáže za loňský rok přebytkové veřejné finance, stejně tak jako přebytek běžného účtu, v obou případech jako jediná země V4. Jenže „znárodnění“ privátních úspor v druhém penzijním pilíři, jež dotáhlo maďarský rozpočet do přebytku, nijak nepomohlo k odstranění vysokého strukturálního schodku, který podle odhadů Evropské komise dosáhl loni pěti procent HDP. Maďarsko se nakonec s MMF i Bruselem dohodne na stabilizačním programu, kterému se v jeho tvrdosti v rámci střední Evropy nic ani zdaleka nevyrovná. Musí se dohodnout, protože alternativou může být odříznutí Maďarska od financování za rozumných podmínek. Konsekvence raději nedomýšlet.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče