Večírek za koncem

25. února 2009, 13:27 - Jefim Fištejn
25. února 2009, 13:27

Prezident USA Barack Obama pobízí spoluobčany, aby bez obav a rázně vešli do slepé uličky

Nový americký prezident Barack Obama se vrátil z návštěvy Kanady trochu rozpačitý, přestože jeho první cesta do zahraničí byla čistě zdvořilostní. Severoamerická zóna volného obchodu (NAFTA) zrušena ani pozměněna nebyla, ač to měl ve volebním programu. Ani kanadský premiér Stephen Harper nepřehodnotil své rozhodnutí stáhnout se v roce 2011 z Afghánistánu. Obama se nakonec přiznal, že na něho nenaléhal, aby jinak dobré vztahy nepoškodil. Mnoho komentátorů se proto začíná ptát, v čem spočívá zázračná účinnost Obamovy diplomacie, jestliže jejím jediným výsledkem jsou vlídné, leč neplodné zdvořilosti.
Soudě dle průzkumů veřejného mínění, není snadné analyzovat současné nálady Američanů. Naskýtá se nám paradoxní obraz. Z dotázaných se 60,3 procenta domnívá, že se USA ubírají špatným směrem. Necelých 32 procent schvaluje činnost Kongresu, jemuž dominují prezidentovi demokratičtí spolustraníci. Celých 79 procent nepochybuje, že prostředky v rámci Obamova protikrizového plánu budou nejspíše promrhané. Přesto činnost nového prezidenta dosud schvaluje 64 procent Američanů. Můžeme si lámat hlavu: Pokud jsou USA vedené špatně a protikrizový plán je jalový, co je tedy na Obamově činnosti natolik pozitivního, že je dobré ji podporovat? Nejspíše funguje setrvačnost vnímání a stále doutnají naděje na změny k lepšímu. Líbánky ve vztazích mezi 44. prezidentem a Američany skončily mnohem dříve, než uplynulo sto dnů jeho hájení. Pokles popularity o dvacet procent za necelý měsíc je prvním Obamovým rekordem v prezidentské funkci.
Důvodů k rozčarování je mnoho. Slíbil, že nebude zaměstnávat lobbisty, ale několik jich zaměstnal. Slíbil transparentnost vládní činnosti včetně přímých televizních přenosů ze zasedání kabinetu, první důležitý zákon o ozdravení hospodářství však vznikl ve velkém utajení a s vyloučením veřejnosti. Čtyři lidé designovaní na vysoké vládní posty museli rezignovat. Tři z nich kvůli daňovým nedoplatkům a čtvrtý, republikánský senátor Judd Gregg, jenž se měl stát ministrem obchodu, v důsledku „nepřekonatelných rozporů s prezidentem“. Timothy Geithner se stal ministrem financí s velkými problémy a jmenování ministryně práce Hildy Solisové je pozastavené. Šéf prezidentského volebního štábu David Plouffe, který se před volbami strefoval do pochybných podnikatelských aktivit bývalého viceprezidenta Dicka Cheneyho v Ázerbájdžánu, si za cíl své první zahraniční cesty zvolil Baku. A odjel tam na pozvání místní vlády a za její peníze. Nejznámější a nejvíce populistické Obamovo předsevzetí – zrušit zlaté padáky a omezit příjmy manažerů neprospívajících bank na půl milionu dolarů ročně – bude dle posledních údajů nakonec z balíčku opatření vypuštěné.
Značnou nespokojenost vyvolává způsob, jakým byl protikrizový zákon protlačen Kongresem. Během celé volební kampaně Obama zdůrazňoval, že stranická dělítka mu nic neříkají a že hodlá být prezidentem všech Američanů – nejen stoupenců své strany. Hned první klíčový zákon pro USA však doslova vnutila Kongresu volební mašinérie Demokratické strany. Ve Sněmovně reprezentantů pro Obamův plán hlasovalo 244 demokratů a žádný republikán. Proti němu bylo 177 republikánů, celá frakce, a jedenáct demokratů. V Senátu Obamův plán ve výši 827 miliard dolarů obdržel 61 hlasů – 56 demokratických, dvou nezávislých a tří republikánských senátorů. Proti bylo 37 republikánů, hlasování se zdržel jeden, nepovedený ministr Judd Gregg.
Demokraté nemají v Senátu kvalifikovanou většinu, a kdyby tedy zákon podpořilo méně než 60 senátorů, republikáni by neumožnili o něm hlasovat – v důsledku obstrukční procedury, neboli protahování debaty donekonečna. Umožňuje ji jednací řád Horní komory jako prostředek proti tomu, čemu se v politologii říká „tyranie většiny“. Právě proto byl každý republikánský hlas pro zákon vykoupený nevídanými nabídkami.
V předvečer rozhodujícího hlasování si Bílý dům uvědomil, že se slibovaný „celonárodní konsenzus“ ani náhodou nerýsuje, a proto prezident nasadil žesťové tóny. Prohlásil, že v případě zamítnutí jeho plánu čeká USA hospodářská katastrofa a že je sice otevřen některým „zdravým názorům“ menšiny, ale nezdravé slyšet nebude. A že ho k tomu opravňuje výsledek listopadových voleb: „Nemohu nečinně sledovat, jak Kongres rozehrává své obvyklé politické hrátky.“ Předsedkyně Sněmovny reprezentantů Nancy Pelosiová v televizním rozhovoru s takřka dětskou bezelstností prohlásila: „Kdo vyhrál volby, píše zákony. A vyhráli jsme je my.“ Při četbě tohoto zarážejícího výroku se nejednomu čtenáři vybaví naše domácí diskuse, v nichž jsme byli přesvědčováni, že jen v české kotlině vládne princip „vítěz bere všechno“ a že „na Západě by se to nemohlo stát“, neboť „tam má opozice svá nezadatelná spolurozhodovací práva“. Obamovi demokraté českou diskusi očividně nesledovali. Volby sice vyhráli, ale pro kandidáta republikánů hlasovalo 46 procent voličů. Těsně po volbách to sice vypadalo, že vítěz a poražený přemosťují příkopy mezi dvěma stranami, nyní však John McCain nejenže hlasoval proti Obamovi, ale i oznámil, že vzhledem k jeho počínání lze mezistranický dialog považovat za ukončený.
Obamův plán se skládá ze čtyř hlavních bodů: záchrana bankovního systému před krachem odkoupením takzvaných „toxických aktiv“ hypotečních bank, zvýšení výdajů na bytovou výstavbu a na obnovu výrobní infrastruktury, nárůst sociálních výdajů včetně zdravotnictví a snížení daní. Kromě nich je součástí plánu mnoho dalších návrhů, především propagandistických – například vytvoření několika milionů nových pracovních příležitostí, investice do vědy a výzkumu a výroba alternativních paliv.
Co se republikánům nelíbí na Obamově balíčku? Domnívají se, že obsahuje příliš mnoho výdajových položek, které nejenže ekonomice nepomohou, ale navíc nesmyslně prohloubí rozpočtový schodek. Platit za dluhy budou nejen vnuci, ale i pravnuci dnešní generace Američanů. Z průzkumů vyplývá, že tento názor sdílí většina voličů. Plán, jenž předpokládá expanzi federálních programů na podporu sociálně slabých a posílení státního dohledu nad přidělováním prostředků pro soukromé podnikání, nemůže mít za následek nic jiného než bujení byrokratického aparátu, který spolkne velkou část asignovaných prostředků. Ze zkušenosti víme, že tento podíl, pokud ho bylo jednou dosaženo, v podstatě nelze snížit. Předseda senátní menšiny Mitch McConnell nazývá tento proces „evropeizací USA“. Dle jeho propočtu státní výdaje za dva roky nebudou činit současných dvacet procent HDP, ale 40 – jako v Evropské unii!
Experti se domnívají, že uskuteční-li Obama svůj plán, každý druhý Američan získá státní dotace. A to je dle mnoha Američanů „evropský socialismus“. „Obama vůbec nepochopil, k čemu ho zavazuje mandát,“ poznamenal k tomu deník Wall Street Journal.
To vše samozřejmě neznamená, že by se Američané bez rozdílu stranické příslušnosti nechystali urvat svůj díl z nečekaného bilionu dolarů. Zatímco jiná odvětví propouštějí, washingtonské lobbistické agentury vyhlásily mimořádný nábor – nejsou lidi! Masivní státní přerozdělování odjakživa znamenalo mimořádnou příležitost pro všemožné lobbisty. Otevírají láhve nejdražšího suchého vína, slyší-li prezidenta říkat, že „je třeba co nejrychleji dostat do kapes Američanů co nejvíce peněz, aby je konečně začali utrácet a tím pomohli rozetnout bludný kruh a opět nastartovat motor amerického hospodářství“.
Na první tiskové konferenci, která se mimochodem vyznačovala velkým odstupem a střízlivostí ještě nedávno nadšených novinářů, dostal Barack Obama otázky: „Nebyly to snad spotřebitelské výdaje a marnotratné utrácení, které způsobily dnešní problémy? Nebylo by lepší, kdyby lidé uložili volné prostředky na spořicí účty či umořili část svých dluhů dříve, než se zase pustí do bezhlavého utrácení?“ Prezident odpověděl: „Nemyslím si, že současné potíže způsobily spotřebitelské výdaje. Způsobilo je riskantní obchodování bank s cizími penězi, které investovaly do pochybných aktiv, a obrovský rozdíl mezi vlastním a vypůjčeným kapitálem, kdy na jeden vlastní dolar připadalo 30 dolarů vypůjčených. Kvůli tomuto rozdílu dnes zažíváme krizi finančního systému.“
Na dluh však nežily jen banky. Žil na něj také a především americký spotřebitel. Neutrácel vlastní, ale vypůjčené peníze. Právě hypoteční závazky, které již spotřebitel nedokázal ani obsluhovat ani umořit, se staly „pochybnými aktivy“, do nichž banky investovaly svěřené prostředky. Jakékoli volání po snížení spotřeby však vyvolává hurónský smích renomovaných ekonomů včetně nositelů Nobelovy ceny. Proto i Barack Obama musí populisticky pobízet spoluobčany, aby bez obav a rázně vešli do slepé uličky. Přestože vzápětí na stejné tiskovce pronesl: „Naše hospodářství příliš dlouho stimulovaly především spotřebitelské výdaje. To však problém neřeší. Pokud pouze utrácíme, aniž bychom cokoli kloudného vyráběli, dříve nebo později nám jiné země přestanou půjčovat peníze. A večírek skončí.“
Co když však již večírek skončil?

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče