Vedle školy šibenice

19. března 2010, 12:38 - Jan Schneider
19. března 2010, 12:38

Příběh vzniku dokumentárního cyklu Zapomenuté transporty

(celý podtitulek)
Příběh vzniku dokumentárního cyklu Zapomenuté transporty ilustruje skutečný význam pojmu selfmademan (Perex)
Čtyřdílný dokumentární cyklus Zapomenuté transporty producenta, scenáristy a režiséra Lukáše Přibyla zachycuje dosud téměř neznámé osudy českých Židů deportovaných za druhé světové války do lokalit v Polsku, Bělorusku, Lotyšsku a Estonsku. „Zapomenuté transporty do Polska“ byly oceněny Českým lvem za rok 2009 jako nejlepší dokument a současně dostaly Cenu filmové kritiky. Lukáš Přibyl vyprávěl týdeníku EURO o okolnostech vzniku tohoto mimořádného cyklu. (text)
O motivech vzniku
V mém životě sehráli významnou roli můj dědeček Bedřich Neumann a jeho bratranec Karel Reisz. Děda byl zařazen do transportu do východopolského města Niska už v říjnu 1939. To byl jeden z prvních pokusů nacistů o rasové vyčištění obsazeného území. Logisticky to však vůbec nezvládli a tábor v Nisku v roce 1940 zrušili. Někteří lidé se dokonce vrátili zpátky do Ostravy. Mezi nimi i můj dědeček, který byl napodruhé deportován do Terezína. Děda zemřel, když mi bylo deset let. Od něj jsem znal slovo „Nisko“, a stále mne zajímalo, co to znamená. Nakonec jsem na toto téma napsal diplomovou práci. Zjistil jsem, že o těchto malých táborech se vlastně téměř nic neví. Přeživších je málo a jsou roztroušeni po celém světě. Proto jsem se rozhodl od nich získat přímá ústní svědectví.
Karel Reisz byl jeden ze čtyř dědečkových bratranců, kteří přežili válku v Anglii. Do Anglie se dostal vlakem vypraveným péčí sira Nicholase Wintona. Vlastně jsem natočil dokumenty o tom, čemu Karel Reisz unikl. Za války byl zařazen jako pilot k RAF, ale protože byl velmi mladý, nebyl už nasazen do bojů. Po válce vystudoval v Cambridge biologii. Současně začal působit ve filmové branži. Ač samouk, byl nesmírně úspěšný, i když v Čechách se o něm dnes příliš neví. Vzpomínám, že když jsem u něj v Londýně pobýval, vodíval mě po galeriích a vysvětloval mi vývoj klasického malířství až po abstrakci. U něj doma jsem potkal Meryl Streepovou, kterou režíroval ve svém filmu, i Petera O’Toola. Mně osobně velmi pomohl jeho vzor. I proto jsem se odhodlal zkusit film bez předchozí průpravy. Její absence se projevovala samozřejmě velmi negativně. Zkuste získat finance na originální projekt dokumentů o šoa, jichž jsou stovky, a navíc nejste ani filmař… Kromě toho jsem se musel učit všechny nezbytné věci za pochodu. O tvůrčí metodě
Kostru dokumentů tvoří autentická vyprávění doprovázená autentickými dokumenty (fotografiemi, filmy, doklady). Chtěl jsem, aby se každý příběh odvíjel sám, vyprávěn slovy pamětníků. Dobové materiály pak mají ukázat, co jejich oči tehdy viděly. Proto v mých dokumentech nenajdete komentáře, mapy, ale ani ilustrační záběry nacistů nebo Hitlera. To nebyl svět, který viděli. Jsou tam jen fotografie esesáků, které svědci skutečně potkali. Chtěl jsem zachovat maximální bezprostřednost vyprávění pomocí fotografií lidí, k nimž se vypravování nějakým způsobem váže, snímků z daných míst a doby. Boj o holý život, lásky, útěky nebo „normální život“ v ghettu popisují svědci, kteří v naprosté většině vypovídali poprvé, s obdivuhodným optimismem a humorem. O jednotlivých dílech cyklu
Každý vypovídá o jiném modelu přežívání, který v určitém místě fungoval pro konkrétní skupinu lidí. „Lotyšsko“ je příběh rodin, které se v ghettu snažily žít „normálním“ způsobem života. Byla tam například škola, sice jen pro pár dětí a bylo jich čím dál méně, ale byla tam. A vedle té školy stála šibenice, na níž byl stále někdo pověšen. Ta „normalita“ byla absolutně nenormální. „Bělorusko“ je příběh mužů na útěku z táborů do lesů k partyzánům. Válečné Bělorusko bylo apokalyptické, bojoval tam téměř každý s každým. Bělorusové, Litevci, Lotyši, Estonci, Poláci, Rusové, Ukrajinci i Slováci tvořili různé partyzánské jednotky, ale zhruba totéž spektrum národností měly i jednotky vojenské. Jejich vzájemné vztahy se nezřídka zásadně měnily. Ke všemu ještě vládl v mnohých partyzánských jednotkách silný antisemitismus. Židé si často útěkem z koncentračního tábora k partyzánům nepomohli. Stávalo se, že právě partyzáni je zabili.
„Estonsko“ je neuvěřitelný příběh skupiny českých žen, které si odmítaly připustit, co se kolem nich děje, úzce se semkly, pomáhaly si a držely jedna druhou „nad vodou“. Byly absolutně soustředěny na sebe a na přežití, těšily se, že se po válce setkají se svými rodinami, a tomu podřídily všecko. Měly štěstí, že zůstaly spolu, i když byly přesouvány do jiných táborů. Nakonec jich přežilo čtyřicet pět.
„Polsko“ pojednává o psychice lidí na útěku, kteří se museli neustále skrývat a měnit jména i příslušné legendy k nim. Je to vyprávění o osamělosti a vnitřní integritě jednotlivců. O tvorbě cyklu
Na projektu jsem začal pracovat v roce 1999. Dlouho trvala příprava, shromažďování materiálů a stříhání. Natáčeli jsme ve 20 zemích na pěti kontinentech. Celkově jsme pořídili zhruba 400 hodin filmového záznamu. Sama interview s přibližně 70 přeživšími trvají 270 hodin. Výsledkem jsou čtyři 90minutové filmy, které jsem dokončil v relativně rychlém sledu, poslední vloni.
Když jsem třeba hledal materiály pro dokument o Polsku, prohlédl jsem v archivech 900 hodin filmových záběrů. Když se v mém dokumentu hovoří o Zamośći, tak tam také jsou záběry ze Zamośći z roku 1942. Mnoho použitých materiálů ale nepochází z oficiálních archivů. Jsou výsledkem terénní práce, mnoho se toho dalo ještě najít v pozůstalostech starousedlíků, v rodinných archivech. Například ve vyprávění o přístavu v Talinu, kde byli Židé nasazeni na nucené práce, se objevila zmínka o potápěči. V archivech jsem vyhledal, kteří potápěči sloužili za války v Pobaltí. Pak jsem pátral po rodinách oněch potápěčů a snažil se od nich získat nějaké dobové dokumenty, fotografie a podobně. Chvíli to trvalo, ale nakonec jsem našel rodinu toho pravého a na jeho fotografiích uvidíte české Židovky, jak onomu potápěči pomáhají na loď. Podobně jsem hledal fotografie esesmanů. Když šlo o běžnější jméno, obeslal jsem stejnou žádostí třeba 500 adres. Vysvětlil jsem, že nejsem lovec nacistů, ale že mě zajímají dobové dokumenty. Dostal jsem i několik anonymních odpovědí. Obálku a v ní popsanou fotografii. Nic víc.
Ve východním Polsku byly malinké vesničky, kde nebylo vůbec nic k ubytování, takže Němci bydleli po domech. Když pak prchali před Rudou armádou, domácím po nich leccos zůstalo. Třeba celá alba fotografií, které si Němci pořizovali v oněch táborech. Také polský technický personál, který pracoval na melioracích, měl fotoaparáty. V podstatě nebyli s Židy v nepřátelských vztazích, často se fotili společně. Dokonce i ukrajinští strážní se s nimi nechávali fotit.
Tyto dokumenty opravdu nenajdete v archivech, musíte do terénu. A když objevíte něco zajímavého, zaplatit vodkou. To byla moje výhoda proti štábům velkých televizí. Ty potřebují mít všechno rychle, nemohou si dovolit natáčet dokument deset let. Pak musejí spoléhat na drahé archivní fondy. Já jsem měl výhodu času, pak už stačí jen trpělivost. O financování
Byl financován ze soukromých zdrojů. Nejvíce pomohla rodina, posléze další privátní sponzoři. Později do projektu vstoupil jako koproducent Ondřej Trojan se svou střižnou. Podařilo se nám získat příspěvek ze Státního fondu kinematografie. Celkový rozpočet těchto čtyř filmů byl 16 milionů korun. Největší položku tvořily archivní materiály, které bylo nutno zakoupit (u některých dokumentů se autorská práva pohybují kolem 5 tisíc USD za minutu použitého materiálu). Provozní výdaje při natáčení byly minimální. Jezdil jsem pouze s kameramanem, zvuk jsme točili sami. Dosáhli jsme tím při interview intimního prostředí, což bylo nezbytně nutné. Před větším štábem by se svědci těžko uvolnili. Většinou totiž o těch dobách od války nemluvili, ani jejich rodiny o tom neměly tušení. K interview bylo potřeba přistupovat extrémně citlivě. O další plánech
Dokončením těchto čtyř celovečerních dokumentů je filmová část mé práce ukončena. Svědků ubývá, a bez nich není tento dokumentární přístup realizovatelný. Sesbíraného materiálu však mám ještě tolik, že se tomuto tématu budu stále věnovat. Výstupy však budou již jen písemné, další filmy už budou o něčem jiném. Kromě toho jsem byl správní radou Evropského institutu odkazu šoa zvolen do funkce ředitele této nové instituce. Budu se snažit realizovat závazky signatářů Terezínské deklarace. Rád bych, aby v Terezíně vznikla obdoba jeruzalémského památníku Jad VaŠem či washingtonského Muzea holokaustu, především co se informačního toku týče. O nejpůsobivějším zážitku
V americkém Coloradu jsem našel pamětníka, pana Maxe. Po dvou letech telefonického přemlouvání konečně souhlasil, že nám pohovoří na kameru. Když jsme však přiletěli, zjistili jsme, že pan Max je v kómatu a rodina je shromážděna u něj. Poprosil jsem je, zda bych na pana Maxe mohl ještě promluvit. Souhlasili. Sedl jsem si k jeho lůžku a několikrát jsem opakoval jméno koncentračního tábora, kde byl. Bylo to neuvěřitelné. Max se probral, posadil a dvě hodiny nám na kameru všechno vyprávěl, s kyslíkovou hadičkou u nosu. Pak se rozloučil s rodinou a o několik hodin později zemřel. Od té doby vím, jak silně jsou tyto zážitky uloženy v paměti přeživších: bylo jasné, jak moc mluvit chtěl. S rodinou však o tom nikdy nehovořil. Slyšeli to poprvé až od nás (kromě jeho dcery u interview nebyli). Loučili se s námi slovy: „On na vás čekal.“ (boxy)
LUKÁŠ PŘIBYL (37)
studoval politologii a blízkovýchodní studia na Brandeisově univerzitě ve Walthamu poblíž Bostonu (a během dlouhodobé stáže na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě), mezinárodní vztahy a lidská práva na Columbijské univerzitě v New Yorku, historii na CEU v Budapešti a filozofii a náboženství ve Stockholmu. Kromě práce na projektech v USA (zejména z oblasti politologie), publikoval v Česku práce o dějinách českých Židů a podílel se na výstavách v Židovském muzeu v Praze. Čtyři dlouhometrážní filmy se společným názvem Zapomenuté transporty, které vyšly i na DVD, jsou jeho prvním – kritikou i diváky vysoce ceněným – filmovým počinem. V současné době působí jako ředitel Evropského institutu odkazu šoa. KAREL REISZ (1926–2002).
Ostravský rodák, jeden z nejvýraznějších evropských filmových tvůrců. (Více jak dvanáct opusů, v Česku známé: V sobotu večer, v neděli ráno, 1960; Francouzova milenka, 1981; a jiné) Autor knihy Umění filmového střihu, dodnes užívané pomůcky studentů filmové režie. Protagonista hnutí Free Cinema. Věnoval se též divadelní režii (hry Harolda Pintera a Samuela Becketta).

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče