Veterina je zlatý důl

23. ledna 2006, 00:00 - PETR BÝM
23. ledna 2006, 00:00

SOUKROMÉ VETERINÁRNÍ PRAXE Méně než prstů jedné ruky - tak málo ordinací specializovaných na léčbu psů, koček a dalších malých zvířat bylo v Praze před rokem 1989. Dnes jsou takových veterinárních praxí v metropoli zhruba dvě stovky - a na nedostatek pacientů si rozhodně nemohou stěžovat.

Najít dobrého veterináře, pro kterého kočka není malý pes, je často problematické. foto: Profit - Martin Siebert

SOUKROMÉ VETERINÁRNÍ PRAXE Méně než prstů jedné ruky - tak málo ordinací specializovaných na léčbu psů, koček a dalších malých zvířat bylo v Praze před rokem 1989. Dnes jsou takových veterinárních praxí v metropoli zhruba dvě stovky - a na nedostatek pacientů si rozhodně nemohou stěžovat. V Česku v současnosti působí přibližně 2500 soukromých veterinárních lékařů. Na rozdíl od nedávné minulosti je jich ovšem daleko více zaměřeno na „zájmová“, jinak řečeno malá, zvířata. Tedy především psy a kočky, ale také třeba exotické ptactvo či plazy. „Rozvoj soukromých veterinárních praxí malých zvířat ve středních a větších městech je trvalým jevem. Naopak veterinářů, kteří se zabývají pouze hospodářskými zvířaty, ubývá,“ konstatuje Karel Daniel, prezident Komory veterinárních lékařů České republiky. Pro domácí veterinární medicínu je to do jisté míry zlomová situace, protože ještě počátkem devadesátých let minulého století se takřka vše v tomto oboru točilo kolem krav, prasat a drůbeže. Jenže jejich stavy se neustále a razantně snižují. Naopak roste počet „rodinných“ zvířat. A hlavně ochota jejich chovatelů platit za veterinární péči poměrně značné částky. Kde je poptávka, se dříve či později objeví i nabídka. To platí hlavně pro větší města a nejvíce pro metropoli. Na pražskou klientelu a jejich lásku k domácím mazlíčkům vsadil i Jan Herčík, který provozuje veterinární kliniku v Horoměřicích. DĚDICTVÍ OTCŮ Pozadí profesní kariéry doktora Herčíka je jakoby vystřižené z nějakého ruralistického románu 19. století. „Péčí o zvířata se živil jak můj děda, tak otec, oba jako zootechnici. Já jsem pokračoval v rodinných tradicích. Na brněnské veterinární fakultě jsem absolvoval v roce 1983,“ vzpomíná Herčík. Jeho cesta do praxe ale vedla oklikou přes pražskou zemědělskou univerzitu, kde donedávna přednášel. „V době, kdy jsem skončil studia, pro veterináře ještě existovaly jakési umístěnky. Mne poslali sice sem do Horoměřic, ale do kravína se čtyřmi tisíci dojnicemi. To mne vůbec nelákalo, taková praxe představuje pár výkonů stále dokolečka, a tak jsem využil možnosti a začal učit,“ vysvětluje Herčík. Na vysoké škole působil ještě počátkem devadesátých let, opustil ji až v roce 1994. Vlastní veterinární kliniku umístil ve svém rodném domě v Horoměřicích (rodina Herčíků ho vlastní už ve třetí generaci). Dnes představuje dvě ambulance, operační sál, laboratoř, tři lékaře a čtyři sestry - to vše pro desítky pacientů denně. „Budeme expandovat, ale jen v určité míře. Chceme zůstat rodinným zařízením se stabilní klientelou i personálem. Dnes existují i podstatně větší kliniky, které mají třeba 17 lékařů, jenže to už jsou anonymní, skoro průmyslové praxe. „Osobní vazby mezi lékařem, zvířetem a jeho majitelem tam nemohou vůbec vzniknout,“ říká veterinář. Podle něj ale menší rozměry v žádném případě neznamenají horší péči. Spíše naopak: „Technické vybavení je totožné ve všech moderních zařízeních. V tomto směru držíme krok s humánní medicínou. Vše se vyvíjí v podstatě paralelně. Mám téměř stejné diagnostické metody, provádíme obdobné operační zákroky, jsme třeba schopni implantovat i kloubní náhrady. Postupně se také objevují specializovaná pracoviště - třeba oční, onkologické či urologické.“ Veškeré paralely mezi humánní a veterinární medicínou ovšem vymizí, když se začne mluvit o penězích. Veterinární pacienti, tedy přesněji řečeno jejich majitelé, totiž na rozdíl od pacientů jiných musí všechno hradit sami. VŠECHNO NĚCO STOJÍ Běžná prohlídka za dvě tři stovky korun, kastrace kočky za více než tisíc (v případě feny a použití miniinvazivní metody skoro pět tisíc) ale také operační výkony v ceně několika desítek tisíc korun. „Máme poměrně drahé vstupy. Například během náročnější operace spotřebuji přes několik sad na šití, přitom jedna stojí 150 korun,“ osvětluje ekonomickou stránku veterinární péče Jan Herčík. Materiál je samozřejmě významnou, ale nikoli největší položkou v nákladech veterinárních praxí. Značné sumy musí každá klinika obětovat na nákup nástrojů a přístrojů (například anesteziologické soupravy s monitoringem stavu pacienta, operační stoly či zařízení pro sterilizaci). To všechno včetně personálních nákladů musí veterinář promítat do cen. Přitom výkony jsou stále náročnější. „Operoval jsem už také rakovinný nádor ve velikosti dětské hlavy, nedávno nám přivezli psa s prostřeleným či spíše ustřeleným krkem - i toho jsme zachránili,“ vypráví veterinární lékař. Katalog operačních výkonů je v mnohém ohledu totožný s humánním lékařstvím - je ovšem jenom na majiteli či chovateli, zda se operace provede. „Cenová hladina je v Česku velmi podobná jako v sousedních zemích, což platí hlavně pro léčiva. Za úkony zaplatíte o něco méně než v Rakousku či Německu, ale více než třeba na Slovensku či v Maďarsku,“ srovnává ceny šéf komory veterinárních lékařů Karel Daniel. Nicméně v cenách jednotlivých veterinárních zařízení jsou určité rozdíly. „Přesné sazby vám ani nemohu říci, každé zvíře je jiné, hlavně jinak velké, pro výpočet ceny za ošetření zvířete máme klíč, do kterého se musí promítnout všechny vstupy včetně práce lékařů. Proto jsou ceny na různých pracovištích rozdílné, neexistuje nějaká všeobecně platná šablona či schéma,“ dodává Herčík. Cena se ovšem odvíjí nejen od „parametrů“ pacienta a typu léčby. Vyšší taxy si veterináři účtují ve městech, naopak nižší ve venkovských oblastech. „Ochota utrácet za zdraví zvířecího člena rodiny v Česku roste, na tradičněji založeném venkově ovšem pomaleji,“ popisuje poměry Daniel a dodává, že to odpovídá i příjmové struktuře české populace. Skoro se zdá, že do budoucna budou veterinární bonanzou pouze města. Přitom donedávna to naopak byly venkovské regiony s milionovými stavy hospodářské zvěře všeho druhu. AGROBYZNYS NA ÚSTUPU V nedaleké minulosti představovaly pro tuzemské veterinářství hlavní obživu miliony hospodářských zvířat - skotu, prasat, ovcí a drůbeže. Tržní ekonomika ale s jejich chovem pořádně zamávala - skotu dnes máme o 60 procent méně než v roce 1990 a třeba slepic namísto 15 jenom šest milionů kusů. „Struktura léčebné a preventivní péče se od počátku devadesátých let výrazně mění ve prospěch malých zvířat,“ komentuje porevoluční vývoj oboru prezident komory veterinárních lékařů. Méně hospodářských zvířat prostě znamená méně výkonů. Spíše klesající příjmy veterinárního agrobyznysu nijak viditelněji nezvýšily ani poplachy kolem ptačí chřipky či nemoci šílených krav, přestože se v této souvislosti v Česku vyšetřilo 850 tisíc kusů skotu. „Tato oblast, tedy kontrola nakažlivých onemocnění, je plně v rukou státní veterinární správy a zapojení soukromých veterinářů do takových akcí je okrajové,“ tvrdí Karel Daniel. Epidemie či jenom jejich hrozba jsou ve skutečnosti pro veterináře pohromou. Připravují je o pacienty, redukují příjmy chovatelů a v extrémních případech omezují i volné poskytování služeb. Na druhé straně se stavy hospodářských zvířat v Česku stále počítají v řádu milionů. Podle Jindřicha Kvapilíka z Výzkumného ústavu živočišné výroby lze například náklady na veterinární péči, léky a desinfekční prostředky připadající na jednu krávu odhadnout na 1500 až 2000 korun ročně (v přepočtu na litr mléka to představuje částku 0,24 až 0,32 haléře). Krav je u nás dnes 573 tisíc, takže veterinární obrat jenom v tomto chovatelském oboru by se měl pohybovat v rozmezí 0,86 až 1,14 miliardy korun. Skotu se přitom u nás celkem chová 1,4 milionů kusů, prasat 2,88 milionu a drůbeže 25 milionu kusů, a to je ještě třeba připočítat ovce, koně, ryby a třeba i včely. Ve veterinárním agrobyznysu se tedy i do budoucna bude obracet nemálo miliard korun. A bude si je rozdělovat spíše méně lidí. „Veterinářství hospodářských zvířat je i fyzicky docela těžká disciplína, takže konkurence není příliš velká,“ říká Jiří Davídek, specialista na hovězí skot z Příbramska. Začínající soukromý veterinář ale nejspíš větší štěstí - a s menší námahou - udělá s malými zvířaty. VOLNÝ PROSTOR

„Hlavně v oblasti veterinární péče o malá zvířata budou individuální praxe nahrazovány skupinovými, zvláště dojde-li k liberalizaci pracovněprávních předpisů a snížení vysokých odvodů pro zaměstnavatele. Nabízí se srovnání se zahraničím: třeba v Belgii s tvrdou regulací trhu práce převládají individuální praxe, v Británii s flexibilní pracovní legislativou zase ty druhé,“ popisuje podnikatelské poměry v oboru Daniel.

Proces koncentrace je ovšem v chodu už nyní - vedle tradičních malých ordinací se ve stále větší míře objevují veterinární kliniky, kde současně působí více lékařů. Jedněch i druhých přibývá, pravděpodobně stejně rychle, jako se v českých rodinách usazují psi, kočky a bezpočet dalších zvířat. Na vzrůst poptávky může trh reagovat docela pružně jistě i proto, že vstupní investice nemusí být nijak závratná - vybavit běžnou ambulanci představuje náklad v řádu statisíců korun.

Zákazníkům ale nejde jenom o počet ordinací (ten je ostatně pravděpodobně dostatečný), ale také o kvalitu. Na tu si stěžuje například Ina Koldová, chovatelka ušlechtilých koček: „Z hlediska odbornosti v tuzemsku zatím převládá orientace na psy. Je problémem najít dobrého veterináře, pro kterého kočka není malý pes, a to hlavně na venkově.“ Nároky, zejména chovatelů čistokrevných zvířat, rostou i v jiných ohledech. „Změnila jsem veterinární kliniku. V té, kam nyní chodím, mají lepší přístup, větší znalosti, lepší servis u operací. A hlavně mám svého veterináře na mobilu a třeba při porodu je připraven přijet a zasáhnout kdykoli,“ říká Koldová.

Horoměřická veterinární klinika jde právě tímto směrem. Tři sta let stará budova v Horoměřicích se právě nyní přestavuje a rozšiřuje: „Do příštího roku bude vše hotovo. A pak už budeme mít čtyři lékaře a dva operační sály. Postupně také přejdeme na nonstop provoz po celý týden,“ říká Herčík. Budoucnost oboru vidí v optimistických konturách: „Péče, jakou u nás věnujeme domácím zvířatům, je enormní. V tomto ohledu myšlení našich lidí předstihlo jejich reálnou kupní sílu.“

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče