Viktor Ponrepo: Hola, hola, biograf volá

25. října 2012, 08:22 - Robert Šimek
25. října 2012, 08:22

V září letošního roku uběhlo 105 let od otevření prvního stálého kina v Čechách. Jeho zakladatelem byl iluzionista a eskamotér Dismas Šlambor, známější pod uměleckým jménem Viktor Ponrepo.

Začátky moderní kinematografie jsou spojeny s rokem 1895, kdy bratři Lumiérové v pařížské kavárně Grand café uspořádali první veřejnou projekci svých filmů. Zpráva o senzačním vynálezu se záhy rozkřikla a kinematograf se stal ozdobou mnoha průmyslových výstav a veletrhů. Roku 1898 se dostal i do Prahy, kde ho na Výstavě architektury a inženýrství představil průkopník českého filmu Jan Kříženecký.

Na šíření kinematografie se následně podílela řada dnes už zapomenutých nadšenců, kteří si pořídili potřebné vybavení a putovali od města k městu. Hrálo se všude - v hostincích, v zahradních restauracích i divadlech. Pouze k založení stálého kina se z obavy o nedostatek diváků dlouho nikdo neměl. Prvním odvážlivcem se stal až roku 1907 Viktor Ponrepo.

Říkejte mi Ponrepo

Narodil se roku 1858 v pražské Michalské ulici jako Dismas Šlambor. Na přání otce se vyučil pozlacovačem, jeho velkou vášní však byly kouzelnické triky. Dva a půl roku pracoval v otcově dílně, ale na zdokonalování v kouzlení nezapomínal. Roku 1881 získal od uznávaného eskamotéra Heinricha Guttwalda doporučení k veřejné produkci a s otcovým souhlasem si ihned podal žádost o licenci. Tu brzy obdržel a jako „salonní magik“ začal objíždět česká města a vesnice.

Záhy však zjistil, že jméno Dismas Šlambor se k jeho produkci příliš nehodí. Dlouho přemýšlel, jak tuto věc napravit, a s řešením mu nakonec pomohla náhoda. Po úspěšném představení v obci Čihadla u Lysé nad Labem se vydal k nedalekému zámečku Bon Repos (francouzsky „dobrý odpočinek“). Název se mu zalíbil natolik, že si podle něj začal říkat Ponrepo. Jméno Dismas ještě změnil na lépe znějící Viktor a legendární pseudonym byl na světě.

Kouzelné divadlo

Ponrepova sláva se rychle šířila. Kdekoli se objevila vývěska oznamující jeho příchod, znamenalo to pro tamní obyvatele velké pozdvižení. Brzy přestal po městech a venkově jezdit jen s kufrem a pořídil si vůz, kočího, a dokonce vlastního sluhu. Svůj podnik nazval honosně: „Ponrepovo kouzelné divadlo s původními zjevy duchů a strašidel.“

Úspěch programu ho přiměl k tomu, aby si vyřídil povolení k produkci také pro Prahu. Plakáty záhy zvaly obecenstvo do Ústřední síně na Královských Vinohradech a poté i do velkého sálu Konviktu v Bartolomějské ulici. Tehdejší předpisy však byly neúprosné a oblíbený eskamotér se musel po vypršení lhůty opět vrátit na venkov. Doba se ovšem změnila. Mnoho lidí z celého Rakouska-Uherska navštívilo roku 1891 Jubilejní výstavu v Praze, kde byly publiku předvedeny nové vynálezy - fonograf (předchůdce gramofonu) a také kinematograf neboli přístroj na „oživlé fotografie“. Obliba kouzelnictví proto začala rychle klesat a u diváků už neměl úspěch ani Ponrepův mistrovský kousek, při kterém si trhal hlavu a opět si ji nasazoval.

Produkce živých fotografií

Když nezabraly losy, rozdávané ke každé prodané vstupence zdarma, rozhodl se Ponrepo divadlo zmodernizovat. Zakoupil postarší projektor, několik krátkých filmů a dal se do promítání. Název podniku změnil na „Divadlo živých fotografií“, a stal se tak majitelem jednoho z prvních putovních kin u nás.


Čtete také:

Edmund Bochner: Pán vlněného impéria

František Burian: Jak se budí rytíři


Cestoval po Čechách i po Moravě, jen do Prahy, kde v té době mohlo provozovat kinematograf pouze divadlo Varieté, pořád nesměl. Dočkal se až v srpnu 1901, kdy získal na dva týdny povolení k produkci „živých fotografií“ v Pištěkově letním divadle na Královských Vinohradech. Šance se chopil znamenitě, předvedl filmy Příjezd vlaku, Trh v Neapoli, Zoologická zahrada ve Vídni či Souboj dam amerických a velkou pozornost vzbudily také snímky z búrské války. I díky tomuto úspěchu se mu roku 1905 podařilo založit na Smíchově první letní kino v Praze. Ani tehdy ale nebyl úplně spokojený, jeho snem bylo zakotvit v metropoli natrvalo.

Na stálé adrese

Přání se mu splnilo o dva roky později. Roku 1907 dokázal přesvědčit pražské úřady a dostal povolení k zřízení stálého kina. Vhodné místo pro biograf si vyhlédl v novém secesním domě U Modré štiky na rohu Karlovy a Liliové ulice. V minulosti se zde marně pokoušel o úspěch Sýkorův šantán, Ponrepo si však věřil. Ihned po obdržení úředního souhlasu dal natisknout letáky, kterými zval do Divadla živých fotografií - Ponrepova biografu, kde slíbil přinášet každý týden nové snímky z celého světa.

Filmy, které jeho biograf promítal, byly samozřejmě němé. O svérázný slovní doprovod se proto staral Ponrepův bratr Karel, který na způsob vykladačů kramářských písní komentoval děj na plátně a vytvářel také nejrůznější zvukové efekty. S těmito doplňky mohli diváci vidět například filmy Niagarské vodopády, Jízda Nebraskou, Ukradené dítě, Sbohem živote mládenecký či Moric kojnou. Sál měl zpočátku 56 míst a hrálo se každý den mimo pátek. Lístek stál od 20 do 60 haléřů.

V Praze brzy vzniklo mnoho dalších, často větších a komfortnějších kin. Pro neopakovatelnou atmosféru si však Ponrepův biograf diváky udržel i po skončení první světové války. Následnou hospodářskou krizi nepřežila řada podobných podniků, Ponrepo však zůstal biografu věrný až do své smrti v roce 1926. Jeho kino pak fungovalo ještě dvě desetiletí, zrušeno bylo až roku 1945.

Viktor Ponrepo (1858-1926)

Narodil se 6. června 1858 v Praze jako Dismas Šlambor. Vyučil se pozlacovačem, už od mládí se ale zajímal o kouzelnické triky a roku 1881 se stal profesionálním eskamotérem. Začal si říkat (Viktor Ponrepo) a se svým „kouzelným divadlem“ jezdil po českých městech a vesnicích. Program musel změnit až s nástupem kinematografie. Na přelomu století tak už publiku nenabízel rozmanité triky, ale krátké filmy. V roce 1901 se poprvé dostal do Prahy, kde o čtyři roky později založil první letní kino a roku 1907 první stálý biograf u nás. Podnik vedl i v době války a hospodářské krize. Zemřel 4. prosince 1926.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče