Věděl, po čem ženy touží

04. června 2008, 16:40 - Denisa Kollmannová
04. června 2008, 16:40

Světový módní návrhář zemřel dva měsíce před dvaasedmdesátinami

Perex místo podtitulku
Kalhotový kostým, smoking pro ženy, ale i kozačky vysoko nad kolena nebo černá kožená bunda. To vše se poprvé objevilo na přehlídkovém mole Yvese Saint Laurenta. Francouze, který byl jedním z nejvlivnějších a nejlepších módních návrhářů světa. Zemřel 1. června, přesně za dva měsíce, 1. srpna, by mu bylo 72 let. Módní svět jej již však jednou oplakal, a to když před šesti lety náhle oznámil, že končí svou čtyřicetiletou kariéru a odchází do důchodu.

Yves Saint Laurent měl nejen vytříbený smysl pro eleganci a umění, ale také cit pro to, po čem ženy touží. Většinou to byl pravý opak toho, co bylo zrovna v módě. V padesátých letech, kdy všechny ženy nosily stažené pasy tak, že se div nevrátily vyhlášené korzety herečky Vivien Leighové, prosadil střih, který pas zcela ignoroval. Eleganci bílých rukaviček smetl tlustým pleteným svetrem a černou koženou bundou. Sukně nejdříve zkrátil, a když všechny ženy nosily krátké, zase je prodloužil a pak je úplně nahradil kalhotami. Pánský smoking a hrubý námořnický kabát střihl pro ženské tělo. „Jenom je mi líto, že jsem nevynalezl džíny, jsou tak jednoduché a sexy, přesně takové bych chtěl, aby byly moje šaty,“ svěřil se. Džíny nikdy nenavrhoval, zato dokázal vytvořit dokonale elegantní siluetu ženského těla jenom tím, že jednoduché šaty převázal mašlí. Tomu nejlepšímu krejčovskému řemeslu se vyučil u samotného krále poválečné éry Christiana Diora. Když si založil vlastní značku, Laurent pochopil, že zákazníků nejluxusnější módy je pouze omezený počet, a stal se průkopníkem levnější, ale přesto módy pod značkou Yves Saint Laurent Rive Gauche. Z nápadu se stala kategorie prêt-à-porter, anglicky ready-to-wear čili „ihned k nošení“. Na rozdíl od haute-couture, jež využívá ty nejdražší materiály a zpracovává je ručně a na míru, vytváří levnější linii, vyráběnou sériově v konfekčních velikostech. V roce 1966 uvedl dámskou kolekci Rive Gauche, o tři roky později navrhl Rive Gauche i pro muže. Obchody byly zaměřeny na módu pro mladé, měly výrazný design, otevřeno až do půlnoci a ceny v nich začínaly už od šedesáti dolarů. Tento krok bývá často nazýván „demokratizací módy“, protože přinesl zlevnění značkových modelů. Zároveň je ale dobré si uvědomit, že se tak stalo za cenu opuštění ruční práce a šití na míru. Postupem času právě tyto kolekce, které byly stále mnohem dražší než běžná konfekce, způsobily značkovou mánii a etablovaly módní labely jako formu sociální distinkce. Laurent se k haute couture později vrátil a nakonec to bylo to jediné, u čeho zůstal až do konce.
Jako návrhářské „wunderkind“, které se v jednadvaceti stalo ředitelem u Diora, si Laurent nemusel zpočátku příliš lámat hlavu ani s penězi, ani s marketingovým prosazováním své značky. O jeho finanční záležitosti se brzy začal starat přítel Pierre Bergé a vertikální logo z iniciál YSL se stalo známým téměř přes noc. Byl to naopak Laurent, který paradoxně pomáhal ke slávě druhým, i když někdy poněkud bizarním způsobem. Jako velký milovník umění navrhl například v roce 1965 šaty, které se přímo inspirovaly obrazem Pieta Mondriana – a jeho jméno se rázem začalo skloňovat i v módních časopisech. Dnes jsou jeho obrazy vystaveny v newyorském Metropolitním muzeu. Z kombinací velkých barevných ploch se od té doby stal klasický módní trend, který se jednou za čas vždy objeví na módních molech v nějaké reminiscenci. Se svou vlastní značkou však postupem času Laurent příliš uváženě nepracoval. Když v šedesátých letech navštívil Tokio, tak ho zaujalo poskytování licencí na výrobky pod svou značkou. Začal dobře, s parfémy. V roce 1964 uvedl na trh první parfém Y, který měl velký úspěch. Mnohem slavnějším se však stal jeho pánský parfém Pour Homme, na jehož reklamním plakátu pózoval sám Laurent, a to zcela nahý. Dalším z řady jeho parfémů, který si stále drží vysokou prodejnost, je Opium, ačkoliv na soudní procesy, které se ho snažily zakázat kvůli trivializaci opiových válek v Číně (a v USA také pro klamavou reklamu, protože neobsahoval žádné opium), se dávno zapomnělo. Slogan „Pro ty, kteří jsou závislí na Yvesu Saint Laurentovi“ však zůstal. Další licence však nebyly tak úspěšné a vedly k rozmělnění značky. Laurent jich rozdal na pět set, pod jeho značkou se vyráběly šátky, šperky, kosmetika, kožešiny, boty, ale také cigarety. Od roku 1989 byl podnik jako první z haute-couture veden na pařížské burze, ale dostal se do vážných finančních problémů a hned po masivních oslavách třicetiletého výročí byl prodán státem kontrolovanému konglomerátu Elf-Sanofi napojenému na ropný a chemický gigant Elf Acquitaine za zhruba 650 milionů dolarů. V rukou Pierra Bergého a Saint Laurenta zůstalo 43 procent až do roku 1999, v němž prodali sekci Rive Gauche a parfémů skupině Gucci, spadající pod PPR.
V devadesátých letech však kosmetika a parfémy tvořily až 80 procent příjmů pod značkou YSL. Laurentovi tak zůstala pouze haute couture, kterou stále navrhoval osobně až do ledna 2002, kdy oznámil odchod do důchodu. Od roku 2004 je hlavním návrhářem pro YSL Stefano Pilati, obchodní ředitelka Valérie Hermannová rozšířila módní portfolio na pánskou a dámskou linii ready-to-wear, kabelky, boty, brýle, šátky, kravaty a šperky. Pilati se po Tomu Fordovi vydal jinou, modernější a sofistikovanější cestou urbánní elegance, než aby pouze tyl z Laurentova odkazu, ten ale stále zůstává nesmrtelným. Laurentovi se podařilo prosadit módu nikoliv jako efemérní trend, ale stvořit skutečné stálice, formy toho, co si oblékáme. Kalhotový kostým pro ženy je kategorií samou o sobě stejně tak jako safari styl, inspirace výtvarným uměním, kozačky nad kolena, divoké zvířecí motivy a etno-styl. Nosí se neustále a v opakovaných vlnách se znovu a znovu vracejí na módní mola i do ulic. Když letos Dolce & Gabbana a mnozí další návrháři předvedli jarní kolekci inspirovanou malířskými plátny, jako by tím vzdávali Laurentovi hold. Kombinací svetru a černé kožené bundy nastavil Laurent uniformu těch, kteří se považují za avantgardní a nezávislé na módních vzorech. Od roku 1960, kdy je představil jako svou poslední kolekci pro Diora, zdomácněla natolik, že se na jejího tvůrce zapomnělo, a generace umělců, enfant-terrible a indies je objevují vždy jako novinku. Když Yves Saint Laurent říkal, že móda se mění, ale styl zůstává, možná ani sám netušil, kolik přetrvávajících a základních kategorií stylu utvořil on sám.

Box 1
S nervovým zhroucením se už narodil
Yves Henri Mathieu-Saint-Laurent se narodil v roce 1936 v alžírském Oranu, tehdy pod francouzskou správou. Přestože jeho otec, ředitel pojišťovny a úspěšný podnikatel, ze svého nejstaršího syna už viděl právníka, malého Yvese už od malička fascinoval svět módy, divadla a kostýmů. Studoval ho v časopisech, kreslil a navrhoval šaty pro svou matku. Když mu bylo sedmnáct, poslal tři návrhy do módní soutěže. Totéž udělal shodou okolností i Karl Lagerfeld. Největší módní osobnost té doby Christian Dior, zasedající v komisi, uviděl návrh šatů v linii do A, až nápadně podobný tomu, který zrovna potají pro novou kolekci chystal on sám. Bylo to nečekané, době tehdy vládl diktát úzkého pasu, rozvolněná linie byla pouze pro těhotné. Jeho autora Yvese Saint Laurenta si proto pozval okamžitě do Paříže na pohovor a záhy ho přijal jako svého asistenta. Na Lagerfelda zbylo místo u Chanelové. U Diora Laurent pronikl hned mezi samotnou špičku tehdejší módy, což byla pro eléva, který na návrhářské škole vydržel tři měsíce a poté ji prohlásil za nudnou, nevídaná kariéra. Dior Laurenta považoval za svou pravou ruku a prohlašoval, že Laurent jednou jeho pozici převezme. Netušil však, že se to stane záhy, ve dvaapadesáti letech náhle zemřel na infarkt. Jednadvacetiletý Laurent jako Diorův nástupce nezklamal. V roce 1960, když do světa nejvyšší elegance s velkým úspěchem prosadil černé kožené bundy a tlusté pletené svetry, však Laurent utrpěl ve svém osobním životě také největší zlom. Francouzská vláda ho povolala jako vojáka do války v jeho rodném Alžírsku. Laurent, který vládl podniku, jenž zaměstnával dva tisíce lidí, se dlouho snažil této povinnosti vyhnout, ale nakonec musel narukovat. U Diora za něj okamžitě našli náhradu jeho bývalého asistenta Marka Bohana. Laurent se psychicky složil a po třech měsících byl hospitalizován na psychiatrické klinice, kde spíše než rovnováhu získal závislost na drogách a alkoholu. Později tvrdil, že drogám propadl, když mu byly podávány jako léky. Pravda je, že léčba elektrošoky jeho již tak dost citlivé povaze neprospěla a Laurent se z tichého a uzavřeného člověka stal permanentním neurotikem se sociální fobií. Na svém bývalém zaměstnavateli, který jej protiprávně propustil, vysoudil odškodné 680 tisíc franků a v září 1961 si se svým osobním i obchodním partnerem Pierrem Bergém založil značku vlastní. Pierre Bergé stál za ekonomickým úspěchem Laurenta, a přestože se začátkem osmdesátých let rozešli jako pár, zůstali dále obchodními partnery. Na první přehlídku značky Yves Saint Laurent přišly baronka Rotschildová a spisovatelka Francoise Saganová, mezi jeho celoživotní múzy patřili Catherine Deneuveová, Paloma Picassová, Christian Bérard či Andy Warhol. Laurent, ačkoliv celý život toužil spíše po tom navrhovat kostýmy pro divadlo a operu, se stal nejvyhledávanějším módním návrhářem světa. V jeho osobním životě však přetrvávala traumata, sám sebe nazýval hypersenzitivním, často se uzavíral do svého bytu v Paříži nebo v Maroku a nevycházel ven. Příliš tomu nepomáhala neuvěřitelná popularita, davy se mu klaněly, jako by byl králem. Z toho byl ale vnitřně plachý Laurent spíš nervózní. „On se s nervovým zhroucením už narodil,“ prohlásil jeho zásadní životní partner Pierre Bergé. Laurent miloval umění, jeho elegantně zařízené rezidence zdobila díla Cocteaua, Piccasa, Kleeho, Matisse či Braquea. Měl slabost i pro francouzské buldočky, všechny jmenoval Moujik, směli se povalovat na jeho starožitných pohovkách a procházet parkově upravenými zahradami. Jeden z nich – snad Moujik III. – byl předlohou pro Warholův známý sítotisk. Party u Laurenta se staly vyhlášenou raritní společenskou záležitostí a sám Laurent svůj milostný život označoval za „mimořádný“. V roce 1971 se jako první muž nechal vyfotografovat pro reklamu na parfém Pour Homme zcela nahý, čímž způsobil šok nejen feministkám. Postupem času se i provokativní modely stávaly živoucí klasikou, Laurent varioval stále svá oblíbená témata, kalhotový kostým, pánský smoking pro ženy a od kožených bund přešel k nadčasovému stylu. V jeho mysli se začaly objevovat fantazie na téma sebevražda, za nejelegantnější by Laurent považoval skok do Seiny. Začaly vycházet jeho biografie, články o něm jsou v historii módy 20. století vždy jedny z nejdelších. V roce 1983, v jeho 47 letech, uspořádalo newyorské Metropolitní muzeum umění Laurentovu retrospektivu; poprvé se této pocty dostalo žijícímu umělci. Diana Vreelandová, legendární módní redaktorka, která výstavu připravovala, Laurenta označila za „žijícího génia“, jakkoli mu ostatní vyčítali, že se postupem času začal opakovat a kopírovat sám sebe. O dva roky později obdržel vyznamenání francouzské Čestné legie. V roce 1992 se při třicetiletém výročí značky YSL konala pompézní módní přehlídka, na které předvádělo sto modelek a přihlíželo na tři tisíce hostů. Ani Laurentovi se však nevyhnuly pozdější finanční potíže. V roce 1999 byl nucen svou značku pro ready-to-wear kolekce prodat Francoisovi Pinaultovi za necelou miliardu dolarů. O mladém návrháři Tomu Fordovi, který pro Pinaulta navrhoval pro značku Gucci a převzal i návrhářství pro YSL, prohlásil: „Ten ubohý hoch dělá jen to, co umí.“ Z mladé generace designérů se mu nezavděčil nikdo a z bývalého revolucionáře se stal upjatý, zahořklý muž. „S tímto světem módy, který redukoval módu na pouhé aranžérství, už nemám nic společného,“ řekl Yves Saint Laurent, když v roce 2002 definitivně opouštěl svou roli návrháře. Ve svém ateliéru v čísle 5 na avenue Marceau uspořádal tiskovou konferenci, kde ohlásil „odchod do důchodu“. Po půlstoletí neustálého a nedozírného vlivu na ženskou módu, nejen na tu, která se objeví na přehlídkových molech či na červeném koberci, to byl skutečný konec jeho života. Poslední léta svého života prožil v Marakkéši. Zemřel po dlouhé nemoci ve svém bytě v Paříži.

Box2 Tvůrčí patenty Yvese Saint Laurenta: • kalhotový kostým
• le smoking (smoking pro ženy)
• safari styl
• trenčkot • námořnický kabát • černá kožená bunda a pletený svetr
• kozačky nad kolena
• průsvitné halenky
• mašle
• inspirace módou ulice • etno-styl

Citáty: „Móda se mění, styl zůstává.“
„K tomu, aby žena vypadala dobře, potřebuje pouze černou sukni, černý svetr a rámě muže, kterého miluje.“ „Při svém skromném povolání krejčího se snažím reflektovat dobu, ve které žijeme. A jsem přesvědčen, že teď chtějí ženy nosit kalhoty.“ „Vždy jsem sloužil ženám, nekompromisně až do konce, s respektem a láskou.“

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče