Velká měnová válka

18. října 2010, 11:00 - Jaromír Bartůněk
18. října 2010, 11:00

Subsaharská Afrika – dlouholetý symbol hlubokého úpadku a ekonomické marnosti – se nyní zotavuje z recese rychlejším tempem než Spojené státy a Evropa. Výslovně na to upozornil ředitel Mezinárodního měnového fondu Dominique Strauss-Kahn na říjnovém zasedání představitelů vyspělých zemí G7 a MMF ve Washingtonu. Skončilo naprostou nedohodou, kterou se pokusí napravit příští, listopadové zasedání v jihokorejském Soulu. Ale pesimisté nad optimisty převažují.

Foto: Wikimedia.org

Strauss-Kahnova hrozivá poznámka se na tržišti mediálních senzací neocitla. Na stole bylo totiž něco mnohem vzrušivějšího: měnová válka Západu s Čínou, konkrétně s podhodnoceným, export podporujícím kurzem čínského jüanu, jenž se stal jakousi novou reinkarnací „žlutého nebezpečí“. Je zřejmé, že tento měnový konflikt zrcadlí znepokojení západních lídrů z vleklé resuscitace jejich zemí po globální krizi a obavy z dalších ekonomických turbulencí.

Tekutá modernita

Všechno vlastně začalo v 18. století výrobou legálních falešných platidel zvaných bankovky. Byl tak zahájen proces odpoutání měn od drahých kovů, zejména od zlata, historicky vzniklého měřítka lidské práce a skutečné hodnoty veškerých výrobků a služeb. Započal proces, na jehož konci jsou „plovoucí měny“ v „tekuté modernitě“, jak říká Zygmunt Bauman, které se definují pouze vzájemnými vztahy, promiskuitně každá s každou a pokaždé jinak. Ještě dlouho se sice zdůrazňovalo, že „bankovky jsou kryté zlatem“ a světový trh se nutně vázal na různé „devizové lídry“ (britskou libru či americký dolar). A také na mezinárodní dohody (Plazza Accord 1985), instituce (MMF), stabilnější „měnové koše“ nebo utopie (návrh Johna Maynarda Keynese na mezinárodní zúčtovací jednotku bancor).

Protože všechny tyto kroky podporovaly volný obchod, fakticky vítězila měnová virtuálnost a promiskuita pro její široké možnosti: prostřednictvím dluhů a měnových manipulací financovat podnikatelské záměry od trafiky po zbrojovku, veškerou infrastrukturu celých států, dvě horké světové války i jednu studenou („uzbrojení“ SSSR). Devalvacemi i revalvacemi vést konkurenční boje, permanentní inflací „nenápadně“ snižovat reálné mzdy, spekulovat nad neustálými změnami kurzů. A ve výsledku tak podřídit „reálnou ekonomiku“ dravému finančnímu rámci, jeho „sekurutizačním balíčkům“ „subprime“ hypotékám a stále nebezpečnějším krizím.

Kdo si začal

Historický zlom na této cestě se neudál v Číně, ale ve Spojených státech, které 15. srpna 1971 přešly od zlatého standardu na „dolarový standard“, a zahájily tak éru plovoucích kurzů, nestability a sporné nadvlády dolaru. Nejen změna jeho statutu, ale často i kurz byly výsledkem americké vládní politiky. Slabý dolar v letech 1971-1978 a znovu v roce 1992 byl stejným politickým rozhodnutím na podporu růstu taženého exportem, za jaký dnes USA i Evropa zahrnují Čínu výčitkami a vystavují ji silnému tlaku. Věděly však předem, proč Peking v roce 2005 uvolnil svoji měnu z pevné fixace na americký dolar a vztáhl jüan k velkému „měnovému koši“, do nějž zařadil rovněž euro i japonský jen, britskou libru i thajský baht, ruský rubl i tři další dolary (australský, kanadský i singapurský). Všichni věděli, že si tím Čína uvolňuje ruce pro další exportní expanzi a mohutný růst. Jenže jedná-li „neamerická“ země po americku, nutně přijde trest.

Přišel. Počátkem října schválil Kongres USA – drtivou většinou republikánů i demokratů – návrh zákona, který uvalí cla na čínské vývozy, pokud Peking nepřistoupí „na větší flexibilitu měny“. Strauss-Kahn prohlásil, že jüan je „v podstatě podhodnocen“ a „něco je třeba udělat“. Šéf evropské centrální banky Jean-Claude Trichet požadoval, aby „směnné kurzy odrážely ekonomické fundamenty“. Ty ale už – nejpozději od 70. let – směnné kurzy stejně neodrážejí, a tak správný překlad sousloví „ekonomické fundamenty“ zní: „naše momentální zájmy“.

Protože Číňané mají vlastní zájmy, jejich reakce byla ostrá. Jejich premiér při říjnové návštěvě Bruselu zdůraznil, že revalvace jüanu by měla vážné sociální dopady, protože by poškodila proexportně orientovanou ekonomiku a samotné základy čínského růstu. Guvernér čínské centrální banky vyčetl „bohatým státům“ politiku nízkých úrokových sazeb (a vytváření dalších finančních bublin), „nekonvenční stimulační opatření“, neschopnost reformovat finanční systém, obrovské fiskální deficity a „pokračující závislost na podpoře politiky stabilizace finančního sektoru“. To vše je podle něj „pro globální ekonomický růst mnohem škodlivější“ (než politika čínská). O Evropě občas utrousí cosi podobného i Bílý dům…

Kulatý čtverec

Souvislosti tak urputného klinče je třeba správně pochopit, padni komu padni. Západ veřejně žádá, aby zhodnocenou měnou Peking „usnadnil čínským spotřebitelům nákup zboží dováženého z Evropy a Ameriky“. Čína by podle západních politiků a expertů měla použít 2,5 biliónu svých dolarových rezerv k vybudování sociální záchranné sítě, která uvolní koupěschopnou poptávku z čínských domácností. Ty totiž působí jako privátní „sociální či zdravotní pojištění“, jsou nuceny vytvářet úspory a každý jüan na výdaje třikrát obracet. „Komunistická“ Čína divokého kapitalismu má tedy konečně vybudovat sociální stát podle týchž expertů, kteří existující sociální stát na Západě odbourávají. Se všemi důsledky sociálními, ale i ryze ekonomickými.

Naplňování skladů, které jsme oslavovali jako „oživení“, prostě nestačí
. Zboží je třeba prodat. A kde jinde hledat největší potenciální poptávku po produktech potácejícího se kapitalismu nežli na „vynořujícím se trhu“ s 1,3 miliardy Číňanů.

Celý vývoj k nynějšímu měnovému konfliktu – Strauss-Kahn dokonce mluví o „ohrožení míru“ – má racionální výklad, sotva však racionální řešení.

Jediné, co zbývá

První logickou reakcí na globální krizi byly počátkem loňského roku na celém světě vládní stimulační balíčky (největší z nich v poměru k HDP „vybalila“ právě Čína). Stále se mluvilo o globální spolupráci. Do konce téhož roku – po bankrotu Dubaje a „řecké tragédii“ – byl ale s obojím konec a režii znovu převzal finanční kapitál, z veřejných zdrojů předtím sanovaný coby „ekonomický fundament“. A ihned se všude přistoupilo k restriktivnímu programu škrtů a k záchraně „ekonomického fundamentu“ fiskální rovnováhy z kapes širokých vrstev obyvatelstva (fundamentů skutečných, které jsou za všech dob a krizí vždycky po ruce). Příznivé účinky nízkých úrokových sazeb (zvláště v USA) i stimulačních balíčků se mezitím zase všude – včetně Číny – už vyčerpaly, aniž by růst HDP šesti hlavních světových ekonomik (USA, Japonska, Německa, Francie, Velké Británie a Itálie) dosáhl alespoň úrovně roku 2008.

Jediné, co k podpoře pošramocených ekonomik vládám zbývá, je tedy co nejnižší devizový kurz, konkurenční devalvace a velká měnová válka. Od 30. let ale víme, že v takové válce nakonec prohrávají všichni. Jako ti ztroskotaní námořníci, kteří se v širém oceánu „zachraňovali“ tím, že jeden druhému lezli na záda.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče