Velký úspěch s nepatrnými následky

16. prosince 2009, 14:00 - Jefim Fištejn
16. prosince 2009, 14:00

Lidstvo si ani nevšimlo, že žije bez Smlouvy o omezení strategických útočných zbraní

Může se stát, že až budete číst tento článek, bude již nová rusko-americká Smlouva o omezení strategických útočných zbraní (START-2) pod střechou nebo aspoň připravená k podpisu. Pokud tomu tak není, nepropadejte panice. Lidstvo obtěžkané jinými reálnými i domnělými hrozbami si ani nevšimlo, že od 5. prosince žije bez takové smlouvy – a nic se v podstatě neděje. Zádrhel v dojednávání definitivního textu byl spojen s ruským přáním podstatně okleštit režim vzájemných prověrek. V souvislosti s ukončením smlouvy START-1 američtí kontroloři opustili zbrojovku ve městě Votkinsk a ruským vojákům se tento stav zalíbil. Návrat přísných cizinců na svá vojenská zařízení si nepřejí. Sporadické a nedokonalé kontroly by jim umožnily v tichosti vyvíjet nové systémy zbraní. Americká strana jim však v tomto ohledu jen obtížně mohla vyjít vstříc – pro ratifikaci nové smlouvy totiž bude třeba také hlasů republikánských senátorů. A ti obviňují demokratickou vládu ze změkčilosti vůči požadavkům Moskvy. Odhlédneme-li od čistě propagandistických zájmů smluvních stran, zůstává smysl této velkolepé odzbrojovací iniciativy značně zamlžen. Na povrchu se to odůvodňuje snahou USA a Ruska uvést své jaderné arzenály do souladu s novými, mnohem vřelejšími vzájemnými vztahy. Při bližším pohledu se zdá, že se rusko-americká agenda pro 21. století natahuje na kopyto pradávných vyšumělých sporů.
Ve druhé polovině minulého století měly obě země drtivou převahu nad zbytkem světa a rovnováha strachu před vzájemným zničením předem vylučovala velké války. Každý dobový pokus o détente (uvolnění) nutně končil uzavřením smluv vyvažujících arzenály velmocí. Poslední v řadě byla smlouva START-1 podepsaná v létě 1991– těsně před zánikem Sovětského svazu. Od té doby se však světové reálie změnily k nepoznání. Pravděpodobnost americko-ruského jaderného konfliktu poklesla na minimum a nevzrostla podstatně ani v době putinského „zvedání se z kolenou“. Proto poměr jaderných bojových hlavic a jejich nosičů dávno přestal být problémem číslo jedna dokonce ve vzájemných vztazích dvou velmocí, o světové bezpečnosti nemluvě. Rychle se rozšiřuje kroužek jaderných mocností, z nichž některé inklinují přinejmenším k vydírání, aniž by čekaly na „rovnováhu strachu“ s kýmkoli. Žádné rusko-americké bohulibé odzbrojovací kroky tuto situaci nevylepšují a mohou jen zvýšit troufalost vyděračů.
A navíc je tu Čína, jejíž vojenský vzestup v závěsu za hospodářským je otázkou nejbližší budoucnosti. Bez její účasti jsou jakékoli jaderné úmluvy od počátku poněkud irelevantní. V rodícím se světě 21. století nových spojenectví, poměrů sil a pravidel hry američtí a ruští politici a experti vyměřující a vyvažující jaderné arzenály na lékárnických vahách vypadají trochu jako generálové přehrávající si velké dávnověké bitvy. Navíc zdaleka ne všechny kroky svědčí o vánočním duševním rozpoložení generálů. Zatímco ještě sovětské vedení Ruska uznalo, že neexistuje žádný scénář, v němž by výhody nasazení jaderné sily převýšily škody z hromadné destrukce, poslední vojenská doktrína Moskvy si pohrává s myšlenkou preventivního atomového bombardování – „v případě ohrožení území vlastního nebo spojenců“. A spojencem je míněna i Jižní Osetie.
Existence jaderného arzenálu je důležitá jak pro USA, tak pro Rusko. Existence smlouvy, která by jejich jaderné arzenály bedlivě vyvažovala, však dnes nemá ani zlomek významu, jímž se takové dohody vyznačovaly ve 20. století. Dnes je to pouze rituál schopný v lepším případě zajistit efektní televizní záběr. Dokonce i čistě vojenské třecí plochy, jež nyní existují mezi oběma velmocemi, například tolik diskutovaná otázka předsunuté americké protiraketové obrany na území Česka a Polska – zřízení amerických vojenských základen ve východní Evropě nebo ruských v Abcházii a Jižní Osetii – nemají nic společného s rusko-americkou jadernou rovnováhou či nerovnováhou. Nemluvě o jiných aktuálních problémech, jichž se ve vzájemných vztazích nakupil velký počet. V zásadě nelze nic namítat proti snaze Washingtonu a Moskvy své vztahy „nově nastartovat“. Zaráží však, že za hlavní bod „resetu“ byl zvolen problém druhého, pokud ne třetího řádu vytažený z babiččiny truhly. Svědčí to buď o naprosté bezradnosti jeho autorů, kteří nevědí, čím by agendu onoho resetu naplnili, anebo, což je pravděpodobnější, o jejich nepřipravenosti řešit otázky vskutku podstatné.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče